Nevýchova - web

No, pobavilo mě jak jsme se s veverkou jakožto učitelky dostaly do škatulky učitelky psychopatky -sadomasochistky:D Prosím berte mou odpověď s nadhledem a chápejte, že to beru dost s rezervou, není to všechno, mít vychované dítě, na prvním místě je pro mě zdraví až pak to ostatní.
Takže popořadě:
@hemera je to každého věc, včetně kauza Kuřim a ať si každý nese následky a důsledky svého počínání, já problém s tím, že občas dítěti jednu výchovnou švihnu nemám a myslím, že tyhle prostředky nepoužíváme tak často a nijak silou, aby si na to vůbec vzpomněl. Protože jak jistě víte účinek má jedna na zadek jen v období kdy je dítě ještě malé, pětiletý dítě bych asi fakt neřezala…
Jak víš, že naše dítě má pocit, že ho máme rádi jen někdy, to že jednu dostane neznamená, že mu tím říkám nemám tě ráda???Kdo si vlastně pamatujete nějakou událost, že jste schytali jednu na zadek a bylo vám kolem dvou let???Já teda nemám z tohoto období vůbec žádný vzpomínky a pochybuju, že mám v psychice zakořeněnou nějakou násilnickou historku z mládí:DPokud dám dítěti jednu přes zadek nebo po ruce, reaguju na něco ošklivého a je to dsledek toho, že nereagovalo na x podnětů před tím a důrazně to říka TAKHLE TEDA NE!!!V žádném případě to není NEMÁM TĚ RÁDA, my jsme totiž zvyklí o problémech mluvit a po ojedinělém trestu vždy následuje rozebrání toho, proč dostal, proč se mi to nelíbilo, jak chci aby se choval atd…
Nezesměšňuju lidi ze statku, pokud máš pocit že ano, opravdu se mýlíš a to, že jsem se jen pokusila nastínit koho si představuju pod klientelou „Nevýchovy“ je čistě moje vize, nemusí to tak být že ano. Pokud v tom někdo vidí smysl, nechť ty prachy obětuje, ale myslím, že to není o předávání zkušeností a mouder, ale o prožívání a naslouchání svého dítěte a o tom, že bychom to měli dělat tak jak to cítíme a ne dle nějakého dogmatu nevýchovy(můj názor, neříkám, že pravda a jediná možná cesta).
Ano jsem učitelka a představ si(asi nebudeš věřit)v práci to opravdu nevyužívám, dost mě tenhle dotaz pobavil a připadá mi trošku hloupý, urážející ale nic se neděje… a mám tak blahoskvostný pocit když zjistím, že mě ty děti poslechnou a rodiče, který jedou právě tu výchovu nevýchovou se snažej o sto šest a déťátka je maj v řiti(ano v těchto chvílích si říkám být to moje vlastní TEĎ už bych zařvala, no a TEĎ už by ji mělo, ale cizí fakt mlátit nemusíš páč poslechnou na první dobrou(zvláštní že? Ćím to asi bude, že se s nima nediskutuje???)
Stále k @batist prosazování si svých názorů je podle mého názoru i otázka jiných složek, například temperament, charakter a zrovna toto se utváří po celkem dlouhou dobu, takže nemá potřebu aby moje dítě ve věku dvou let prosazovalo nějak horentně svoje názory.
Kdo zas kde napsal a nebo tvrdí, že své názory si prosazují jen ty děti, které měly to štěstí(nebo naopak???)