První měsíc společného válčení

Patálie novopečeného otce

Malou odnášejí, usedám na vozík, vezou mě na oddělení šestinedělí a hrdý tatínek vyráží směr domov, ale o tom zas někdy jindy, protože tím příběh malé princezny Dominiky teprve začíná.

Těmito slovy končil předchozí deníček a na to musím hned navázat. Jelikož dopravci nemyslí na to, že by nějaká ženská mohla v noci porodit a novopečenému otci, který celou dobu vyplašeně vše sledoval, by se mohlo zastesknout po sprše a posteli, tak zkrátka autobusy v noci nejezdí. I vydal se tatínek na dvacetikilometrovou túru z porodnice domů. Za desatero zatáčkami a několikero kopci, ani ne v půlce cesty, natrefil na jakési zvířátko. Zatoulaný pes? Divoké prase? Ono když je tma a ve vaší hlavě si přehráváte zážitky uplynulých hodin, vypadají všechna zvířátka stejně. Kde se vzala, tu se vzala, perníková chaloupka. No, dosti pohádek. Jinak. Prostě tam stála autobusová zastávka. Tatínek, po zjištění, že první autobus jede snad za hodinu, usedá na lavičku a budí se o pár hodin později zimou… Naštěstí jsme nerodili v lednu!

V porodnici

Mezitím se na oddělení šestinedělí probouzí maminka a udiveně zjišťuje, že na pokoji je kromě jiné „čerstvé maminky“ ještě jedna, i s miminkem a tiše závidí, že zmiňované miminko za celou noc nevydalo ani hlásku. „OK, tak miminka v noci nebrečí, to se jen tak říká.“ , usoudila jsem. Ten den proběhlo „školení“ o přebalování, kojení, vážení, měření teploty, koupání, čištění pupíčku, zkrátka o všem, co vykulená prvorodička nestíhá pobírat. „Nějak si poradíme, viď.“ Mrkla jsem na svou holčičku a už ji zabydlela v pojízdné postýlce, jež nápadně připomínala nákupní vozík. Malá nechtěla bumbat. Bradavka jí nezajímala, silikonový klobouček tuplem ne. Nastal večer a s ním se zmizelo mé ráno nabyté přesvědčení, že miminka v noci nepláčou. Jak které. Malý Toníček a dokonce i malá Alička vzorně papali a spinkali a pak zase papali a spinkali, ale naše rebelka nedělala ani jedno. Kolem páté ráno jsem naklusala za sestřičkama, že malou přece nemůžu trápit hlady. Když viděly mé kruhy pod očima, konečně jim došlo, že by jí mohly dát ten slibovaný glukózový roztok. Nakonec malá dlabala Nutrilon, na kterém jsme dodnes, protože mlíčko prostě není.

V porodnici mi Domča připravila první infarktovou situaci, abych si nemyslela, že si domů odvezu malé čisťoučké roztomilé voňavé miminko. Při přebalování maminku „vohodila“ od hlavy až k patě, tedy přesněji od prsou k palci na levé noze. „Proč brečíš, sakra? Posrala jsem snad já tebe?“ kárala jsem Domču a pulírovala dlaždičky. Stejnou show předvedla i doma, kde málem vymalovala obývák, tudíž jsme usoudili, že v obýváku tedy rozhodně nepřebalovat! V neděli bude tatínek oslavovat. Odpoledne mi napsal, že jede do Krkonoš. V tu chvíli se ukázalo, že těhotenská demence po porodu neodezní, pouze se jaksi přetransformuje v demenci mateřskou. „Blázen, vždyť tam někde zapadnou sněhem a jak se dostaneme z porodnice?“ vykulila jsem oči na displej mobilu. Venku pětadvacet ve stínu a oni zapadnou sněhem Do Krkonoš nakonec nedojeli, zato naši kočičku oslavovaly asi čtyři hospody, takže bude zdravá jako řípa. Oslava končila u nás doma, kdy tatínek se svým kamarádem nemohli alkohol už ani vidět, takže místo nakoupených piv konzumovali bramboráčky. Mimochodem, kdo z vás zpracovával někdy vařené brambory lisem na česnek? A kdo jel z porodnice žigulíkem? Já, před dvaceti lety a moje dcera před měsícem. Chudinka byla celá vyjevená, když jsme ji přikurtovali do sedačky a odnášeli z nemocnice. Ještě vyjevenější byla, když mamka s taťkou šli na matriku a strejda Jirka zatím houpal celým žigulíkem, aby neplakala.

