Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Kdy opustit těhotnou?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
29.2.24 13:06
@Matt 02 píše:
Právě že ne, tím, že nemá moc EQ, tak mu na tom nepřijde zase až tak nic divného, protože vidí jen sebe.
Přesně to jsem napsala 
Emoční inteligence prostě nejde ruku v ruce s IQ, proto i někdo tak „hloupý“, že dokáže napsat takový příspěvek na emimino, může být dost úspěšný v pracovní sféře. Nic víc, nic míň 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 13:12
@safina píše:
To je opravdu tak jednoduchý opustit svou ženu a dítě, jen kvůli pocitu odcizení? Krásnou, chytrou, s hezkým chováním…co si prošla nekonečnými pokusy o IVF určitě ne jen kvůli sobě?
Chápu, že lidi se můžou dostat do vážných problémů, kdy volí menší zlo, ale ty nepíšeš vůbec nic, co by takové rozhodnutí trochu vysvětlilo, natož ospravedlnilo…
Má všechno a neváží si ničeho, to není tak neobvyklé. Nejčastěji se o tom mluví u dětí, ty děti, co mají všechno hned, když si vzpomenou, nemusí na nic těšit atd, tak pak už nemají z ničeho radost a je velká šance, že můžou skončit u drog, protože všechno normální, na co se těší jiné děti, co jim dělá radost atd, to už je pro ně nic a nudí se. No ale může se tohle stát i dospělému a podle toho, co píše, tak to bude něco takového, neříkám, že začne fetovat, ale právě přesně to, že má pocit, že se to nikam neposouvá, což je absurdní, když čekají dítě a to je právě přesně ono. Však i řada slavných, úspěšných lidí takto často dopadá. On by se měl rychle probrat a to i kvůli sobě samotnému.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 13:14
@unuděná píše:
Přesně to jsem napsala
Jojo, já to čtu postupně 
, ano psali jsme to stejné. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 13:26
@Nebozez
Jestli to myslíš vážně, tak vydrž, až ona půjde do práce. To znamená cca ty 3 roky.
Je mi jasné, že někoho máš, jinak bys to tak narychlo neřešil teď v těhotenství. Počkej, až vychladnou hormony, až se to srovná. Nic se nejí tak horké. Ty teď máš závazek a ten je důležitější než to, že ty chceš zdrhnout. Žena se neopouští ani v těhotenství ani po porodu.
Jestli jste zběhali psychology, kněze i terapeuty a nic nepomohlo, tak tvá žena asi ví, že máte nějaký problém. Tak si s ní pár měsíců po porodu, až přejdou poporodní hormony, v klidu sedni, řekni jí, že ten váš vztah už považuješ za uzavřený, že s ní zůstaneš než nastoupí do práce a budeš jí oporou, že i nadále se budeš o dítě intenzivně starat, ale jinak chceš, ať si oba dáte svobodu a volnost pro nějaký jiný kompatibilnější vztah. Narovinu, na férovku. Ale počkej prosím aspoň těch 6 měsíců po porodu, pak to otevři a zůstaň doma než se ona bude moci vrátit do práce. Jestli chceš být férový chlap.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 13:37
Je to situace na houby, ale verim, ze se to muze stat. Vemte si ty pripady se svatbou, kdy dotycny/dotycna rekne NE. Daji si takovou praci s pripravama, je tam plno lidi, oni dorazi az k oltari a presto si to rozmysli az tam. To je jeste daleko vyssi level. Ikdyz se to nestava casto, tak obcas se s tim pry setkala vetsina tech oddavajiich uredniku, fararu.
A tahle situace mi prijde docela logicka, spousta let spolu, sex urcite vyprchal i bez toho urputneho snazeni. A zensky urcite tekly nervy, ruzny hadky atd. A proste chlapek toho ma najednou dost a nechape proc s dotycnou vubec byt.
Myslim, ze hodne zalezi na penezich. Zda si muzou dovolit oddelene bydleni a chlapek ji muze pomoct zaplatit jeji zivobyti na tech par let. Treba nejakou vypomoc s chuvou, sam by treba obcas prisel kouknout a neco prinesl, zaridil. To by bylo podle me idealni.
