Verunčin běžný den
- O životě
- Miruše
- 01.02.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj, jsem Verunka, už jsou mi tři měsíce a vracím se k vám s popsáním jednoho mého běžného dne.
Takhle papám
Občas se doma s mamkou fotíme
- 1
takhle už jsem veliká
Je 7 ráno a já se po třetí tuto noc budím na papání. Máma briskně vyskočí z postele a uhání mi udělat mlíčko. Ne že by byla poránu takhle svěží a iniciativní, ale vím, že se cestou do kuchyně a za dělání mlíčka modlí, aby to stihla, než se zcela probudím a mohla si ještě dvě hodinky zchrupnout.
Přikvačí si to k posýlce, vypustí ze savičky vzduch, omotá mi podbradí plenkou a pečlivě instaluje flaštičku do mojí pusinky, abych se jen přisála (a nemusela ten konec hledat).
Sakra tohle se jí nepovedlo! Moje překrásná růžová barvička se v mžiku mění na nevábně vypadající rudou a já se začínám dusit. Vzduch nevypustila pořádně a mě mlíčko vystříklo pod tlakem do krku. Zvedá mě kuckající a překvapenou do polosedu, klepe mi na zádíčka… uf, už je to dobrý. Hm, ale už jsem vzhůru… smůla mami 
Bere mě ven z postýlky a krmí jako vždy přes den. Skenuju ji očíčkama, jestli je pořád tak hezká a jestli ten beďar, co jí včera vyrašil na bradě, mění svoji velikost. Změnil. Je větší Nechávám v lahvičce slzu mlíčka, to aby si snad nemyslela, že jsem nenažraná, zvedá mě na Bárnyho krkanec, ale to už se rozhlížím žhavě po pokojíčku, jestli se přes noc náhodou něco nezměnilo. Ne. Jen mámina postel vypadá jak když tam spali tři hroši
Dostávám pusinku za exkluzivní říhnutí a jde se přebalovat. Tady maminka zjišťuje, že i kdyby mě přemlouvala sebevíc, rozhodně bych už dál nespala, protože moje plenka byla asi dvě vteřiny před výbuchem. Naditou plenu s náloží pečlivě zabaluje a hází do „fujkoše“ za hlasitého přemýšlení, že by to chtělo spíš zavřít do krytu s radioaktivním odpadem. No, nevonim
Přebalená a přioblečená do chlupatého čehosi se nesu do kuchyně. Cestou horlivě pozoruju předsíň, druhou předsíň a kuchyň, jestli je vše při starém. Neni. Tátova bunda chybí. To už je v práci jo? Ten je ale čipernej!
Pokládá mě do „malého houpatele“ (jak příhodně táta nazval mé růžové samohoupátko), zašklebí se na mě, usměje a zase zašklebí. Rozesmála mě a chystá se zatopit. Hlasitě povzbuzuju pitomce, co se kynklaj na hrazdičce nad mojí hlavou, aby nepřestávali a mrcasili se dál
Máma kydá kamna. Snaží se neprášit, ale to prej prakticky nejde. No nevim jestli to fakt nejde, ale každý ráno mi to opakuje, tak asi ne Kamna vyčišťěný, nese popel do popelnice ven, oblíká se a obouvá, nechápu proč tolik věcí kvůli čtyřem metrům 
Vrací se, svlíká se, a zouvá, šklebí se na mě a směje, zase jsem dostala záchvat smíchu.
V tom zjišťuje, že nemá čím topit. Táta zapoměl večer přinést z auta brikety. Máma jen vyhodí oči v sloup a za odfrknutí se opět mohutně oblíká a obuvá. No, tentokrát se jí ani nedivim. Přes tu celou zasněženou zahradu k autu je to fakt dálka. Hm, tak tady budu minutu sama.
