Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dítě na pohřbu?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
4.3.17 11:16
@Ou píše:
Ano.Zatajování či zmírňování smrti dětem nepomáhá, ale spíš ruší aby mohli smrt dědečka odtruchlit a rozloučit se s ním a docela dobře to může být základem pro nějaké úzkostné stavy, co se pak objeví „zčistajasna“ za nějakou dobu.
Zejména právě v předškolním věku se tematika lidské konečnosti dostává do dětského myšlení i bez přímé zkušenosti.
Díte zvládne pravdu, co dělá dlouhodobé problémy je naopak různé mlžení a zastírání.
http://www.jinejsvet.cz/…uvit-o-smrti#…
http://www.umirani.cz/…ruchli-jinak
Z osobních zkušeností i ze zkušeností okoli se pod to podepisu. Rozhodně se s tim dítko vyrovná lépe než když je to tabuizovane a rodina se takovým věcem vyhýbala dítě od toho drží ve vakuu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.3.17 11:21
Na prvním pohřbu jsem byla v 15, byl to pohřeb dědy, kterého jsem neznala a věděla jsem, že si s ním můj táta užil, že byl na tátu v dětství a dospívání pěkně zlý, nechával ho v ústavech a tak.
Seděla jsem tam mezi těmi lidmi co plakali… byli tam i další dvě jeho vnučky, plakaly jako blázen a já jen koukala a nechápala, jak můžou pro takového člověka truchlit. Samozřejmě, ale ta atmosféra byla šílená, viděla jsem i brečet svého tátu, ačkoliv jsem věděla, že se neměli rádi, moc mě bolelo jak je „raněný“ a že mu teď nemůžu pomoc.
Proč to píšu, já tomu samozřejmě rozuměla, že odešel na vždy a proto ten smutek. Ale myslím, že malé dítě (do 4-5. let) tohle prostě nechápe a může být hodně emocionálně zmatené. Svoje dítě bych na pohřeb nevzala, zejména ne takhle malé dítko.
Pokud bych chtěla, aby byla smrt součástí jeho života (zejména když už to přišlo, tak bych asi chtěla). Udělala bych „rozloučení“ s mým dítkem zvlášť doma a v klidu.
Nevím, třeba s fotkou a zapálenou svíčkou, popovídat o zesnulém a o tom, že odešel. Mohly bychom se jít pak podívat třeba na hřbitov, donést květinu a tak…
ale do takle strašně vypjaté emocionální situace bych svoje dítko prostě nebrala, ne dříve dokud mu nebude já nevím, deset (nebo aspoň 8?..) a nebude tam chtít jít samo. A nebo by muselo být tak malé a takový ten typ, že bych věděla, že z toho nebude nic mít.
- Citovat
- Upravit
4.3.17 11:32
@Fjodorka píše: Říká kdo?
já za svoje dítě. Tvoje ať si chodí kam chce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 11:33
@Alkata píše:
Nebrat. Pohřby jsou úchylnost, zbytečně prodlužování zarmutku. Dědu at si pamatuje živého a ne jako popel/hnojivo v zemi.
tak s tímhle hluboce nesouhlasím. Žádné prodlužování zármutku! Naopak bych řekla, že když se udělá pohřeb cca měsíc po smrti, tak to truchlení uzavírá. Člověk se vypláče (což leckdy normálně nejde), popustí uzdu, dostane to ze sebe.
Já naopak zažila jedno úmrtí bez obřadu a jedno s obřadem a za mě se s tím člověk tím obřadem mnohem líp (sice silněji a emotivněji, ale tak nějak uceleněji) vyrovná. Opravdu prostě pohřeb uzavírá jednu kapitolu.
Já osobně sem nikdy nechtěla „nějaké šaškárny“, když se mi něco stane, rozprašte mě bez obřadu. Dnes, věkem i zkušenostmi, tu myšlenku přehodnocuji. To vyhrocení, ale zároveň ke konci i zklidnění emocí (u nedávného pohřbu v rodině - hlavně při závěrečné písni Always on my mind 
, kdo nezná, nechť si najde text) bylo řekla bych až osvobozující.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 11:52
@veeeraf píše:
já za svoje dítě. Tvoje ať si chodí kam chce
Tak piš, že tvoje dítě, ne děti všeobecně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 11:57
@Anonymní píše:
Na prvním pohřbu jsem byla v 15, byl to pohřeb dědy, kterého jsem neznala a věděla jsem, že si s ním můj táta užil, že byl na tátu v dětství a dospívání pěkně zlý, nechával ho v ústavech a tak.
Seděla jsem tam mezi těmi lidmi co plakali… byli tam i další dvě jeho vnučky, plakaly jako blázen a já jen koukala a nechápala, jak můžou pro takového člověka truchlit. Samozřejmě, ale ta atmosféra byla šílená, viděla jsem i brečet svého tátu, ačkoliv jsem věděla, že se neměli rádi, moc mě bolelo jak je „raněný“ a že mu teď nemůžu pomoc.Proč to píšu, já tomu samozřejmě rozuměla, že odešel na vždy a proto ten smutek. Ale myslím, že malé dítě (do 4-5. let) tohle prostě nechápe a může být hodně emocionálně zmatené. Svoje dítě bych na pohřeb nevzala, zejména ne takhle malé dítko.