Ale rady typu, ze ma vydzet skoro 4 roky s ni zit, to si nedovedu predstavit, to by muselo byt peklo, kdyz uz mu ten vztah nic nerika. A to dost mozna i pro ni, to by byla hnusna atmosfera doma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 13:52
Určitě se odstěhuj hned. Jestli se odstěhuješ po porodu, budeš za největšího hajzl.la. jestli až za pár let, budeš s ní jen kvůli děcku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 13:55
Já si tedy myslím, že z dlouhodobého hlediska by pro tu ženu a dítě bylo lepší, kdyby je zakladatel opustil co nejdříve. Aspoň si nebudou zvykat na něco, co nebude trvat, a budou mít větší šanci vytvořit fungující rodinu s někým jiným.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 13:58
@Oriseka píše:
Nikdy.
A dalších 40 let se trápit a být nespokojený 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 14:23
@Bytsamsebou píše:
A dalších 40 let se trápit a být nespokojený
Tehotna nebude vecne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 14:30
@Řízík píše:Ale rady typu, ze ma vydzet skoro 4 roky s ni zit, to si nedovedu predstavit, to by muselo byt peklo, kdyz uz mu ten vztah nic nerika. A to dost mozna i pro ni, to by byla hnusna atmosfera doma.
Peklo? Peklo je, když jste v zákopu a ryjete pusou v bahně nebo se ocitnete v táboře pro uprchlíky někde v Jižním Súdánu. Ne žít v civilizované zemi se ženou, která je chytrá/skvělá/krásná a se kterou mám dobrovolně (vlastní) dítě.
Já asi vážně žiju v nějaké jiné dimenzi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 14:42
Některé situace nemají dobrá řešení
Dobrý den, většina z vás pána odsuzuje čemuž rozumím. Kdysi jsem měl podobný názor, ale dovolím si vám předložit svůj příběh, protože všechno není černobílé..
S manželkou jsme děti chtěli, sice musela kvůli lékařskému nálezu otěhotnět dříve než jsme původně chtěli, ale povedlo se na poprvé.
V té době jsem měl v práci asi tři kolegy, kteří své partnerky opustili právě v těhotenství a vždycky jsem je odsuzoval. Nechápal jsem, jak mohli opustit nejen je, ale hlavně své dítě a jejich vyprávění o tom jak moc se jejich partnerky změnily jsem bral spíše za výmluvy a snahu omluvit vlastní neschopnost se přizpůsobit.
Bohužel jsem netušil, že za nějakou dobu na tom budu podobně.
Někdy na přelomu druhého a třetího měsíce těhotenství z mé ženy najednou stal úplně jiný člověk.
Do té doby jsme občas zažili nějakou bouřku, ale jinak jsme měli naprosto normální vztah.
Najednou ale jakýkoliv náznak nesouhlasu s ní, následoval neuvěřitelný hysterický výlev, nadávky, sprostota, demonstrativní odcházení z domu, výčitky a já nevím co všechno. Cokoliv se stalo, byl jsem viník a nepřítel. Říkal jsem si, že to jsou asi ty hormony, o kterých všichni mluví, že ji prostě musím chápat, ale atmosféra doma houstla.
Nakonec jsem začal zůstávat i déle v práci a bral si směny navíc, jen abych byl co nejméně doma.
Někdy v pátém měsíci mi bylo řečeno, ať se přestěhuji na gauč, protože má bolesti zad, špatně spí a já občas chrápu a tím ji budím.
Na tom gauči spím s přestávkami do teď.
Postupně jsem ji začal nesnášet, protože z mé milované ženy se stalo něco naprosto hrozného a nesnesitelného. Ba co hůř, přestal jsem se těšit i na naše dítě.
Během té doby jsem mnohokrát přemýšlel o odchodu, ale nechtěl jsem být víkendový taťka a říkal jsem si, že co jsem si vybral to mám a musím se s tím smířit.
Rozhodně už ale od té doby nikoho neodsuzuji!
Situace vygradovala po porodu, kdy se totálně zhroutila a skončila u psycholožky. Ta ji diagnostikovala psychickou poruchu, která se zřejmě těhotenstvím spustila a naordinovala jí léky které bere do dnes.
Dnes je synovi deset let a máme i čtyřletou dceru. Naše manželství rozhodně není šťastné, ale máme i světlé okamžiky, kdy si říkám, že mělo smysl zůstat.
Díky lékům je manželka snesitelnější, ale má i svá horší období s depresemi nebo naopak agresivitou. Přidružil se i problém s alkoholem a nevěrou. Občas raději přespím v autě, aby doma nedošlo k nějaké scéně.