že jejich rodiče uznávají výchovný styl Aldort, Nevýchova RaBR…blbost. Pokud mám dvouleté dítě snažím se ho vést k základním návykm a mechanismům, aby se bylo schopné pobavit, vykadit, najedlo, nespadlo, oblíklo, zdravilo děkovalo bla bla bla ale prosazovaní názorů bych tak nějak viděla až kolem čtvrtého, páteho roku se začleňováním do kolektivu. Ano budu mu dávat na výběr v triviálních věcech a nechám ho rozhodovat u toho jestli chce červenej nebo modrej kyblík, ale rozhodně si nenechám diktovat jakou garderobu na dnešek, když mu dám jediný triko, který je k mání, že… Jistě je vám známo, že i dětská hra se vyvíjí a není možné po dětech věku dvou tří let, aby si samy organizovaly hru nebo aby se dohodly…tudíž si myslím a jsem to schopná svými zkušenostmi doložit, takhle malé děti potřebují, aby je někdo vedl, dohlížel a řešil za ně problémy… a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Názor dítě může mít, svou pravdu taky, prosadit se bude umět, ale myslím, že v životě by taky mělo vědět, že ne vždy je vhodné to prosazovat a chtít ten názor prosadit za každou cenu.
Prohrát znamená že prostě dovolím to, co si chce vyřvat, slovy nevýchovy já řeknu jak to chci, ono řekne jak to chce, hledá se společné řešení, ale každopádně je to tak nastavený, že přistoupíš na kompromis i když se ti to zrovna nehodí, nemáš čas přijít pozdě, nemáš jinou volbu a přesto přistoupíš na zlatou střední cestu…wtf???
U házení kamenů bych volila variantu, NEHÁZEJ, domluva, NEHÁZEJ vysvětlení, HISTORKA S PONAUČENÍM (např. o holčičce jak někomu fakt hodně ublížila:D, takže zahoď kámen, neházíme kameny, důrazné napomenutí trocha teatrálního projevu že… nepomůže to PLEK. Co je na tom špatně, je to prostě až ta poslední meta, mám si nechat dítě utlouct kamenama??? Nebo je pro tebe dítě co hází kameny po ostatních dětech fajn parťák na letní dny? Já bych se myslím se svým dítětem dostala na druhou metu, zůstali bychom u vysvětlení proč ne, tj. nehází, protože z předchozí zkušenosti kdy jsem buď zvýšila hlas, použila historku nebo dala na zadeček ví, že se to fakt nedělá…ale to je problém mé kamarádky ne tvůj
A ano batist asi jsem nechápající matka, co nepochopila smysl nevýchovy a já to asi ani pochopit nechci, protože v ní nemám důvěru a při zamyšlení se nad tím proč, mám jasno, protože je to pro lidi, co nemají víru ve svou vlastní osobnost, ve svůj výchovný styl a stále hledají něco, čím by si ospravedlnili to, že mají rozcapené dítě a neustále si dokazují, že to jde jen po dobrém, ale to je právě kámen úrazu, a největší zrada nevýchovy, protože v životě se s nima takhle každej vybavovat nebude a budou situace kdy se setkají se systémem, v kterém je vize jak to chtějí oni, zajímat nebude a budou se muset přizpůsobit.
a jen tak na závěr, já netvrdím, že to dělám správně, ale funguje to a pokud přestane budu, určitě hledat chybu a řešení u sebe a ne na portálu nevýchovy, či jinde. @ospalamys nesuď a nevymýšlej tajuplné scénáře… ani jednu z nás neznáš, pokud víte, tělesné tresty jsou ve školství zakázané a pokud by někdo měl pocit, že má k tomuto tématu co říct a ví o nějaké učitelce(byť ze svého příbuzenstva) co řeže děti, vyřiď si to s ní a neházej špínu na mě a na veverku… a jdi do Švédska tam je všechno nej že??? tam budeš v kultu dítěte celým tělem a celou duší @robinek v Anglii jsem byla rok a nic me neodstrasilo od domlouvací výchovy jako ten rok tam, co dítě, to perla, matky jim táhly bundy tašky a saky-paky od školy na parking place a dítě tam bylo pobůh, žádná úcta k rodiči, žádná dobrá vůle udělat to, oč dítě bylo žádáno…k pláči.
A závěrem? Tělesný trest(zní to hrozivě, ale nazývejme to pravým jménem, jaképak plácnutí)je pro mě krajní řešení, použitelný jen občas, trestám nerada, nechci jej používat. HOTOVO. 

