na přehled Encyklopedie

Potrat ve druhém trimestru: Příčiny a co dál?

Potrat ve druhém trimestru (14.-26. týden těhotenství) se provádí pouze ze zdravotních důvodů. Může to být kvůli obtížím matky nebo kvůli zástavě srdeční činnosti plodu - pak jde takzvaný zamlklý potrat. Pokud screening v 1. trimestru objevil velké vývojové vady, mohou se sami rodiče rozhodnout pro ukončení těhotenství.

Příčiny potratu

Spontánní potrat

  • porucha placenty (ta zajišťuje výživu a krevní zásobení plodu)
  • infekční onemocnění
  • předčasný odtok plodové vody
  • neuzavřené děložní hrdlo (inkompetence děložního hrdla)
  • úraz maminky například při autonehodě (traumatická poškození plodu, dělohy)

Celý přehled najdete v hesle Příčiny potratu.

Vrozené vývojové vady

Vrozenou vývojovou vadu může prokázat prvosemestrální screening, biochemický screening nebo amniocentéza. Většinou jsou výsledky negativní. Pokud vyjdou pozitivně, mohou se rodiče rozhodnout, zda děťátko donosí, nebo se těhotenství uměle přeruší. Možné to je do 24. týdne těhotenství.

Možné vývojové a genetické vady plodu

  • rozštěp páteře
  • těžká vada srdce
  • Downův syndrom
  • Edwardsův syndrom

Jak se provádí potrat?

Na rozdíl od potratu v 1. trimestru se zavádí tableta nebo se podává injekce, která vyvolá potrat. Lékař pak důkladně vyčistí dělohu od zbytku potraceného plodu, plodových obalů a placenty.

michee píše: „Ideálně musí plod vyjít sám, já jsem vloni potratila v 16. tt… Nakonec vyvolávačka a pak to šlo, ale teda bolesti srovnatelný s porodem syna. Doktorka mi říkala, že kdyby měli oni plod pod narkozou vytahovat, tak hrozí poškození jak dělohy, tak čípku. Takže když to jde samo, je to to nejlepší. Sice to bylo pro mě psycho, ale zvládla jsem to!“

Co se děje po potratu?

Po skončení šestinedělí po potratu záleží, v jaké kondici je maminka. Například ženám nad 35 let, kde se nezjistil žádný objektivní důvod potratu, se často doporučuje otěhotnět co nejdříve.

Bohužel potrat ve 2. trimestru zvyšuje riziko opakovaných potratů, protože může zapříčinit neuzavřené děložní hrdlo (což je jeden z důvodů potratu). Další těhotenství tedy lékaři pečlivěji sledují a označují ho často jako rizikové těhotenství.

Diskuse o tomto tématu:

majda11111
21.10.15 15:23

Taky jsme přišli s přítelem o chlapečka ve 20. tt. Jeden den bylo vše v pořádku a druhý den byl konec. O Sebastiána jsme přišli kvůli odtoku plodové vody, nedalo se pak už nic dělat, jen čekat a malý to nezvládl. Předtím byla všechny vyšetření v pořádku. Nevíme, proč se nám to stalo a nikdo nám není schopný to vysvětlit, prý se to tak někdy stane. Chlapečka jsem porodila po vyvolávaném porodu a pak následovala revize v narkóze. Nejhorší zážitek v životě. Miminko jsme čekali po umělém oplodnění. S přítelem to nevzdáváme a budeme se o další miminko zase snažit, ale na Sebíka nikdy nezapomeneme.

janes14
05.07.15 20:38

Zdravím,

pokud některá hledá pozitivní příběhy po potratu, jako já minulý rok, tak já jednu mám a dlužím se s ní s vámi podělit, abych třeba někomu dodala sílu.

Naše cesta byla dlouhá 7 let - menstruaci jsem nikdy bez podpůrných léku neměla. Když jsem poprvé po stimulaci léky otěhotněla, mé těhotenství bylo mimoděložní a přišla jsem o jeden vejcovod. Pak opět dlouho nic, až jsme se rozhodli jít na umělé oplodnění.

