Kamarádka mé dcery

@Anonymní píše:
@Dorotka101 dceři neubližuje, ale ostatním ano

a divíš se jí, pokud jsou ostatní děti stejně zlé jako ty? Ty by sis nechala líbit nějaké posměšky od jiných?

@Lumíkovec Souhlas.

@Kaileee jasný, fakt nechápu co si svými komentari dokazujes 

A jak tedy ubližuje těm ostatním dětem?

Já bych se snažila brát to s klidem a nehrotit to tolik.

Na téma tebe a tvé dcery a to, jak ji ohrožuješ, uzurpuješ a nevím co všechno, se tu již napsalo hodně, takže já to zkusím zase z jiné strany.

Zkusila bych se zamyslet nad tím, co třeba prožívá ta holčina od sousedů a zda ke svému chování nemá nějaký důvod - nebudeme rozebírat, zda odůvodněný či nikoliv, ale prostě důvod. Nežije s rodiči, už jen to je strašně náročná věc pro dítě v tom kolektivu - ostatní mají maminku, tatínka, a permanentně se to okolo toho točí. I ve školce i ve škole. Je silnější - a ani takové děti to nemají snadné v kolektivu, mohou se ji smát a holka neví, jak to jinak řešit, než tím, že je na své okolí agresivní - aby se ji báli a nijak ji už neubližovali - přijde mi to jako docela logické řešení situace, ačkoliv ne správné. To přeci dělají i rodiče, zastrašují své děti, výchovně je bijí, aby jim neodporovali.

Já jsem třeba jako dítě - druhý stupeň - byla také agresivní a sem tam jsem někoho mlátila - mám na mysli třeba slabší ránu do ramene a podobně, nikoliv že měl někdo jelita - za což samozřejmě nejsem vůbec hrdá, ale tehdy to taky nebylo z důvodu, že bych byla mrcha a že bych se vyžívala v násilí [myslím si, že jsem v dospělosti a s vlastními dětmi dost dobrosrdečný člověk, co si prožil velkou spoustu věcí], ale tehdy jsem se prostě neuměla vyrovnat s některými věcmi a frustraci jsem řešila tímhle stylem. Opakuji, nejsem na to pyšná, ale tehdy jsem jiné řešení neviděla, byla jsem jinak introvertní, neprůbojná, stydlivá a tímhle se to dost maskovalo a pak už si nikdo nedovoloval a s věkem a dozráním to přešlo.

Zkusila bych na holčičku jít prostě z opačné strany. Pokud tvé dceři neubližuje, je to super a je to známka toho, že tvé dcery se nebojí a má ji ráda, toho bych se chytla. Pokud je ze slabší rodiny a vychovávají ji prarodiče, třeba ji chybí některé věci, ať už materiální, nebo emocionální (bůh ví, jak dostatečně se ji třeba prarodiče věnují, i když třeba mohou dělat vše, co je v jejich silách, někdy to prostě nestačí).

Děti nejsou blbé a pokud proti holčině něco vnitřně máš - a je korektní prostě k některým lidem cítit nelibost - cítí to a možná o to víc se tak nějak nenápadně bouří, protože si je třeba vědoma, že o tvou dceru jako o kamarádku může přijít.

Vím, že není tvá starost a tvá zodpovědnost holku vychovávat a dávat ji pocit bezpečí, ale pokud bys to chtěla zkusit jako jiný přístup, já bych se za to osobně přimlouvala. Tím nemyslím od základů ji převychovávat, ale nějak citlivě a s láskou ji vysvětlit a ukázat, jak se k sobě doma chováte, že to co vyžaduješ nebo chceš má ten a ten důvod (nikoliv jen důvod protože jsem to řekla + nas*aný obličej k tomu), bude to pár minut navíc, trochu energie navíc, ale rozhodně se to může vyplatit, pokud ta holka potřebuje k někomu tíhnout a mít nějakou jistotu.

Jinak, ještě na závěr, děti jsou prostě děti a strašně rádi dělají věci, co nemají, takže já jsem taky byla ráda, že jsem u prarodičů mohla kolik sladkostí jsem chtěla a doma ne, taky jsem špatně jedla, ale bylo to kvůli tomu, že jídlo, co jsem měla k dispozici (vařené z jídelny, matka pracovala ve školství) jsem opravdu nesnášela a nechutnalo mi a nebyla ochotná vařit mi něco jiného. Doteď se nemohu podívat na brambory, pokud jsou uvařeny „do bíla“ a chce se mi zvracet . Mívala jsem třeba období, kdy jsem měla ráda vajíčka na milion způsobů. Byla jsem strašně ráda, když jsem se sestřenicí lítala po kravíně, skákaly jsme po pyramidě z balíků, chodili jsm e do lesa a prozkoumávat to, co nám rodiče zakázali. Tohle jsou typické lidské vlastnosti, pokud děti mají trochu touhy poznávat, takže spoustu věcí se rodiče ani nedozvěděli, jinak by byli běsní a já na to strašně ráda vzpomínám. Jo, mohli jsme si nespočetněkrát zlomit nohu, ruku, vaz. Ale nestalo se tak, odvážným štěstí přeje - já kupříkladu neměla nikdy nic zlomené a to už je mi přes 40, znám děcka, co si lámou furt něco. Prostě když se to má stát, stane se to.

