Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
@Micaella22 Tak byla vždy taková divná, když jsem chodila do školy na schůzky rodičovské, učitelka řekla, že je tichá a neprůbojná. Ale tak, myslela jsem, že z toho vyroste.
Takže jsi aktivně proto, aby byla průbojnější, nedělala nic…
@Russet Jistě že jsem jí měla ráda, a taky mám. Musela to cítit. Starali jsme se o ní, měla jídlo, střechu nad hlavou, dárky na Vánoce a k svátku.
@Anonymní píše:
@jahuhudka Já s manželem jsme udělali maximum pro ně.
To je prostě někdy pohled rodiče. Moc jste nejspíš nerespektovali povahy děti (viz řidičák) a prostě jste je převálcovali a proto spalila mosty. Se synem to u vás asi bude podobné co
@Anonymní píše:
@Micaella22 Tak byla vždy taková divná, když jsem chodila do školy na schůzky rodičovské, učitelka řekla, že je tichá a neprůbojná. Ale tak, myslela jsem, že z toho vyroste.
takže jsi nedělala nikdy nic pro ni, a teď když má dcera 30 a žije 8 let v cizině, tak to začínáš řešit ![]()
nějak tě nechápu, najdi si nějaký koníček na vyplnění volného času ![]()
@stinga Ale vždyť se mnou komunikovala normálně. Až poslední rok-dva cítím, jak je jiná, nechce se mnou komunikovat. Nevím proč. Snad je normální, když se jí ptám, co má nové, jak v práci, kde pracuje.. Nebo se pletu?
@Russet A co jsem měla dělat? Byla taková povaha, myslela jsem, že se to změní věkem.
@stinga je nastvana že se vdala a ona to nevěděla (bez kontroly a schválení)
@jahuhudka Nerozumím. Jak nerespektovali. Jediné, co jsme i s manželem chtěli bylo, aby oba vystudovali a pracovali. Dítě, i když je už dospělé, musíš vychovávat.
@Anonymní píše:
@Russet Jistě že jsem jí měla ráda, a taky mám. Musela to cítit. Starali jsme se o ní, měla jídlo, střechu nad hlavou, dárky na Vánoce a k svátku.
Blá, blá, blá. Řekla jsi jí to do očí, za něco pochválila? Strávila jsi s ní holčiči odpoledne? Svěřovala se ti?
@jahuhudka Podle Vás je v pořádku vdát se a matku ani nepozvat, nic neříct?
@mišička111 píše:
Já bych zkusila nějakou terapii…Přijít na to proč se tak stalo… To je něco pod povrchem… Třeba rodinné konstelace zkusit nebo něco takového… Přijít na příčinu, takhle asi nezjistíte nic. Obrátila bych se na nějakého odborníka v tomto směru… držím pěsti
No k tomu je ovšem potřeba udělat první krok, totiž smířit se s tím, že zdrojem problému můžu být já. V tomto případě bych to viděla na sebestřednost a neschopnost vnímat ty druhé jinak, než jestli plní a nebo neplní moje představy.
Blblé je, že v takovém osobnostním nastavení se ta chyba velmi špatně přiznává.
Pevně doufám, že něco takového, jako tu píše zakladatelka bude za pár let psát zdejší stálicea - paní s chcíplou agamou. Tedy že její dcera najde odvahu se od ní odříznout a dovolit si zahojit tu ránu a dospět.
Bez toho se k problematickým matkám nedá vracet, až to budou kvůli stáří potřebovat.
@Anonymní píše:
@Russet A co jsem měla dělat? Byla taková povaha, myslela jsem, že se to změní věkem.
Povaha je daná, ale máš přece své dítě ráda a hledáš k němu cestu. Povzbuzuješ ho. Ne že čekáš, jak se to vyvine.
@Anonymní píše:
@jahuhudka Nerozumím. Jak nerespektovali. Jediné, co jsme i s manželem chtěli bylo, aby oba vystudovali a pracovali. Dítě, i když je už dospělé, musíš vychovávat.
Dítě se vychovává ať mezeru 15 let. Tvoje mama tě vychovává?
@Anonymní píše:
@Russet Nikdy se mi nesvěřovala. Jaké holčičí odpoledne?
Jdete třeba na nákup, vyberete si něco hezkého, dáte si zmrzlinu, klábosíte…Prostě se dceři věnuješ. Ne jí připravíš svačinu a připomeneš úkoly, abys jí „dokázala“, jak moc ji máš ráda.