Otěhotněla jsem na první pokus a bohužel ve 20. týdnu potratila - nikdo nevěděl, proč. Byla to strašná rána a už jsem se necítila na to, abych to vše podstoupila znova.

Uběhly 3 roky - zažádali jsme si o adopci, podstoupili roční zvláštní léčbu a pak jsem se rozhodla, že dám šanci 3 mrazáčkům. Bohužel nepřežili rozmraz. Měsíc na to jsem spontánně otěhotněla. Den po té, co jsem se to dozvěděla, mi volali z adopce, že pro nás mají dítko.

Musela jsem z pravdou ven, a tak jsme žádné nedostali, což jsem hodně oplakala - bála jsem se aby se historie neopakovala. Podařilo se. Sice jsem byla celé těhotenství na pokraji zhroucení, jak jsem se strašně bála, a skoro celé jsem ho dobrovolně proležela, ale dopadlo to pohádkově.

Ráno po Vánocích se stal ten nejkrásnější zázrak - narodil se mi syn Jiřík.

Přeji všem, které postihlo podobné neštěstí a přišli o miminko, aby váš příběh skončil obdobně pohádkově.

Přišli jsme o miminko ve 22. týdnu těhotenství. Byl to jako blesk z čistého nebe, kdy nám na druhém screeningu gynekolog řekl, že nás posílá na echo kvůli srdíčka plodu. Lékař při vyšetření srdíčka nám řekl, že vada na srdíčku je a posílá nás do krajské fakultní nemocnice. U ultrazvuku ve fakultní nemocnici byli přítomni tři lékaři a dlouho si prohlíželi srdíčko. Pak nám jeden z lékařů namaloval vady srdíčka a řekl nám, že se jedná o komplexní vývojovou vadu srdce. Dítě by muselo podstoupit tři operace srdce, špatný vývoj dítěte, nemožnost chodit do normální školky, život po nemocnicích atd. Když jsme si to s partnerem vyslechli, tak naše rozhodnutí bylo ukončit těhotenství.

Hned druhý den po té „šílené“ zprávě jsem nastoupila do nemocnice k potratu. Partner byl celou dobu se mnou, dokonce i na porodním sálu. Přišli jsme o chlapečka, kterého jsme si hodně přáli, ale nemohli jsme přivést na svět tak nemocné dítě, které by možná ani nepřežilo. Máme doma již 8letou dceru, která se na brášku těšila a dokonce mu už v keramice udělala misečku, do které napsala „pro brášku“. Je to strašně smutné a vzhledem k mému věku nevím, zda další těhotenství ještě budu moci prožít. Ukončili jsme život nemocného človíčka, protože jsme ho nechtěli trápit. Na posledním ultrazvuku otevřel pusinku a snad se s námi chtěl rozloučit.

Všem ženám, které prožily či mají prožít potrat v tak pozdním stádiu těhotenství, tak jim přeji hodně sil k překonání téhle bolesti.

stáťáva
27.01.15 17:16

Taky mám tuto smutnou zkušenost za sebou. Ve dvanáctém týdnu mělo mimi velkou NT 13 mm, za dva týdny to už bylo 19 mm. Diagnoza zněla Dandy Walker malformace, děťátko by se možná nedožilo porodu, proto jsme se rozhodli pro potrat.

Je to těžké, i když to šlo dobře. Měla jsem mírné bolesti jako při porodu, ale pocit, že děťátko nežije, je hrozný. Moc jsme se těšili, máme sice dvě děti, ale dalšího benjamínka jsme si přáli a teď tohle… Je to velmi čerstvé a moc smutné, nepřeju to nikomu.

Ahoj, tak se také bohužel musím přidat s podobnou zkušeností. Je to tři týdny, co jsem potratila svého chlapečka v 16+1 tt. Čtyři dny po návratu z dovolené po Čechách mi z ničeho nic začaly křeče v děloze, které den ode dne sílily. Po prvních dvou dnech počínajících bolestí jsem šla za gynekoložkou, která mi ukázala broučka, který si spokojeně hrál s prstíčky. Následně udělala stěry pro odhalení případné infekce, která se nepotvrdila. Ještě ten večer jsem jela na pohotovost, kvůli slabšímu krvácení - jednalo se o malý hematom na placentě. Odeslali mě domů s tím, že se nedá nic dělat a buď se malý udrží, nebo ho odlučující hematom strhne s sebou. Krvácení ustalo, ale křeče stále sílily.

