Ex II.
- O životě
- Štofik
- 12.10.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
pokračování Mrchy...
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
Mám toho dost, nereaguje na zprávy, tahá se s nějakým mladým debílkem, vždyť ji pořád platím paušál, co si o sobě myslí? Koukám na hodiny, je teprve půl čtvrtý a já zařezávám v práci. Vedro na chcípnutí a čas se nesnesitelně vleče. Kašlu na to, balím si věci, uklízím stůl a mířím do sprchy, mistr bude asi nas*anej, ale co už. Dodělám to zítra.
Shazuju montérky a zbytek oblečení a točím kohoutkem. Potřebuju zchladit, pouštím ledovou vodu a s úlevou cítím, jak mi tělo pokrývá husina. Studená voda do mě bodá jako tisíce jehliček, ale je to příjemnej pocit. Na chvíli přestávám myslet.
Rychle na sebe hážu kraťasy a triko a vycházím z budovy, sedám do auta. Ten plán se mi moc nelíbí, ale co mám jinýho dělat, když se mnou nemluví? Cestu bych zvládl i poslepu, vždycky se bála a říkala, že jezdím jako prase. To je pravda, minimálně teď tak jedu. Jedu středem silnice, jako by tu byla jen pro mě, levou ruku mám opřenou o rám dveří a zakrývám si ústa. Jsem nervózní, ale jsem připravenej si to s ní vyříkat, možná ji pozvu někam na kafe. Nemůže mě najednou přehlížet, jako bych neexistoval. Vystoupám vzhůru do hor a ten chladnej vzduch mě podivně uklidňuje, jel jsem tudy milionkrát. S ní. Pos*al jsem to.
Vjíždím do města a za chvíli zastavuju u jejího domu, zvoním, ale bez odezvy. Že by byla na chatě? Co když je tam s ním? Možná se šla jen projít, sedám zpátky do auta a jedu k rybníku. Je tam prázdno, jen pár rybářů a kachen, v parku jsou děcka a partička feťáků. Riskuju dalších 20 km a jedu na chatu. Je to spíš chatička v zahrádkářský kolonii, ale na samotě, kolem lesy, potok a menší zatopenej lom. Její matka ji zdědila po nevlastním otci. Ona to tam vždycky milovala a brala to tam jako úkryt. Vjíždím do osady po polní cestě a nechávám auto u závory, která zakazuje vjezd. Dál smí jen lesáci nebo lidi se zvláštním povolením, což já nemám. Musím jít kousek pěšky, asi 10 minut chůze. Po pár metrech odbočuju doprava a už ji vidím. Okenice jsou otevřený, na brance není zámek. Je tu.
Obcházím zahradu, nakukuju na terasu, nic, prázdno. Přes záclony nic nevidím, zkouším to zadníma dveřma ze zahrady. Nic se tu nezměnilo, všechno při starým, starej dřevěnej nábytek, krbová kamna, ručně tkanej žíhanej koberec s třásněmi, malá světlá kuchyňka a barový stolek pro dva. Nahoře malá koupelna a ložnice. Zrovna se otáčím, když vtom ji mám přímo před sebou. Dívá se na mě nevěřícně a naštvaně. Má na sobě župan a je rozcuchaná. Vypadá to, že brečela. „Co tady sakra děláš!!? Okamžitě vypadni, nevěřím že máš nervy se tu ukázat, ty hajzle!“
Přechází do hysterie a hlas se jí láme jako vždycky. Vrhá se na mě a chce mě uhodit, chytám ji za ruku a zkroutím jí ji za záda, sykne bolestí a křičí, ať ji pustím. „Chci si jen promluvit, uklidni se!“ Ale ona vrtí hlavou a plive mi do tváře, mam chuť jí jednu vrazit, aby se vzpamatovala, ale neudělám to, nechávám si sliny stékat po obličeji a trhám s ní k zemi. Pokládám ji na podlahu a opakuju jí, aby se uklidnila, podělaná hysterka. Chová se, jak kdybych ji přijel zavraždit. Musím se tomu zasmát, je tak patetická. Tohle tu taky bylo milionkrát. Ježiši, jak já tyhle scény pro ho*no nesnášel. Ale nejlepší na tom byl ten udobřovací sex. Hledím jí do očí, sedím obkročmo na ní a ona se pode mnou přestává mrskat, taky se dívá.
Je to divný, jak kdyby mi telepaticky říkala, že mě nesnáší, ale současně se jí z očí řinou slzy a ona se rozbrečí. Všechno je dobrý, říkám jí. Ona jen háže hlavou ze strany na stranu. Zaskočí mě náhlá chuť ji políbit. Je to tak přirozený, znám ji tak dokonale, že mě ten pocit přemáhá a já přitisknu svý rty na její. Na chvíli ztuhne a já čekám kopanec do koulí. Ale neděje se tak. Najednou líbá ona mě, se vší zuřivostí, který je schopná. Snaží se zpoza mě vyprostit, vím, co chce, obracím ji, aby byla nade mnou. Vyhrnuji jí župan a chytám ji za zadek, je nahá. Pasuje mi krásně do dlaní. Tak jako vždycky. A já ji nechal, jsem kretén, kretén, kretén! Zapomínám na to hnusný, co bylo, a jsme zase jen my dva. Uvědomuju si, že ji pořád miluju. Ten cit tu pořád je. Jen jsem ho zatlačoval někam do nevědomí, ochrana před ní. Před tím, jak umí být hnusná a jak umí ubližovat. Prostě mrcha, ale moje mrcha. Vždycky byla a vždycky bude.
Začíná mi přetahovat triko přes hlavu, já rozvazuju uzel na pásku od županu, sundávám ho z ní a ona je v mžiku nahá, sklání se nade mnou a líbá mě na krk, na ucho, kouše mě. Ne jemně, vší silou. Pak mi rozepíná kalhoty a stahuje mi je i s trenkama. Tiše sténá a nehty mi zarývá do zad, nespěchám na ni. Vychutnávám si tenhle okamžik. Chci, aby trval co nejdýl. Všechna ta nervozita celý ty měsíce, neklid. Noci, který jsem strávil s cigárem na balkoně… všechno to byl stesk po ní a vědomí, že jsem tehdy v tu březnovou neděli udělal obrovskou chybu. Vyhodil jsem ji, když mě potřebovala. Zachoval jsem se jak hajzl. Jako přesně ten, za koho mě celý ty roky měla. Fakt jsem pos*al, co se dalo.
Popadnu ji v pase a posadím se s ní, zády opřenej o bok pohovky a beru si ji, tak jako tisíckrát předtím. Obtáčí mi nohy kolem pasu a objímá kolem krku. Zaklání hlavu a tiše sténá.
Čas se zastavuje, nic mimo nás neexistuje.
Jsme jen já a ona.
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3477
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2357
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2433
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1550
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 6444
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4928
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1950
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 328
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2380
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 1002
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Prostě takový obyčejný milostný drama, který může potkat každyho 
Husty!
. Ale něco mi říká, že to tak nebude 
.