Pokud bych chtěla, aby byla smrt součástí jeho života (zejména když už to přišlo, tak bych asi chtěla). Udělala bych „rozloučení“ s mým dítkem zvlášť doma a v klidu.
Nevím, třeba s fotkou a zapálenou svíčkou, popovídat o zesnulém a o tom, že odešel. Mohly bychom se jít pak podívat třeba na hřbitov, donést květinu a tak…
ale do takle strašně vypjaté emocionální situace bych svoje dítko prostě nebrala, ne dříve dokud mu nebude já nevím, deset (nebo aspoň 8?..) a nebude tam chtít jít samo. A nebo by muselo být tak malé a takový ten typ, že bych věděla, že z toho nebude nic mít.
Ono to dítě to spíš v tak ranné věku nepochopí tou tvou formou, zkušenosti z okolí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 12:00
Asi záleží, jak kdo nahlíží na pohřby.. moje teta zemřela, když mi bylo 12, na pohřeb jsem jít nechtěla, protože jsem zrovna ten víkend měla jet na výlet s kroužkem, takže první pohřeb jsem zažila až v 18 letech, když kamarádka zemřela na srdeční selhání.. pak o pár měsíců později, když zemřel můj blízký kamarád, a bylo pro mě nejhorší vidět „rodinu“ trpět.. co mám děti, zemřeli mí tři příbuzní a jsem ráda, že jsem se toho nemusela účastnit a mohla být s dětmi doma.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 12:35
Já bych vzala. Sama jsem byla na pohřbu v 5, 8, 15 letech, všechny si pamatuji a jsem dneska ráda že mi bylo umožněno se zúčastnit. Pokud bych se tam tenkrát nemohla jít rozloučit, tak bych to teď našim vyčítala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 12:36
Je to smutné, ale někdy nabývám pocit(i v této diskuzi), že lidé už jsou tak sobečtí a pohodlní, že jim je zatěžko jít na pohřeb blízkému člověku. Aby nemulei brečet, aby nemuseli vidět brečet ostatní, emocionálně vypjatá situace… Je to život! A rozločení se k němu patří. Nemyslím si, že nějaké povídání u fotky nahradí obřad pohřbu. Kdyby to tak bral každý, tak nebožtík nemá na pohřbu nikoho a to si myslím nikoho blízká osoba nezaslouží. Pohřeb je svým způsobem osvobozující a i když člověk prožije pár hodin silných emocí, může tuto kapitolu uzavřít, mít pocit, že se důstojně rozloučil a jít dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 12:42
@Anonymní píše:
Ahoj. Trochu neveselé témaVzít čtyřletou na pohřeb dědy? vůbec nevim
Sama mám čtyřletou a na pohřeb někoho blízkého bych ji nevzala. Zařídila bych hlídání. Co z toho takové dítě má? Nebylo by pro něj lepší rozloučit se komorně, jít s rodinou zapálit svíčku na hrob? 
Než být vedle z podivné atmosféry, vidět dejme tomu plačící rodiče, prarodiče Větší dítě bych vzala, čtyřleté ne
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 12:45
@Moise píše:
Sama mám čtyřletou a na pohřeb někoho blízkého bych ji nevzala. Zařídila bych hlídání. Co z toho takové dítě má? Nebylo by pro něj lepší rozloučit se komorně, jít s rodinou zapálit svíčku na hrob?
Co z toho má? Poznává život a co k němu patří.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 12:48
@Fjodorka píše:
Co z toho má? Poznává život a co k němu patří.
přesně tak
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.3.17 12:51
@Mar__tanka1983 píše:
tak s tímhle hluboce nesouhlasím. Žádné prodlužování zármutku! Naopak bych řekla, že když se udělá pohřeb cca měsíc po smrti, tak to truchlení uzavírá. Člověk se vypláče (což leckdy normálně nejde), popustí uzdu, dostane to ze sebe.
Já naopak zažila jedno úmrtí bez obřadu a jedno s obřadem a za mě se s tím člověk tím obřadem mnohem líp (sice silněji a emotivněji, ale tak nějak uceleněji) vyrovná. Opravdu prostě pohřeb uzavírá jednu kapitolu.
Já osobně sem nikdy nechtěla „nějaké šaškárny“, když se mi něco stane, rozprašte mě bez obřadu. Dnes, věkem i zkušenostmi, tu myšlenku přehodnocuji. To vyhrocení, ale zároveň ke konci i zklidnění emocí (u nedávného pohřbu v rodině - hlavně při závěrečné písni Always on my mind
Tohle vnímá každý úplně jinak.. já pohřby nemám ráda a je to pro mě nutné zlo, že tam musím jít. Vyrovnávám se se smrtí sama v sobě a pohřeb mi k tomu nepomůže, spíš naopak. Stejně tak se zemřelým se rozloučím po svém.
Teď cca v posledních deseti letech mi zemřely obě babičky, ani jedna si nepřála pohřeb, měli jsme jen rozloučení ve velmi úzkém kruhu rodinném a i tak mi paní, která v obřadní síni přednášela naučenou řeč (naštěstí krátkou), lezla na nervy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