Po víkendu mi pak zjistili zkracují se děl.čípek na 2 cm a další den jsem jela do nemocnice s doporučením na sešití děl.čípku. K tomu už bohužel nestihlo dojít. Poslední tři noci jsem kvůli silným křečím vůbec nespala. Ani v nemocnici nedokázali dělohu zklidnit a v noci po přijetí do špitálu mi praskla voda. Tím kontrakce kupodivu po šesti dnech konečně ustaly. Maličký ještě do rána bojoval.

Dopoledne paní doktorka již konstatovala, že je chlapeček bez srdeční akce. Zavedli mi tabletu a do pěti hodin opět nastaly kontrakce. Porod jsem zvládla víceméně sama na pokoji. Následovala narkoza a kyretáž kvůli placentě a obalům.

Všechny ty bolesti se daly zvládnout, nejhorší bylo to prázdno, smutek a výčitky. Když se konečně člověk přestal bát neúspěchu v prvním trimestru, screeningu, který vyšel předpisově, a konečně si začne užívat rostoucího bříška, tak přijde tohle. Mám strašný strach, že se to bude opakovat, že nejsem schopna donosit miminko. Kdyby mi alespoň řekli, proč se to stalo, vždyť maličký byl v naprostém pořádku…

Zbývá jen čekat, pak to zkoušet znova a neztrácet naději, že i nám se jednou poštěstí porodit zdravá miminka.

Zdravím všechny, co si prošly touto smutnou zkušeností. V březnu jsme se dozvěděli tu šťastnou událost, že jsme těhotný. Asi si dokážete představit, jakou jsme měli s přítelem radost. Vše probíhalo tak, jak mělo, poslední kontrola byla 13+4tt a čekalo nás v 16+4 tt odběr plodové vody. Když jsem byla už skoro na konci 4. měsíce, tak by mě ani nenapadlo, že by mělo být něco špatně.

Minulý týden v úterý jsme byli s přítelem na genetice, bohužel tam nedorazili výsledky krve, a tak nám nic moc říct nemohli. Následující den jsme jeli na odběr plodový vody. Našli mi myom vedle dělohy 42mm, takže doktor hledal, kudy mi to odebrat. Když došlo k odběru a viděla jsem ten výraz doktora, nechápala jsem, co se děje. Najednou mi bylo oznámeno tvrdě, že už chápe, proč je plodová voda kalná s krví. Najednou doktor řekl, plod je mrtvý.

Nastal hysterický pláč. Přišel druhý doktor, aby tuto nešťasnou zprávu potvrdil. Nebyla jsem ničeho schopná, jen hlasitě křičet, že to není možné a brečela jsem jako želva. Potom si zavolali přítele, kterýmu to oznámili, málem se mi tam složil. Byl s náma i můj taťka, takže jsem mu musela zavolat, aby přišel. Málem to s ním taky seklo. Poslali nás na genetiku, aby nám řekli, co bude dál. Jelikož byl plod několik dní mrtvý, tak se neví, zda budou ještě nějaký buňky živý, aby zjistili příčinu. Nic nám neslíbili, je možné, že nic ani nezjistí, i když nám slíbili, že se pokusí tu příčinu zjistit.

Hned jsme pak volali známému gynekologovi aby mě mohl přijmout a říct, mi co mě čeká. Doktor byl na mě moc hodný a řekl, že mě čeká buď vyvolaný porod a nebo zákrok pod narkozou. Nástup ve čtvrtek, jelikož jsem měla málo plodový vody a plod se rozkládal, rozhodl doktor kvůli mému zdraví narkozu, protože vyvolaný porod bych nemusela přežít. V pátek mě propustili s tím, že dutina je plná krví a měla bych krvácet. Bohužel se tak nestalo a v neděli, když jsem byla na kontrole, tak dutina byla stále naplněna krví. Udělal mi zákrok za živa - neskutečná bolest, udělal 1cm otvor, aby krev odešla. Opět se tak nestalo, a tak v pátek nástup do nemocnice a pod narkozou mi to budou muset odsát. Už aby to bylo za mnou. Díky ještě těmto komplikacím jsem úplně na dně, psychicky to nedávám pořád brečím a nemůžu se s tím poprat. Není žádná rada, jak se s touto záležitostí poprat.

