Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@ivašot. píše: Více
Přesně tak. On má sice soubor nemocí, co ho bolí při pohybu, ale ve výsledku to není žádná hrůza a není žádný důvod, proč by měl ležet jen na gauči.
Artrozu a vyhřezlou ploténku má kdekdo.
A kdo chce, sportuje a udržuje se v určité míře stále.
S takovým přístupem bychom leželi na gauči všichni.
Já na jednu stranu zakl. tématu chápu, ale už jsem dost dlouho na světě a víc, než z poloviny toho času v dobrovolném párovém soužití. Život chodívá klikatými cestičkami, často jinak, než si kdokoliv vysnil, přál, naplánoval. Taky-i když jsme se nebrali v kostele, ale na výboru, tak i tam jsme stvrdili slibem, kroužky a podpisy V DOBRÉM, I ZLÉM. Jednou táhne káru víc jedna, chvíli druhý, zranění a nemoc těl i duší si sedá na každého různou měrou, nás navíc poctilo postižení jednoho z dětí. Ano, čtete správně, jeho utrpení nás nerozdělilo, naopak semklo…Závěrem-nebývá nejlepší bodat koně ostruhami do bolavých slabin, pomalu a rozvážně se dál společně dojde.
@zmrzlik píše: Více
S plotynkou bych doporučovala skoky na lyžích
Ohledně té bagatelizace u výhřezu ploténky tady - ne vždy je to taková pohodička. A jakože když ne, tak operace všechno spasí - to taky nebývá vždy pravda, ono to někdy ani nejde. Jak se chlap hýbe v práci tady nebylo řečeno. Třeba se z práce sotva dovleče domů a je rád, že lehne. A u cukrovky může zapracovat genetický faktor a člověk ji může zdědit.
@Catalina123 píše: Více
Na FB mají plotynkari skupinu a vůbec se mi to nejeví, ze by jim pohyb nedělal problémy.
Spíš jsou rádi, že nějak přežívají i s těma bolestma
@Venetia píše: Více
Ano, tu znám. Asi by si tady někdo mohl počíst, jak to taky může vypadat. Pro mě je cesta do obchodu vysokohorská túra, lezu s hůlkama a tahám nohu za sebou, však to má skoro každý a není to žádná hrůza
Ale zas nejsem závislá na opioidech a nemám deprese (ale ne že by nebyly dřív, ono se velmi těžko hledá světlo na konci tunelu), tak si říkám, že je to ještě proti jiným fajn ![]()
@Catalina123 píše: Více
To jsem si řekla taky, když jsem to četla od lidí o hodně let mladších… Po operacích, které jim nepomohly, s chronickými bolestmi.
@Venetia píše: Více
no já byla letos na jaře v Praze, když se běžel půlmaraton, běželi tam takoví lidé, že jsem se opravdu divila, že zvládnou běžet, půlka z běžců vypadala, že za 5 minut zkolabuje a druhá půlka vypadala, že už před 5 minutami zkolabovala, červení, dušní, chrčeli, tlustí, tencí, různě postižení - takže jo, klidně
@Venetia píše: Více
no, to jsem si také říkala, v podstatě to byl hrozný zážitek, jen opravdu malá část těch běžců vypadala, že jsou trénovaní sportovci, jela jsem na muzikál, ale tohle ve mně zanechalo silnější i když negativní zážitek
Ono se to totiz spatne predstavuje, kdyz s tim clovek nema osobni zkusenost. Mam doma partnera, ktery je na tom v necem podobne. Nejnarocnejsi jsou ta obdobi depresi. Nejake aktivizovani, nabizeni aktivit, motivovani, co bezne u lidi funguje, tady vubec nema smysl. Naopak cim vetsi clovek vynaklada snahu a tlak, tim vic to toho depresivniho cloveka potapi. Za ta leta jsem prisla na to, ze mu musim verit, ze to zvladne sam. Ze se z toho sam postavi a zveti a deprese je jeho emoce, se kterou ja nic nenadelam. Ale je sakra tezky toto ustat. Nevnimat to tak, ze je ten clovek sobecky nebo vam to dela naschval. Kdyz se mi tohle podari nastavit si v hlave, vsimam si, ze se i partner ze svych depresivnich obdobi dostane rychleji.
Je uplne legitimni, kdyz si nekdo rekne, ze na tohle nema, a od takoveho partnera odejde. Na druhou stranu je asi nejaky duvod, proc jsme se s temi lidmi do vztahu dali. Proc jsme se s nimi rozhodli zalozit rodinu. Vzit si je. U me to byla laska. A cloveka, ktereho miluju prece neopustim, protoze me na nem neco stve. To stejne vlastne ocekavam i z druhe strany. Takze jenom chci rict, ze ty cesty jsou - i jine nez rozvod nebo uzdraveni muze. Ale je to fakt tezky. Je tezky to ustat a ustat to ne tim, ze se obetuju a budu ve vztahu nestastna, ustat to tak ale ze budu respektovat partnerovu depresi i sama sebe.
@Venetia píše: VíceMně je 43 a můj stav je nevratný, mám štěstí, že jsem celkem schopná zvládat bolest silou vůle a že mi aspoň částečně pomáhají slabší analgetika a nemusím sypat tramal. Nějak si nedovedu představit, že by mi bylo vyčítáno, že mě pořád něco bolí a že nejsem dostatečně čilá na sport, výlety a zážitky. A ještě že jaksi nedržím tempo