Hlášky mojí dcery
Chtěla bych se tímto deníčkem podělit o ty úžasné chvíle, kdy mě moje malá beruška dostává svými výroky na kolena.
Byli jsme na koupališti a mladší bráška se rozhodl prostudovat kolo opřené o strom. Odchytila jsem ho a říkala, že na kolo nesmí sahat. Všiml si toho pán, kterému kolo patřilo, ale nevšiml si, které z dětí se na kolo vrhlo. Proslov proto věnoval mojí dcerce: „Víš, to by na tebe mohlo spadnout. To by tě pak moc bolelo,“ říkal pán mile. Moje beruška se cítila velmi dotčena, dala si ruce v bok a spustila: „Mě kola nezajímají. Mě zajímají jenom parády. Já jsem malá princezna.“
V naší ulici opravovali plynovod a každý den cestou do školky jsme museli přecházet z jedné strany na druhou, pokaždé byla někde jinde vybagrovaná díra. Když jsme okolo jedné z těch děr procházeli, dcera se zastavila a pěkně kopáčům vynadala: „Jste lumpi. Rozkopali jste celou cestu. Tady je díra, tam je díra, tam je taky díra. Já se z toho snad zblázním. Jak tady máme chodit?“
Miluju její vyprávění pohádek. Vezme si své oblíbené knížky do postele a čte podle obrázků. Naposledy četla pohádku o Šípkové Růžence: „A pak přišel princ a píchnul Růženku do prstíku a Růženka plela, plela a plela, až vyplela všechny květinky z květináče.“
Jednou se taky zamyslela nad tím, jak to, že má doma jen maminku a žádného tatínka a vyřešila to: „ Koupíme si nového tatínka.“ Jo, beruško, kdyby maminka věděla, kde se dá nějaký nový tatínek koupit, hned by pro něj zašla. Když měla jít k tatínkovi na celý víkend, plakala a prosila mě, ať tam nemusí spát. A dostala navíc úžasný nápad, jak to vyřešit: „Já si s sebou nevezmu pyžamo a nebudu tam muset spinkat. Ošidíme tatu.“
Koupila jsem v jistém obchoďáku krásný květák. Děti květák mají moc rády, tak jsem ho usmažila a všichni jsme si pochutnali. Ale potom jsme bohužel nestačili běhat na záchod. Po této události jsem zbytek květáku vyhodila do koše. „Proč ten květák vyhazuješ?“ ptala se dcera. „To je ten květák, co jsme se z něho pokakali, víš? Maminka ho vyhodí, aby nám z něj zase nebylo špatně,“ odpověděla jsem jí. „To určitě uvařila nějaká čarodějnice!“ rozhorlila se dcera. „Ale ne, beruško. To uvařila maminka. Ale ti zahradníci, co to vypěstovali, asi postříkali ten květák něčím nedobrým,“ odpověděla jsem. „Tak já jim za to nastříkám ucho!“ vyřešila to dcerka.
Někdy vymýšlí písničky pro maminku, hraje u toho na klávesy a zpívá nebo něco povídá do mikrofonu. „Maminko, vyber si, jakou písničku chceš zazpívat,“ povídá a dává mi na výběr svoje prsty. „Tak třeba tuhle,“ vybírám prostředníček. Dcera vezme mikrofon a zahajuje svoji produkci ve velkém stylu: „Česká televize uvádí Vesmírné ponožky…“
Když se měl narodit její malý bráška, ukazovala jsem jí velké břicho a říkala jí, že je tam miminko a že se brzo narodí a bude tu s námi. „Tak já ho vytáhnu ven,“ řekla rozhodnutě. Ze zvědavosti, jak si to malá slečna představuje, jsem se jí zeptala: „A jak ho vytáhneš ven?“ „Tak! Nožem,“ řekla a naznačila přitom řezání napříč přes břicho. Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou, jak ji tohle mohlo napadnout. Podotýkám, že na císařském řezu jsem nebyla, tak nemohla mít možnost ani vidět jizvu.