Ale aby jsme přišli na jiné myšlenky, tak jsme se rozhodli, že se v září vezmeme a podíváme se někam k moři na dovolenou. Pak se pokusíme znovu a budeme doufat, že se nám brzy podaří otěhotnět a budeme opět šťastní a čekat na vytoužené miminko.

Pegs
28.05.14 19:04

V prosinci 2013 jsem zjistila že jsem těhotná, byla jsem nadšená, ale bála jsem se, aby to dobře dopadlo (v březnu 2013 jsem měla zamlklé těhotenství v 10. týdnu ). Proto se mi moc ulevilo, když mi doktor řekl, že těhotenství probíhá, jak má.
Stejně jsme s přítelem čekali do prvního screeningu, než tu zprávu pošleme do světa. Tam nás doktor ujistil, že je vše tak, jak má být, vše dobře vyvinuté a nehrozí žádné riziko vývojových vad. V tu chvíli ze mě veškerý stres spadl a konečně jsem se začala radovat z nadcházejícího mateřství, pořizovat výbavičku, vybírat jména…

Ve 20. týdnu mi ale na ultrazvukovém vyšetření doktor řekl, že mám málo plodové vody a je nutné udělat lepší vyšetření ve Fakultní nemocnici v Pardubicích. Jelo se do Pardubic, kde mi udělali všemožné vyšetření, aby se zjistilo, jestli a kudy odtéká plodovka, jestli tam není nějaký zánět a posléze udělali ultrazvuk. Doktorka mi tam řekla, že je jí to líto, ale vyskytla se vývojová vada a miminku chybí jedna ledvina.

Objednali mě na druhý den tj. 27.3.2014 na genetiku a po ní následoval nástup do nemocnice a odběr choriových plodů a usmrcení plodu. Dál jsem dostala léky na vyvolání porodu a byla umístěna na pokoj, kde se jenom čekalo až bude tělo schopné plod vypudit. Někomu to trvá den, někomu dva, někdo trpí dokonce i tři, čtyři dny… Naštěstí to bylo relativně rychlé a ještě týž den po desáté večer jsem začala krvácet, o bolestech ani nemluvím. A začal porod…

Není to taková hrůza, jak jsem si původně myslela, ale vědomí, že z toho nevzejde nic živého a že nikdy nebudu držet mého chlapečka v náručí, bylo nejbolestivější, co jsem kdy zažila. Placenta neodešla sama, tak jsem musela na revizi a ještě dva dny si poležela v nemocnici.

Návrat domů byl hrozný. Zatím žádné dítě nemáme a moc bych ho chtěla, ale šíleně se bojím toho, že by to mohlo dopadnout opět špatně. Jednou jsem donosila do 3. měsíce, podruhé do 5. a příště snad do osmého, ne? Ale bojím se, aby to jednou vůbec vyšlo. Psychicky jsem na dně, naštvaná na sebe, naštvaná na doktory, že to nezjistili dříve, naštvaná na ostatní, že mají zdravé děti nebo čekají děti. Snad to jednou dopadne mně i ostatním, co by si to přáli.

Letos 14.2.2014 jsem přišla ve 21. tt o moji dcerku. Byla jsem na UZ vyšetření na vývojové vady. Jak se říká 2. velký UZ. Doposud všechny testy na genetiku a vrozené vady byly negativní a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Doktor pochválil, že hezky rosteme, ukázal mi malou, která si hrála s nožičkou.

Po příjezdu domů mi začalo tvrdnout břicho, což mi tvrdlo už od 15.tt. Užívala jsem Magnosolv. Do půl hodinky jsem začala mít kontrakce. Okamžitě jsem jela na pohotovost, kde mi bylo oznámeno, že potrácím. Nic horšího jsem snad ještě nikdy neslyšela. Dostala jsem injekci a infuzi na bolest a přijali mě na pokoj, na kterém jsem do hodiny porodila.