@robinku Pekařová Lidmla, Jak žít a nezbláznit se, určiě si přečti a klasika Matějček…jinak podle mě je dobré si vzít z každého něco a prostě nebýt upnutý jen jedním směrem.
Já byla v Anglii u rodiny Angličanky plus Argentinec, hodně psycho nevyvážená výchova, matka neustále domlouvala, otec neustále ječel, děti neustále nafučený…

@Papajased
Dík za knižní tipy

@batist
„Narozdíl od toho, výzkumy tělesně trestaných dětí dělány byly (já je ovšem k dispozici nemám, jak vidím, je načase si je přečíst u zdroje a ne jen v útržcích v odborných článcích).“
Promiň, ale myslím, že tady přeháníš. Výzkumy tělesně trestaných dětí? Jistě, ale to byly jistě výzkumy tělesných trestů typu časté výprasky, facky, atd. )což tady nikdo neobhajoval) Ne občasné plácnutí přes ručičku nebo přes zadek, že?
K čemu takové plácnutí je? Podle mě třeba k tomu, aby se dvouletému dítěti dalo najevo, že to, co chci, už není hra. Třeba mi dcera neustále strkala nožičku do kola u sporťáku, čímž ho brzdila a ničila si botičky. Stokrát jsem jí řekla, že NE a nožičku jsem jí odtáhla, zkoušela jsem odvézt její pozornost jinam, ale za chvíli šup a nožička byla v kolečku zas. Tak jsem jí plácla po zadečku s tím důrazným NE a už to prostě nezopakovala. Příště už stačilo říct jen NE a nedělala to - ze strachu z trestu? Nebo jen proto, že pochopila, že se to opravdu nedělá a není to hra typu „já tam strčím nohu a ty mi ji sundáš“. Opakuju, že mluvím o dvouletém dítěti, ne třeba pětiletém, to už by chápat mělo.
Pokud ty jsi podobné situace zvládala účinně i bez toho plácnutí, tak bravo a je to super, ale já bych teda v podobných případech o fyzických trestech hodných odborných studií nemluvila, není to přece tak, že dvouleté dítě občas plácnu přes zadeček a pětileté už budu muset řezat rákoskou. Spíš se to zatím vyvíjí tak, že zhruba od tří let se i to plácnutí konalo naprosto výjimečně a většinou stačí jen domluva. Doufám, že do budoucna už to bude jen s domluvou.

Jinak je teda zajímavý, jak se tady diskutuje o Nevýchově, přičemž ji nikdo z diskutujících vlastně nemá pořádně prostudovanou a stočilo se to jen na otázku PLÁCAT X NEPLÁCAT. 

@robínek Ale já jsem zmínkou o výzkumech chtěla pouze naznačit to, že tělesné tresty (nemluvím o míře) ve výchově zkoumány byly. Nic víc, nic mín. Je těžké se vyjádřit přesně, ale to, co píšeš v úvodu příspěvku jsem nenapsala, ani nenaznačila (a rozhodně jsem to ani neměla v úmyslu).
Já opravdu nezhazuji a nesnižuji tvůj způsob výchovy. Pouze s ním polemizuji, protože z mého pohledu je to špatné a nefunkční. Pouze z mého subjektivního pohledu, ale já přece nemám patent na pravdu.
A ani nemluvím o plácání či neplácání. Reagovala jsem hlavně kvůli tomu, že tam byla ta nutnost plácat či neplácet, nikoli volitelnost.
Mám pocit, že se neumím dobře vyjádřit, protože to, co píši je pochopeno špatně.

@Papajased píše:
Já mám web nevýchovy vcelku projetý, dávala jsem sem i odkaz na video s Katkou, která tam hovoří s nějakým pánem, tam i přiznává, že nemá děti, s čímž má velký problém. Stejně tak si myslím, že je to metoda, souhrn metod neaplikovatelných na děti mladších tří let.

Vida, přece někdo! Tak víš prosím o tom, jak by Katka řešila takové ty klasické situace u batolat, že opakovaně dělají něco, co jim zakazuješ a NE prostě nepomáhá? Zabývá se tím vůbec?