Koupila jsem čerstvé pstruhy, které bylo potřeba vykuchat. Dcera se vždycky zajímá o dění v kuchyni a toho dne to bylo samozřejmě taky tak. Posadila jsem ji na linku, vzala nůž a pustila jsem se do kuchání. Dcerka si prohlížela rybu ležící na desce a řekla: „Rybička na nás kouká.“ Mezitím jsem nařízla prvního pstruha a moje beruška celá vyděšená volá: „To je krev?“ Nemohla jsem pokračovat. Tak jsem raději ryby schovala do ledničky a vykuchala je později.
Na zahradě se nám rozmnožili slimáci a s dcerkou jsme je likvidovaly. Já je štítivě solila a dcera po nich s gustem dupala v gumácích a komentovala: „A už nepoleze!“
Neustále po dětech něco uklízím a jsem ráda, když domácnost aspoň pár minut vypadá trochu upraveně. Tak neustále buzeruju děti: „Nedělejte binec, maminka uklidila.“ Přišla k nám návštěva, dcera se postavila do dveří a hned po pozdravu všem sdělila: „Nedělejte nám tu binec, maminka uklidila!“
Šli jsme po náměstí, které zrovna opravují a dcerku zaujala hromádka hlíny. Koukala na ni chvilku a pak řekla: „Hele, hovínko.“ Zkusila jsem jí to rozmluvit. „Beruško, to přece není hovínko. Hovínka nejsou tak velká.“ Ale slečna měla jasno. „To je hovínko od slona.“ A měla to vyřešené.
Ještě jsem si vzpomněla na jednu fekální historku, která je taky o tom, že máme nazývat věci pravými jmény. Když se malý bráška pokakal, šla jsem ho vždy přebalit se slovy, že má v plence poklad. Četli jsme si pak s dcerou pohádku, kde se psalo o pokladu v truhle, samé zlato, šperky a drahé kamení. Několikrát se tam slovo poklad zopakovalo, tak jsem se dcery zeptala: „Beruško, víš jaký to byl poklad?“ Dcera se hluboce zamyslela a pak řekla: „Hovno.“
Moje holčička hrozně prožívá všechna bebínka, která si udělá. Někde si přivodila maličký škrábanec na prstu. Musela jsem jí ho pořádně pofoukat, ale stejně to nebylo dobré. Ukazovala mi postižený prstík a říkala: „A teď tam budu mít místo krve vodu.“ A pak se zamyslela a pokračovala: „Ale brzo to bude dobré.“ Jsem ráda, že pofoukání a pusinka pomohly.
Taková je ta moje holčička ukecaná a je mi jasné, že jak je starší, budeme si spolu užívat legrace víc a víc.
Přečtěte si také
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 19
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 91
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 67
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 88
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2038
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1673
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3379
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1777
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1761
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 9412
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Fekalni historka je dobra 
. Mas proste sikovnou a chytrou dcerku, ta se ve svete neztrati. Preji pohodovy a vesely zivot 
taky si hlášky svých dětí zapisuji, když se mě mladší syn ptal, kde byl, než se narodil, tak jsem mu řekla, že u mě v bříšku a on vyděšeně: Tys mě snědla? 
A ta vaše je úžasná
když jsme ted byly u zápisu do první třídy tak paní učitelka ukazovala na tabuly písmenka. Míša uměla skoro všechna, ale nemohla si vzpomenou na písmenko I a paní učitelka-no Míšo copak je tohle za písmenko. Míša si zatukala na hlavu a řekla: No jo už vím to bude ta, no čárka to je přece 
. Takže ty slimáky asi nějak neřeším. Jak tohle naše celkem ambivaletní chování vysvětluješ dětem ty? 
Chápu, že je to „jen“ slimák a často škodí, ale určitě existují i jiná řešení. Dokážeš si vůbec představit, jak musí trpět, když ho posolíš? A podporovat dcerku v udupání je teda taky strašný.
edit.: A dokážeš si představit, jak trpím já, když mi dělají slimáci nájezdy na zahradu? 