Tím, že nemlátí tvou dceru a má ji ráda, značí to, že v ní něco dobrého je a že to má šanci na záchranu a na ukázání nové, lepší cesty, třeba se to neprojeví hned, třeba až za pár let, ale nakonec si na to ta holka vzpomene, že ji dal někdo jistotu, zázemí, byť třeba přechodné, tak i to se prostě počítá a v tom dětském životě to může mít velký vliv.

Přemýšlela bych taky nad tím, co zakazuju - to že je člověk rodič neznamená, že má patent na rozum a ví všechno vždycky nejlíp, kolik já udělala chyb, kolikrát moje děti měly v něčem pravdu a já se mýlila, nebo měli praktičtější nápad, rozhodně nemám patent na rozum a i před nimi sem tam přiznám, ano mýlila jsem se a tak podobně. A někdy je prostě nejlepší to dítě nechat jít, i když člověk má o něj strach, i když ho napadá milion a jedna varianta, co se dítěti mohou stát, ale musí věřit, že to, jak dítě vychoval, se někde projeví.

Takže na to, že holce říká, že ji dá bonbón místo tebe, bych třeba řekla, že co kdyby se šli nasvačit společně k vám - kus chleba a jablko nikoho nezabijí a pak si můžou dát teda ten bonbon (třeba by to dceru motivovalo k jídlu, pokud by byla s někým jiným). Pokud říká dceři, aby se zeptala, zda k vám může, tak to taky nepovažuji za něco extra špatného, asi se tě bojí a neptá se přímo tebe, bojí se odmítnutí a tak, a tak to předeleguje na holku, protože ta má přecijen větší šanci.

Nikdo netvrdí, že ji máš milovat, že jim máš povolit všechno, netvrdíme, abys je nechala udělat z bytu kůlničku na dříví, ale zkus hledat jinou cestu, než nenávist a nelibost vůči 6 letému dítěti, je to popsaný papír jen na pár řádků, ještě se s tím ledascos dá provést, tak aby to bylo dítě, co není agresivní a podobně.

Přeji hodně štěstí s holkama, aby byly spokojené a šťastné a ty abys byla v klidu a ráda, že si holky rozumí.

@Anonymní píše:
@Lucie_Sx promiň za chytrý telefon za jeho automatické opravy nemůžu
@lucenka ale já nejsem zla, chráním své dítě
Moc mě mrzí, že tu že ze mě většina dělá slaboduchou nafoukanou krávu

Před čím chráníš své dítě?

@Anonymní píše:
Já bych se snažila brát to s klidem a nehrotit to tolik.

Na téma tebe a tvé dcery a to, jak ji ohrožuješ, uzurpuješ a nevím co všechno, se tu již napsalo hodně, takže já to zkusím zase z jiné strany.

Zkusila bych se zamyslet nad tím, co třeba prožívá ta holčina od sousedů a zda ke svému chování nemá nějaký důvod - nebudeme rozebírat, zda odůvodněný či nikoliv, ale prostě důvod. Nežije s rodiči, už jen to je strašně náročná věc pro dítě v tom kolektivu - ostatní mají maminku, tatínka, a permanentně se to okolo toho točí. I ve školce i ve škole. Je silnější - a ani takové děti to nemají snadné v kolektivu, mohou se ji smát a holka neví, jak to jinak řešit, než tím, že je na své okolí agresivní - aby se ji báli a nijak ji už neubližovali - přijde mi to jako docela logické řešení situace, ačkoliv ne správné. To přeci dělají i rodiče, zastrašují své děti, výchovně je bijí, aby jim neodporovali.

Já jsem třeba jako dítě - druhý stupeň - byla také agresivní a sem tam jsem někoho mlátila - mám na mysli třeba slabší ránu do ramene a podobně, nikoliv že měl někdo jelita - za což samozřejmě nejsem vůbec hrdá, ale tehdy to taky nebylo z důvodu, že bych byla mrcha a že bych se vyžívala v násilí [myslím si, že jsem v dospělosti a s vlastními dětmi dost dobrosrdečný člověk, co si prožil velkou spoustu věcí], ale tehdy jsem se prostě neuměla vyrovnat s některými věcmi a frustraci jsem řešila tímhle stylem. Opakuji, nejsem na to pyšná, ale tehdy jsem jiné řešení neviděla, byla jsem jinak introvertní, neprůbojná, stydlivá a tímhle se to dost maskovalo a pak už si nikdo nedovoloval a s věkem a dozráním to přešlo.