Občas přijdou chvíle, kdy si říkám, že už na to nemám, že to nezvládnu a měl bych odejít, ale pak se podívám na své děti a vím, že nemůžu. Nevezmu jim domov a budoucnost, navíc přes to všechno svou matku milují a já jim ji nechci vzít.
Prostě mám co jsem si vybral a slíbil jsem v dobrém i ve zlém, jen mám prostě toho zlého trochu více.
Tazateli bych doporučoval, aby s rozhodnutím počkal aspoň do porodu. Zkuste si vzpomenout proč jste si svou ženu bral a je dost možné, že vaše pocity se naprosto změní, až budete toho drobka držet v náručí.
Pokud i pak budete chtít odejít, tak to udělejte hned. Buďte k ženě upřímný a řekněte jí pravdu.
A nebo si to nechte pro sebe, zakousněte se a starejte se být dobrý otec a manžel.
Rozhodnout se musíte sám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 14:43
@Řízík píše:
Je to situace na houby, ale verim, ze se to muze stat. Vemte si ty pripady se svatbou, kdy dotycny/dotycna rekne NE. Daji si takovou praci s pripravama, je tam plno lidi, oni dorazi az k oltari a presto si to rozmysli az tam.A tahle situace mi prijde docela logicka, spousta let spolu, sex urcite vyprchal i bez toho urputneho snazeni. A zensky urcite tekly nervy, ruzny hadky atd. A proste chlapek toho ma najednou dost a nechape proc s dotycnou vubec byt.
Myslim, ze hodne zalezi na penezich. Zda si muzou dovolit oddelene bydleni a chlapek ji muze pomoct zaplatit jeji zivobyti na tech par let. Treba nejakou vypomoc s chuvou, sam by treba obcas prisel kouknout a neco prinesl, zaridil. To by bylo podle me idealni.
Ale rady typu, ze ma vydzet skoro 4 roky s ni zit, to si nedovedu predstavit, to by muselo byt peklo, kdyz uz mu ten vztah nic nerika. A to dost mozna i pro ni, to by byla hnusna atmosfera doma.
Svatba určitě není daleko větší level, největší level je dítě a opustit těhotnou je prostě hnus a žádnej normální chlap to neudělá, vždyť ona čeká jeho dítě, tvl. Tady panáček má hodně špatně poskládaný hodnoty, nemá žádnou zodpovědnost a zalekl se toho, že teď se to už nebude točit kolem něho, pravděpodobně už je v náručí nějaké svobodné, bezdětné, která kolem něho skáče. To je celý. Žádný peklo a pokud jo, tak pro tu jeho ženu, chudák deset let ztratit s takovým sobcem a ještě mít dítě z poloviny jeho. Je to nevyzrálej, sobeckej chlap, to je celý.
Příspěvek upraven 29.02.24 v 15:10
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 14:47
@AkatMax píše:
Dobrý den, většina z vás pána odsuzuje čemuž rozumím. Kdysi jsem měl podobný názor, ale dovolím si vám předložit svůj příběh, protože všechno není černobílé..
S manželkou jsme děti chtěli, sice musela kvůli lékařskému nálezu otěhotnět dříve než jsme původně chtěli, ale povedlo se na poprvé.
V té době jsem měl v práci asi tři kolegy, kteří své partnerky opustili právě v těhotenství a vždycky jsem je odsuzoval. Nechápal jsem, jak mohli opustit nejen je, ale hlavně své dítě a jejich vyprávění o tom jak moc se jejich partnerky změnily jsem bral spíše za výmluvy a snahu omluvit vlastní neschopnost se přizpůsobit.
Bohužel jsem netušil, že za nějakou dobu na tom budu podobně.
Někdy na přelomu druhého a třetího měsíce těhotenství z mé ženy najednou stal úplně jiný člověk.
Do té doby jsme občas zažili nějakou bouřku, ale jinak jsme měli naprosto normální vztah.
Najednou ale jakýkoliv náznak nesouhlasu s ní, následoval neuvěřitelný hysterický výlev, nadávky, sprostota, demonstrativní odcházení z domu, výčitky a já nevím co všechno. Cokoliv se stalo, byl jsem viník a nepřítel. Říkal jsem si, že to jsou asi ty hormony, o kterých všichni mluví, že ji prostě musím chápat, ale atmosféra doma houstla.
Nakonec jsem začal zůstávat i déle v práci a bral si směny navíc, jen abych byl co nejméně doma.