Maminka přecenila své síly

V posledních týdnech těhotenství se můj pohyb omezil pouze na nezbytné pochůzky a i koupelna mi připadala daleko. Proto není divu, že jsem se ze všeho nejvíc těšila na procházky s kočárkem. Už porodnici jsem si připadala trochu jako hypochondr mezi těma zašívanýma maminama, které chudinky nemohly ani sedět. Nic mě nebolelo, tak jsem dvanáct dní po porodu naplánovala výlet na bývalou raketovou základnu. Pár kiláčků, to dám. Osm tam, osm zpátky, to nic není. Malovala jsem si to. Ještě jsme na benzínce dofoukli kola kočárku a vyrazili. Domča spokojeně spinkala, i když se tatínek nejdřív obával, abychom z ní na těch šutrech nevyklepali dušičku. Procházka to byla nádherná. Maminka jak smyslů zbavená pobíhala s foťákem a rozplývala se nad krásou mohutných buků. Šli jsme a šli a šli a cíl pořád nikde. Když jsme se konečně vyškrábali na onen brdský hřeben a po asfaltce se začali přibližovat ke kýženému cíli, moje nohy byly toho názoru, že prej stačilo. Brzy se k jejich hlasu přidaly i záda a po pár krocích i jejich kamarádka stydká kost a to už mi všichni svorně nadávali do debilů. Tatínek mě uklidňoval, že za zatáčkou už to bude. Hmm, jenže za kterou? Najednou se před námi v dálce vyloupla brána onoho bývalého vojenského objektu. Já se zarazila. „Já dál nejdu.“ Oznámila jsem. A dobře, že jsem tak rozhodla, protože i tak jsme dorazili domů někdy v půl desátý. Z několika kiláčků bylo ve finále aspoň pětadvacet. A já tolik chtěla vidět ty odpalovací rampy… Tatínek tam s klukama chodil čtyři roky za školu, já mám zase smůlu. Snad příště a tou kratší cestou 

Škola se značkou život

Další infarktová situace nastala v noci, kdy mě probudil takový řekněme přidušený řev. Vyletím, koukám do postýlky a nevěřím svým očím. Domča se vysoukala ze zavinovačky, kterou odkopla do rohu a sama se doplácala do opačného kouta a tam ležela na bříšku a funěla do mantinelu. No nechápala jsem. Od té doby máme zavinovačku jen tak na volno, princezna si dá ručičky vedle hlavičky a spokojenost je na obou stranách. Dal by se podle ní řídit světový čas. Kňourne (někdy zařve, záleží na tom, jak tvrdě mamka spí) před čtvrtou ranní, vyžunkne mlíčko a spí do sedmi.

Tak kromě toho, že zavinovačku tedy opravdu nee a že nepřebalovat nad kobercem, naučila nás také, že vanička je spínačem k řevu, za který by se nemusel stydět ani deadmetalový zpěvák. Daleko míň vyvádíme při mytí pod tekoucí vodou a sprchování zádíček se nám dokonce líbí. Tatínka naučila, že se nemusí bát řádně utáhnout lepítka od plínek, neb jinak máme mokré úplně všechno. Také to, že pokud nechce přijít o brýle, měl by si je sundávat, když s malou mazlí. A v neposlední řadě, že po jídle se dává na rameno plena, pokud nechceme mít nablito za výstřihem. Mámě dokázala, že i tak malinké miminko má pěknou sílu a že velice rádo tiskne ručkama vše, co se naskytne, takže vlasy jedině do culíku. Učíme se všichni rychle a každým dnem jsme blíž k vzájemnému porozumění. Ale jednu věc chápeme už od prvního okamžiku, kdy na nás naše kočička prvně vykulika svoje očka: bez lásky se nedá žít.