Po vyčištění mě za 12 hodin pustili domů s tím, že malá byla pohledově zdravá a že víc se dozvíme z pitvy, která bude v Hradci. Před odchodem jsem dostala injekci na protilátky, protože jsem Rh negativní. Den na to se mi začala nalévat prsa a já začala trpět jako pes. Následující den mi napsal můj gynekolog prášky na zastavení laktace, které mi měli dle jeho slov napsat už v nemocnici.

Jak to bude probíhat dále, netuším. Jen doufám, že už bude jen líp. Po psychické stránce je to vážně záhul. Naštěstí mám doma už dvě děti a ty mě drží nad vodou.
Každý říká, že jsem ještě mladá a že můžeme mít další dítě. Ale já už mám strach a je to o to těžší, když už člověk ví, že to měla být holčička. Měli jsme už pro ni jméno. Cítili pohyby, viděli ji na UZ. Je to opravdu těžké. Tak holky, která si tímto projdete, držte se. Je to těžké, ale musíme to zvládnout.

Ahoj, přidám svou zkušenost z 19.11.13, kdy jsem šla na kontrolu ve 13.tt na screening, Tam mi pan doktor sdělil, že srdíčko sice bije, ale že se mu nezdá vyšetření a že by bylo dobré druhý den přijet do nemocnice na lepší UTZ, kde se zřejmě potvrdí špatně výsledky na Downův syndrom a VVV(vývojové vady).

Druhý den jsem byla na vyšetření, kterého se účastnil i doktor-kolega mého gynekologa a bohužel se vše potvrdilo. Rovnou si mě nechali v nemocnici, kde mi vysvětlili vše potřebné a nejlepší řešení bylo ukončení těhu. Zbořil se mi svět, moc jsme se na druhé miminko těšili. Další den ráno mi udělali odběr choriových plodů - opravdu nepříjemné vyšetření (ale co my ženský nevydržíme), kde rovnou usmrtili plod a nasadili léky pro vyloučení plodu z dělohy. Pro dělohu je lepší, aby plod vyloučila sama.

Byla jsem moc ráda, když mi nabídli zadarmo nadstandartní pokoj, abych měla na vše klid a hlavně soukromí. Nebylo pro mě vůbec lehké vyjít ani na chodbu, po které se promenádovali jiné těhu, které monitorovali tokografem, který je slyšet po celém oddělení a radovali se čekáním na budoucí miminka. Celý den bez jídla a bez pití, co kdybych najednou začla „rodit“. Vše se odehrálo až v 19:30, kdy jsem začala víc krvácet. Nakonec jsem zatlačila víc a vyšel ze mě i mrtvý plod, naše miminko. Potom mi udělali revizi dělohy a druhý den mě pustili domu.

Je to pořád bolestivé, myslím jen na další těhotenství aby se nám už nic takového nestalo a doufám, že nestane, nikomu bych to nepřála. Dostává mě z toho náš malý syn, kterému budou brzy dva roky. Doktor mi řekl, že si mám odpočinout, počkat dvě menstruace a pak se můžeme pustit do dalšího snažení. :-) Už se moc těším, až budu opět těhu, ale budu se strašně bát každého vyšetření, které bude s těhu souviset. Píšu to tu proto, protože mi to pomáhá překonat těžké chvíle, které jsou hlavně večer před spaním, doufám, že brzy odejdou. Držím palce všem snažilkám, mějte se. :-)

Taky jsme měli zvýšené riziko NTD s výsledkem 1:2, NTD jsou vrozené rozštěpové vady. V našem případě se jednalo o velmi rozsáhlý rozsáhlý otevřený rozštěp páteře s hydrocefalem. :( Takový rozsah s sebou často přináší i vrozené vady vnitřních orgánů (př. rozštěp močového měchýře). Když pominu fakt, že by naše miminko nikdy nechodilo, i to, že by mělo s největší pravděpodobností zachovalé pouze základní smysly. Nejhorší je vědomí, že pravděpodobnost, že porodíte miminko živé, je velmi nízká a pokud se Vám to „podaří“, tak i největší optimista nám dal nejvíce 10 let a realisté - ovšem s tím, že budeme o miminko velmi dobře pečovat nám dali 1, maximálně 2 roky!!! Není to málo?