Někdy v pátém měsíci mi bylo řečeno, ať se přestěhuji na gauč, protože má bolesti zad, špatně spí a já občas chrápu a tím ji budím.
Na tom gauči spím s přestávkami do teď.
Postupně jsem ji začal nesnášet, protože z mé milované ženy se stalo něco naprosto hrozného a nesnesitelného. Ba co hůř, přestal jsem se těšit i na naše dítě.
Během té doby jsem mnohokrát přemýšlel o odchodu, ale nechtěl jsem být víkendový taťka a říkal jsem si, že co jsem si vybral to mám a musím se s tím smířit.
Rozhodně už ale od té doby nikoho neodsuzuji!
Situace vygradovala po porodu, kdy se totálně zhroutila a skončila u psycholožky. Ta ji diagnostikovala psychickou poruchu, která se zřejmě těhotenstvím spustila a naordinovala jí léky které bere do dnes.
Dnes je synovi deset let a máme i čtyřletou dceru. Naše manželství rozhodně není šťastné, ale máme i světlé okamžiky, kdy si říkám, že mělo smysl zůstat.
Díky lékům je manželka snesitelnější, ale má i svá horší období s depresemi nebo naopak agresivitou. Přidružil se i problém s alkoholem a nevěrou. Občas raději přespím v autě, aby doma nedošlo k nějaké scéně.
Občas přijdou chvíle, kdy si říkám, že už na to nemám, že to nezvládnu a měl bych odejít, ale pak se podívám na své děti a vím, že nemůžu. Nevezmu jim domov a budoucnost, navíc přes to všechno svou matku milují a já jim ji nechci vzít.
Prostě mám co jsem si vybral a slíbil jsem v dobrém i ve zlém, jen mám prostě toho zlého trochu více.
Tazateli bych doporučoval, aby s rozhodnutím počkal aspoň do porodu. Zkuste si vzpomenout proč jste si svou ženu bral a je dost možné, že vaše pocity se naprosto změní, až budete toho drobka držet v náručí.
Pokud i pak budete chtít odejít, tak to udělejte hned. Buďte k ženě upřímný a řekněte jí pravdu.
A nebo si to nechte pro sebe, zakousněte se a starejte se být dobrý otec a manžel.
Rozhodnout se musíte sám.
No to co vydržíš ty, to by nevydrželo ani stádo volů, to je něco úplně jiného. Ty sis tohle vybral, sice nechápu, proč sis takovou udělal druhé dítě, ale co si chtěl to máš. Rozhodně každá ženská není taková, jako ta, co máš doma. To bych nedal teda, ale tvoje volba. Jenže tady se nic takového neděje, zakladatele žena není magor.
Příspěvek upraven 29.02.24 v 14:52
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Cizinka 999
29.2.24 14:51
@Nebozez píše:
Asi bych potřeboval trošku posunout…
Jsem s manželkou celkem 10 let (4 roky manželé). Oba máme náročnou práci a nedostatek reálných problémů, takže si vytváříme ty vztahové.
Těhotenství se nám dlouho nevedlo a postupně jsme se odcizovali. Až teď (po x-tém cyklu ivf) se zadařilo a…já si uvědomil, že už v tom vztahu nechci být.
A vlastně se vůbec nechápu- žena je krásná, chytrá, je skutečně skvělá. Jen jsem přestal cítit postupně oporu a zájem.
Zkusili jsme poradnu, celkem to k ničemu nebylo a já mám pocit, že už se nikam neposouváme. A vím, že to nějak budu muset rozetnout.
Jenže- kdy? Chci jí ublížit co nejméně, mám ji vlastně pořád docela rád a chci jí maximálně pomoct i po rozvodu (a o dítě se starat),ale asi bych potřeboval slyšet od někoho, kdo tím už prošel, jak to udělat s co nejmenšími škodami - říct to naráz nebo postupně? Snažit se co nejvíc pomáhat nebo se naopak na nějaký čas co nejvíc odstřihnout?
Teď si musíš sníst co jsi si nadrobil. Takže první rok tam být pro ni a dítě a pak se rozhodnout. Může se spoustu věcí změnit.
- Citovat
- Upravit
Mamatri111
29.2.24 14:53
@inkakřivák píše:
@unuděná Já mluvím o IQ, ne EQ. Vysoké IQ by mu zabránilo toto napsat sem, na mateřské fórum, protože by naprosto logicky musel vyvodit, že zde dostane jen sodu, nic víc.
Třeba chtěl dostat sodu
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