@Papajased Opět se opakuji - zlatá slova, do kamene tesat. Když to shrnu - dítě NENÍ malý dospělý, prostě není a hotovo, takže nemůže nikdy být mým partnerem. Takže spoustu věcí prostě URČUJI já jako dospělý. Jinak postup vychovávání je stejný jako u @Papajased - okřiknout, vysvětlit, vysvětlit s příběhem, plesknout. Z devadesáti procent dojdeme k druhému kroku..
Co mi je fakt proti srsti, že si někdo může myslet, že by učitel vztáhl ruku na dítě, které není jeho. Bože, dámy, kde žijete? Neříkám, že si o to někdy koledují, ale nejsme ve dvacátých letech, kdy si učitel mohl v klidu dovolit plácnout nezvedence rákoskou (no, myslím, že z toho tito neměli žádné následky) a rodič mu doma ještě přidal. Nyní se učitel bojí i dítěti říct, že mu má např. položit mobil na stůj, protože nereaguje na opakované výzvy, aby si s ním nehrál, protože by se od spratka dozvěděl, že je to jeho majetek…atd..
Taky mě dost dostává názor, že směr výchovy, který udávám já, je pohodlnější. To nemůžete myslet vážně. Pardon, ale u malých dětí je rozhodně pohodlnější je nechat dělat, co chtějí - viz nevýchova a pod. Všichni její opěvovatelé si neuvědomují, že teď je pro ně sice super, že dítě jde a z hromady věcí si vybere tričko jaké chce a k tomu kalhoty jaké chce (divím se, že těm matkám nevadí, že dítě vypadá jak šupák nebo jako šašek od cirkusu) nebo že dítě jde spát kdy se mu chce (jupí, rodič nemá práci s honěním ho do postele) nebo jí co se mu chce (zase jupí, rodič nemusí nutit dítěti to, co by mělo jíst)…ale to dítě přeci nežije jen v téhle rodině! Když už milovníci volné výchovy najdou školku, která to podporuje, běžný život, který se týká nás všech, přinese milion situací, kde ony nevychovávané děti jsou prostě příšerné! Ať už to je na hřišti, ve frontě v obchodě, v čekárně u doktora nebo i při návštěvě známých. Jsem asi dost náročná, ale jsem i háklivá na to, když mi dcera skáče do řeči, když mluvím s dospělým nebo když něco chce a nepoprosí, takže to vždy okomentuji. Vida nejsem její partner, takže já jí klidně skočím do řeči, když mluví s někým jiným a potřebuji jí říct něco důležitého nebo ne vždy poprosím, když po ní něco chci. Často ano, ale ne v situacích, které mají být rutinou. Neexistuje, že bych ji prosila, aby si šla čistit zuby nebo uklidit hračky. Poprosím jí, když třeba chci, aby mi podala spadlou věc ze země a také poděkuji.
A další věc. Nechci nikoho z vás urážet, ale prostě konstatuji, že bohužel mnohé z vás skutečně pedagogické, ani psychologické znalosti prostě nemají. Jak psala @Papajased, dvouleté dítě si nemůže v dospělosti vybavit, že někdy dostalo na zadek, to prostě není z hlediska vývojové psychologie možné. Můžete si pamatovat, že jste dostali facku v 17, když jste přišli domů opilí nebo když vás ve 20 uhodil váš tehdejší partner (to nejsou moje osobní zážitky, jen příklady, kdyby někdo zase chtěl analyzovat, že dceru výjimečně plesknu proto, že jsem sama někdy dostala), ale výchovné plácance, které jste dostávali jako batole, určitě ne.
Jsem přesvědčená, že dceru vychovávám správně a právě proto, že už jako malinká má dané mantinely, nebude nutné na ni vztáhnout ruku, možná v těch ultra výjimkách, až bude větší a velká.
Nezlobte se na mě, maminky „nevychovatelky“, ale uvědomujete si, že svým dětem vlastně ubližujete, že se potřebují zachytit jasně daných mantinelů? Že to, že jim necháte volnost jim vlastně ubližuje (i když se tím pádem s nimi nemusíte dohadovat)? Nebudou trávit celý život s vámi a s přístupem, kdy nebudou akceptovat dané věci a budou pořád chtít o něčem diskutovat nebo si dělat věci po svém, hodně narazí - v kolektivu, ve škole, v práci.