Strašně bolí, že NAŠE od početí milované miminko, které se má čile k světu - kope, dloube, na ultrazvuku provádí skopičiny - je tak nemocné. Vím, že to čtete hlavně vy, kterým se tohle přihodilo, takže ani nemusím psát jakou bolest cítím. Ještě víc mě bolelo to, že miminko mě kope a já mám říct, že ho nechci. V 21.tt mám říct ne!!!?

Ano, řekla jsem ne. Nedokázala jsem se smířit s tím, že přežiju naše dítě. Jsem proto slabá a odsouzení hodná? Ukončili jsme bolest nejen nás tří, ale i spousty příbuzných, kteří se velmi těšili na příchod miminka předčasně. Avšak bolest nás všech by byla mnohem větší, kdybychom se o naše kuřátko starali jen krátce navíc s vědomím, že od jeho bolesti nepomůže ani naše láska…

Náš malý bojovníček bojoval i s tím, že byl porod uměle vyvoláván. Pátý den vyvolávání mě cipísek odpoledne naposled kopl, šestý den ráno už nebyla aktivita srdíčka zaznamenána. Tím skončil boj o jeden maličký život. Po šesti dnech vyvolávání porodu a čtyřech dnech porodních bolestí, které byly na noc tlumeny epidurální anestezií, jsem ve 20:50 porodila mrtvého chlapečka, který vážil 700g.

Dnes už vím, že není největší bolest na světě porod, ale to, že Vaše miminko po porodu nepláče a nikdy plakat nebude. Nejbolestivější je ztráta milovaných. Naše miminko je milované nejen mnou a tatínkem, ale i ostatními blízkými. Nemine den, kdy bych na naše miminko nemyslela. A vím, že na něj nikdo z nás nezapomene. Přeji ti, sluníčko naše, aby ses měl moc hezky, aby tě nikdy nic nebolelo. Nikdy na tebe nezapomeneme. Milujeme tě. Jednou za tebou přijdeme taky…

Ráda bych se přidala svou vlastní zkušenost. Letos v lednu mi můj gynekolog potvrdil, že jsem v 7. týdnu těhotenství, já i přítel jsme z toho měli velkou radost, jelikož jsme si miminko přáli. Ve 12. týdnu těhotenství jsem šla ke svému lékaři na kontrolu, který mi po ultrazvuku sdělil, že plod má vysoké NT hodnoty (4,9mm), což se mu nelíbí - vysvětlil mi, že se většina takových dětí rodí s Downovým syndromem, proto mě poslal na odbornější vyšetření.

4.2. jsem se dostavila do nemocnice na podrobnější ultrazvuk, který už hodnoty NT ukazoval 6,7 mm. Celou věc jsem konzultovala s čtyřmi odborníky a všichni se shodli na tom, že by se dítě nenarodilo v pořádku, předpokládají minimálně Downův syndrom. Další vyšetření by pouze určila vadu dítěte, ale nevyloučila by ji, bylo to tam jasně zřetelné. Společně s přítelem jsme se rozhodli pro ukončení těhotenství. O dva dny později jsem nastoupila do nemocnice, kde mi ještě provedli odběr choriových klků přímo z placenty, čím se určí vada plodu, což bylo vážně nepříjemné. Ještě několik dnů po tom jsem cítila bolest břicha v okolí vpichu.

Celou dobu mi lékaři tvrdili, že během přerušení těhotenství nebudu nic vědět, jelikož budu v narkóze. Až pár hodin před tím jsem zjistila, že budu plně při vědomí. Teď můžu říct, že jsem ráda, že jsem to nevěděla dříve. Podávali mi tablety, které teprve po 9 hodinách vyvolali odtečení plodové vody a a asi za další hodinu jsem tzv. potratila nebo porodila daný plod. Až poté jsem šla pod narkózu, kdy mi udělali revizi dělohy. Celých devět hodin jsem zřejmě měla porodní bolesti břicha, kdy toto byl hrozný pocit, když jsem věděla, že se trápím zbytečně a že žádné miminko neporodím.