A nebudu! Vrací se náš pudlopes Pepa! Snahou rozškrábat vchodové dveře dává mamce znát, že už venku vše vyřídil, všechny psí milenky ponavštěvoval, a že by rád z toho mrazu do teplíčka. Máma otvírá dveře a dovnitř se vřítí malá sněhová koule. Máma „no to snad nemyslíš vážně!“ Kulička si to přikvačí ke mě, to asi aby zjistil, jestli jsem pořád to samý miminko, co ho zařadilo v této domácnosti na druhou kolej, a než máma stačí cokoli říct, oklepe se a skoro všechen sníh se rozstříkne do okolí jednoho metru. Čekám mámin výbuch.
Netrvalo dlouho. Za řevu o idotech a nemožnejch chlupatejch zmetcích vyhání Pepíka z kuchyně. Mě naštěstí neohodil, protože kdyby mě máma musela převlíkat, věřím že by z něj udělala čtyři malý do školky
Podlaha je mokrá z roztátého sněhu. Máma neochotně odchází pro hadr, kterým po cestě ještě majzne Pepu (ale neprefila se, Pepík je mistr na uhýbání ), Pudlopes zdrhá do obýváku, kam nesmí, aby si o koberec vysušil zbytek sněhu ze srsti a máma už jen odevzdaně přiklekne k podlaze a za zvolání „achjo tohleto je život“, podlahu do sucha vytírá. Zašklebí se, usměje se, směju se, vyplazuje na mě jazyk, já na ní a zase se smějem, a konečně odchází pro brikety do auta.
Hurá zatopeno. Za půl hodiny už mě může svlíct z chlupatého čehosi, protože už je tu teploučko. Pepík zpoza rohu nakoukne, jestli je tu ještě dusno a když zjišťuje, že se ho máma nevšimla, proklouzne ke kamnům, aby konečně rozmrz a definitivně uschnul.
Mě už to v malém houpateli značně nebaví protože melodie, co mi tu z něj hrajou, běží už potřetí dokola. Začínám být protivná a chci vzít. Kdybych se jen tvářila blbě, rozhodně by mě nevzala do náručí a dál by myla nádobí od večera. Vyndala ruce ze dřezu a mě křičíc bere do náručí. Jéééé! Chce se mi spinkat. S dudanem u ní usínám, zatímco si brouzdá po netu a doufá že usnu tvrdě, aby mohla to nádobí domejt a pověsit prádlo (nutno podotknout, že to už je v pračce taky od večera )
Dává mě do kočárku, chvilku houpe a já usínám. Budím se za dvě hodiny s hladovým škrouháním žaludku. Ječim, protože potřebuju papat. Hneeed! Až se napapám, přebalí mě, položí na postel, dá nade mě hrazdičku s úplně jinejma pitomcema a točí s nimi a chrastí s nimi, jsou hodně barevní, ale mě stejně zajímá především modrá barva.
Když mi trochu slehne tak jdeme cvičit. Pasení koníčků, převracení na zádíčka, cvičíme s nožičkama a děláme blbiny, smějeme se, máma je fajn! Jen by mě nikdy nenapadlo, že jeden standartní obličej se umí změnit v ix různých dalších, různě zkrabacených a pokřivených…to na ní vždycky čumim jak tele, protože tohle mi nějak nejde pochopit. Maj to s tátou podobný, jen táta umí lepší modely
Začíná se mi chtít zase spinkat a tak mě máma nasáčkuje do šátku, aby si mohla bez koncertu připravit vše na večeři a já u ní v teploučku usínám. Přenos do kočárku vždycky obrečim, protože je mi u maminky tak dobře, ale jakmile si kočárek pečlivě vyhřeju, tak už je mi dobře. Drandí se mnou přes práh kuchyně/předsíň. Pro tyto účely nedávno nadobro vyndali dveře z futer, pač tam protě překážely.
Je 6 hodin a já se probouzím. Venku! 
…sakra to je tma a ta zima…kdy mě vyvezla? Kočárek se ani nehne, protože jsem tu prostě zaparkovaná a máma si samozřejmě hoví uvnitř v teplíčku. No to teda nééé. Obsah (já) se začne ševelit a ječet, přibíhá mamina a bere mě do teplíčka. Tyjo nechat mě tam ještě hodinu, tak je ze mě kus ledu a z nosu mi visí rampouchy. Prej jsem tam byla ale jen hoďku. No tak to jooo. Ale roztávám v teplíčku pěkně. Prý mám zdravou barvičku tvářiček, povídala.