Zkusila bych na holčičku jít prostě z opačné strany. Pokud tvé dceři neubližuje, je to super a je to známka toho, že tvé dcery se nebojí a má ji ráda, toho bych se chytla. Pokud je ze slabší rodiny a vychovávají ji prarodiče, třeba ji chybí některé věci, ať už materiální, nebo emocionální (bůh ví, jak dostatečně se ji třeba prarodiče věnují, i když třeba mohou dělat vše, co je v jejich silách, někdy to prostě nestačí).

Děti nejsou blbé a pokud proti holčině něco vnitřně máš - a je korektní prostě k některým lidem cítit nelibost - cítí to a možná o to víc se tak nějak nenápadně bouří, protože si je třeba vědoma, že o tvou dceru jako o kamarádku může přijít.

Vím, že není tvá starost a tvá zodpovědnost holku vychovávat a dávat ji pocit bezpečí, ale pokud bys to chtěla zkusit jako jiný přístup, já bych se za to osobně přimlouvala. Tím nemyslím od základů ji převychovávat, ale nějak citlivě a s láskou ji vysvětlit a ukázat, jak se k sobě doma chováte, že to co vyžaduješ nebo chceš má ten a ten důvod (nikoliv jen důvod protože jsem to řekla + nas*aný obličej k tomu), bude to pár minut navíc, trochu energie navíc, ale rozhodně se to může vyplatit, pokud ta holka potřebuje k někomu tíhnout a mít nějakou jistotu.

Jinak, ještě na závěr, děti jsou prostě děti a strašně rádi dělají věci, co nemají, takže já jsem taky byla ráda, že jsem u prarodičů mohla kolik sladkostí jsem chtěla a doma ne, taky jsem špatně jedla, ale bylo to kvůli tomu, že jídlo, co jsem měla k dispozici (vařené z jídelny, matka pracovala ve školství) jsem opravdu nesnášela a nechutnalo mi a nebyla ochotná vařit mi něco jiného. Doteď se nemohu podívat na brambory, pokud jsou uvařeny „do bíla“ a chce se mi zvracet . Mívala jsem třeba období, kdy jsem měla ráda vajíčka na milion způsobů. Byla jsem strašně ráda, když jsem se sestřenicí lítala po kravíně, skákaly jsme po pyramidě z balíků, chodili jsm e do lesa a prozkoumávat to, co nám rodiče zakázali. Tohle jsou typické lidské vlastnosti, pokud děti mají trochu touhy poznávat, takže spoustu věcí se rodiče ani nedozvěděli, jinak by byli běsní a já na to strašně ráda vzpomínám. Jo, mohli jsme si nespočetněkrát zlomit nohu, ruku, vaz. Ale nestalo se tak, odvážným štěstí přeje - já kupříkladu neměla nikdy nic zlomené a to už je mi přes 40, znám děcka, co si lámou furt něco. Prostě když se to má stát, stane se to.

Tím, že nemlátí tvou dceru a má ji ráda, značí to, že v ní něco dobrého je a že to má šanci na záchranu a na ukázání nové, lepší cesty, třeba se to neprojeví hned, třeba až za pár let, ale nakonec si na to ta holka vzpomene, že ji dal někdo jistotu, zázemí, byť třeba přechodné, tak i to se prostě počítá a v tom dětském životě to může mít velký vliv.

Přemýšlela bych taky nad tím, co zakazuju - to že je člověk rodič neznamená, že má patent na rozum a ví všechno vždycky nejlíp, kolik já udělala chyb, kolikrát moje děti měly v něčem pravdu a já se mýlila, nebo měli praktičtější nápad, rozhodně nemám patent na rozum a i před nimi sem tam přiznám, ano mýlila jsem se a tak podobně. A někdy je prostě nejlepší to dítě nechat jít, i když člověk má o něj strach, i když ho napadá milion a jedna varianta, co se dítěti mohou stát, ale musí věřit, že to, jak dítě vychoval, se někde projeví.

Takže na to, že holce říká, že ji dá bonbón místo tebe, bych třeba řekla, že co kdyby se šli nasvačit společně k vám - kus chleba a jablko nikoho nezabijí a pak si můžou dát teda ten bonbon (třeba by to dceru motivovalo k jídlu, pokud by byla s někým jiným). Pokud říká dceři, aby se zeptala, zda k vám může, tak to taky nepovažuji za něco extra špatného, asi se tě bojí a neptá se přímo tebe, bojí se odmítnutí a tak, a tak to předeleguje na holku, protože ta má přecijen větší šanci.

Nikdo netvrdí, že ji máš milovat, že jim máš povolit všechno, netvrdíme, abys je nechala udělat z bytu kůlničku na dříví, ale zkus hledat jinou cestu, než nenávist a nelibost vůči 6 letému dítěti, je to popsaný papír jen na pár řádků, ještě se s tím ledascos dá provést, tak aby to bylo dítě, co není agresivní a podobně.

Přeji hodně štěstí s holkama, aby byly spokojené a šťastné a ty abys byla v klidu a ráda, že si holky rozumí.

Moc hezky napsané.
Obávám se, že tohle zakladatelka nikdy nepochopí, není tak nastavená.