Naštěstí dle lékařky zákrok proběhl bez komplikací, pár dní jsem ještě krvácela a teď už vypadá, že začínám být fyzicky ok. Jediné, v co doufám, že se mi podaří znova otěhotnět a tentokrát to bude mít šťastný konec. Ženám, které se pro přerušení těhotenství rozhodnou bez jakéhokoli vážného důvodu, bych doporučila si celou věc promyslet. Měly by být šťastné, že čekají zdravé dítě.

Váš příspěvek
PetPetPetulinka
Povídálka 15 příspěvků 17.01.18 18:12

Zdravim vas vsechny,

Take se podelim o zkusenost. V rijnu jsme se dozvedeli, ze cekame mimi. Super, radost velika a zaroven strach. Vse bylo v naprostem poradku az do 8.1.2018, kdy jsme sli na screening. Doktor nam rekl, ze mame moc velike NT 3,6 coz je dost spatne, a hodnota moji krve byla o pulku mensi nez ma byt. Tudiz nam vysel T21 DS 1:7. Jinak rikal ze miminko ma vse tak jak ma mit na 14tt.

Druhy den jsme byli poslany na Gennet do Prahy. Po opakovem screeningu, testu genetiky a svolili jsme i k odberu CVS (choriovych klku) jsme odjizdeli domu. Ja se strasnou bolesti a myslenkou ze je to opravdu tak spatny jak rikali, uz jsem se s tim zacala smirovat ze jsem uplne neschopna a proc my?

Za dva dny volala primarka…je mi to lito, ale opravdu se nam ten DS potvrdil, poslu vam na email papiry abyste tehotenstvi ukoncila co nejdrive :,(

Propukla jsem v plac a okamzite jela k doktorce.

Uz se to vezlo v patek 12.1.2018 rano jsem nastoupila do nemocnice.
Prvni tabletu mi zavedli v 11:30 pak to zacalo…ve 21:45hod jsem porodila chlapecka (to jsme vedeli, ze to bude klucik) a do noci jsem vytlacila placentu. Bolesti strasne. Uvnitr a hlavne na :srdce:

Zatim se s tim nedokazu smirit. Bojim se co bude dal. Pritel me stale uklidnuje ze to bude v pohode ze to byla blba souhra nahod…nevim co si pocit…vzdycky me to prepadne a rozbrecim se…nejde zapomenout.

Uz kdyz to pisu, tak brecim :,(

Tohle by se stavat nemelo…vsem hodne sil :srdce:

PetPetPetulinka
Povídálka 15 příspěvků 17.01.18 18:14
:(

Zdravim vas vsechny,

Take se podelim o zkusenost. V rijnu jsme se dozvedeli, ze cekame mimi. Super, radost velika a zaroven strach. Vse bylo v naprostem poradku az do 8.1.2018, kdy jsme sli na screening. Doktor nam rekl, ze mame moc velike NT 3,6 coz je dost spatne, a hodnota moji krve byla o pulku mensi nez ma byt. Tudiz nam vysel T21 DS 1:7. Jinak rikal ze miminko ma vse tak jak ma mit na 14tt.

Druhy den jsme byli poslany na Gennet do Prahy. Po opakovem screeningu, testu genetiky a svolili jsme i k odberu CVS (choriovych klku) jsme odjizdeli domu. Ja se strasnou bolesti a myslenkou ze je to opravdu tak spatny jak rikali, uz jsem se s tim zacala smirovat ze jsem uplne neschopna a proc my?

Za dva dny volala primarka…je mi to lito, ale opravdu se nam ten DS potvrdil, poslu vam na email papiry abyste tehotenstvi ukoncila co nejdrive :,(

Propukla jsem v plac a okamzite jela k doktorce.