Papááát. Smůla… nejdřív vykoupat. Škrundy škrund, no nějak to přežiju. Ach jo zase koupání. Vsadim že jiné děti se koupat každý den nemusí. Já chudák!
Umytá, navoněná a v čistým dostávám konečně hamí. Chvíli ještě koukáme na počítači na Toma a Jerryho a já zase usínám. Donese mě do pokojíčku, pečlivě zabalí do velké pleny, to abych se ručičkama v noci nefackovala, a usedá se mnou v náručí do „velkého houpatele“ (opět tátův výraz, tentokrát pro houpací křeslo). Příšerně vrže, zřejmě je z roku raz dva, ale funguje, houpe skvěle, a mě to skřípání vlastně vůbec nevadí. Už jsem si od narození zvykla. Poví mi pohádku, jednou o zlobabě z perníkové chaloupky, jindy o smolíčkovi pacholíčkovi a jelenovi, který vždy jezinkám nakope zadnice, nebo o červené karkulce, a já nejpozději vprostřed pohádky usnu klidným spánkem. O 5 hodin později se probouzím na hamání a tak je to pořád dokola.
Tedy ne vždy. Někdy třeba dopoledne vyrazíme na poštu. Autem se mamka v mraze bojí a tak nezbývá než se mnou v kočárku. Z našeho baráčku jsou jen tři možnosti úniku ven do světa. Horem po schodech a následně přes zasněženou zahradu, spodem přes sousedovic štěkanátky, ovšem to není cesta, ale zledovatělý sráz, posázený výrobky pejsků, a poslední, podotýkám v mých očích nejbezpečnější, slanit se z druhého patra oknem. Jen nevim jak by to dělala s kočárkem.
Vybírá skoro vždy možnost číslo dvě, protože první možnost by znamenala vydrncat kočárek po schodech a probrodit se přes dlouhou zasněženou zahradu a možnost číslo tři prý realizovat nelze, protože jí prý při stěhování jaksi nenapadlo, že zde v zimě bude potřebovat horolezecký kurz.
Tedy vyrážíme. U horních vrat vytřeští očí, s kočárkem v rukách si zhluboka povzdechne a prosí všechny svatý, aby neuklouzla, nepustila kočárek, který by, ujíždějíc nezvratně s předpokladem zaražení se o dolní vrata, následovala po prdeli přes exkrementy sousedovic psů. Co se stát nesmí, víme. Teď to ještě ve zdraví přežít.
Otvírá horní vrata, za kterými následuje zmiňovaný namrzlý sráz, očima najde všechny hnědé hromádky a naplánuje slalom hodný profesionála. Opatrně našlápne, brzdí kočárek s křičícím obsahem (mnou ), občas jí to uklouzne, ale statečně se drží na nohách. Jsme dole. A živé. Otvírá spodní vrátka, s oddychem mě vyveze za ně, a počítá proceto úspěšnosti. 87%. Levou botu má obalenou jedním z hoven. Zbělá, zrudne, zfialoví, pustí kočárek z ruky a botu si pečlivě otírá sněhem. A tradá na poštu. Cestu nahoru popisovat asi nemusím. Ta je totiž mnohem horší než dolů.
Jindy zas není taťka v práci a je doma s námi. To je veselo větší protože ti dva jsou fakt nemožní. Pořád vymýšlejí nějaké opičárny a smějí se tu na celé kolo. Taky mě nosí a přebalí, nakrmí i večer uspí. Střídají se a maminka je spokojená, že mám tak šikovného taťku
Každý den je jiný. A já rostu a rostu, učím se nové a nové věci a jsem ráda, že mám tak hodné rodiče, kteří mi věnují tolik času, kolik potřebuju.
Verunka
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 957
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 859
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1396
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1123
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 657
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2056
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1254
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2316
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 958
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 575
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Už se mi to spravilo- veselý deníček 
, až jsem musela zavolat mámě a přečíst jí ho, aby se taky zasmála. Moc děkuji