Uz se to vezlo v patek 12.1.2018 rano jsem nastoupila do nemocnice.
Prvni tabletu mi zavedli v 11:30 pak to zacalo…ve 21:45hod jsem porodila chlapecka (to jsme vedeli, ze to bude klucik) a do noci jsem vytlacila placentu. Bolesti strasne. Uvnitr a hlavne na :srdce:

Zatim se s tim nedokazu smirit. Bojim se co bude dal. Pritel me stale uklidnuje ze to bude v pohode ze to byla blba souhra nahod…nevim co si pocit…vzdycky me to prepadne a rozbrecim se…nejde zapomenout.

Uz kdyz to pisu, tak brecim :,(

Tohle by se stavat nemelo…vsem hodne sil :srdce:

andelka83
Generální žvanilka 20969 příspěvků 02.02.18 16:13

Bohužel i já mám tuto zkušenost.
První trimestr zcela v pořádku, sem tam špinění, ale s tím bojuju několik let a žádný důvod zatím nikdo nezjistil. NT screening dopadl výborně. V 16 tt jsem šla k lékaři, opět se špiněním, ale vše bylo v pořádku.
Bohužel na začátku 19 tt opět špinění, několik dní a tou dobou jsem i přestala cítit pohyby. Takže na konci 19 tt jsem šla na kontrolu. Dokud se lékař nezaměřil na miminko, vypadalo vše v pořádku. Ovšem biometrie ukázala 15 tt a srdíčko nebilo. Strašný šok, bolest. Odpoledne jsme šli do nemocnice a domluvili si nástup na ráno, ať můžeme ještě noc být doma a nějak se rozloučit.
Příjem v 7h, první tableta 9:30. Pořádně zabrala druhá v 15 h. Za hodinu jsem si nechala píchnout injekci od bolesti, to mi nabídli hned, ať zbytečně netrpím. V 18 h rupla voda, kalná, pak jsme jeli na sál. Ani nevím kdy byl vypuzen plod, stále fungovala injekce, takže bolesti jsem necítila. Placenta nešla, takže jsem byla 10 minut pod narkózou a udělali revizi. V 19.30 jsem se probrala. Po 2 hodinách převoz na pokoj ( nadstandard nabídli hned, partner byl se mnou celou dobu, i na sále, i přes noc). Ráno nás propustili domů.
To bylo včera. Hned jsme řešili vydání pozůstatků k pohřbení. Všude byli moc vstřícní. Nepřenesli bychom přes srdce, kdybychom miminko v nemocnici nechali.
Mám doma dvě děti, které mě drží. A máme s partnerem plány, ať se máme na co těšit. Boli to moc. Ale nejspíš byla nějaká chyba. Zdá se něco zjistí z pitvy a genetiky těžko říct. Věřím že už se to opakovat nebude, ale obavy budou stále. Nic nebude jako dřív. Máme andílka v nebi. :srdce:

Příspěvek upraven 02.02.18 v 16:14

Veeruuu
Stálice 62 příspěvků 14.09.18 00:26

Ahoj holky, taky bych se chtěla podělit se svým ještě čerstvým zážitkem :,( momentálně lezim na porodnim sále v nemocnici a od rána se mi snaží vyvolat potrat ve 21.tt. Na druhem velkém UZ zjistili, ze miminko ma vyvinutou jen půlku srdíčka a to je těžká VV. Mimi bych odnosila, ale mělo by malou šanci na život, plno operaci a ani tak by nebylo schopné fungovat normálně :(
Horší zprávu jsem v životě neslysela :,(
Bohužel uz od rána do mě cpou po 3 hodinách tablety na vyvolání, ale ještě se nic neděje :( naštěstí mam epidural, takže bolesti by měli byt minimální a našeho malého chlapečka uspali při odběru plodovky, aby netrpěl, za což jsem opravdu moc rada :srdce: to čekání je nekonečné a bolest veliká :,(

Bmamka31
Nováček 9 příspěvků 16.09.18 12:49

Ahoj @Veeruuu,
Teď čtu Tvůj příběh a říkám si, že my ženský musíme zvládat strašně těžké věci v životě. Jak Ti je? Asi je to hloupá otázka :(…posilame hodně sil! Držte se! :srdce:

Vložit nový komentář
Jaká informace podle vás chybí v hesle
"Potrat ve druhém trimestru: Příčiny a co dál?"?