Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Nevýchova - web
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
17.6.14 21:18
A z čeho vychází tedy Vaše myšlenky ve výchově? Byla jste takto vychovávána Vy?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 21:29
@Elzalvice píše:
A z čeho vychází tedy Vaše myšlenky ve výchově? Byla jste takto vychovávána Vy?
Omlouvám se za předchozí tykání, nikdy si nejsem jistá, jak k této věci v diskuzi přistupovat.
Můj přístup k výchově se neustále formuje. Byla jsem vychovávána v klasickém modelu, žádné velké fyzické tresty, ale občas něco málo ano. Snaha se domluvit ze strany rodičů byla, ale pokud to nešlo, prostě se věc udělat musela. Takže bych řekla, klasika 70. a 80. let. Možná díky tomu si teď uvědomuju, co na mě fungovalo a co ne. A hlavně, sama mám problém s tím, splnit něco, čemu nerozumím. Není pro mě jednoduché bezhlavě přijímat nepřirozenou autoritu, a pokud jsem k něčemu tlačena, mám potřebu jít do opozice. Tenhle vhled do mých vlastních pohnutek a chování mi asi pomáhá nejvíc. Vždy si v určité situaci představím sebe, a snažím se postupovat tak, jak bych chtěla, aby se postupovalo ke mně. Ono to možná zní jak fráze, ale opravdu mi to pomáhá.
Ve výchově dětí jsem na začátku občas použila drobné plácnutí, zákazy, tresty atd., až jsem postupně přišla na to, že si to před sebou nedokážu obhájit. Že pokud mám vysvětlit dítěti, že já ho praštit mohu a ono mě ne, tak prostě nenajdu argument, tzn. že tomu sama nevěřím, že to tak má fungovat. Totéž se zákazem atd. Zatím jsem na začátku cesty, ale chování tohoto typu vedeme cca 2 roky a musím říct, že se cítím klidnější, mám pocit, že to dělám tak, jak je mi to přirozené a s výsledkem jsem taky spokojená.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 21:52
Tak tykání, já si toho předtím ani nevšimla.
To je skvělé, že vám to takhle funguje. A kolik je dětem? Já byla vychovávána dost autoritativně, žádné diskuze. Pak přitvrdily i fyzické tresty (za drzost a odmlouvání) páskem. Ten vždy visel na chodbě na věšáku pro výstrahu! Výsledek byl takový, že jsem čím dál víc vzdorovala, větší propast mezi mnou a rodiči a hned po střední škole se osamostatnila. Vychovávám sama 2 dcery (1,5 a 5 let) a zkoušíme tyto Nevýchovné principy, protože ty autoritativní fakt nefungujou. Ale když už jsem unavená nebo musim zařídít milion věcí, tak mi někdy rupnou nervy a vyletím a striktně nakážu nebo i plácnu a je klid (pro tu chvíli). S našima dnes celkem vycházím, ale mám totál blok v komunikaci s mámou, ona to tak vůbec nevnímá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 22:06
@Elzalvice Děti jsou zatím relativně malé. Starší bude mít 5, mladší 2. Takže spíš zatím pozoruju vývoj u toho staršího. Vyhovuje nám to a funguje to, ale netvrdím, že je to jednoduché. Někdy je to hrozně vysilující. Ale když jsem v práci a kolega je na mě protivný, nebo nechce udělat něco, o co ho požádám, také po něm hned nevyletím, nebo ho neplácnu po ruce 
. Chci tím říct, že se snažím být trpělivá k dětem ne proto, že jsou to děti, ale proto, že mi přijde normální se takto chovat. Stejně tak, když to přeroste určitou míru, řeknu dětem, že jsem už vážně naštvaná/unavená/mám toho dost atd. Neschovávám své pocity, pokud už jsou opravdu důležité.
Mám třeba ještě špatný příklad ze strany manžela, který měl také pevnou výchovu, a jediné, k čemu to vedlo do dnešní doby, je snaha se vyhnout komunikaci (jelikož to stejně k ničemu nevedlo), snaha se z věcí vylhat a ideálně minimalizovat kontakty. Což mě děsí.
Občas se se starším dítkem pohádáme, a fakt mě hrozně těší, že za mnou přijde (nebo já za ním), a řekne, že bychom se už měli udobřit a omluvit se navzájem.
Mimochodem, hlavní věc, kterou jsem se tímto způsobem chování k dětem naučila je to, že nic není řešitelné jen mým způsobem. Vždycky se k tomu snažím chovat tak, že může existovat řešení, které mě nenapadlo. Dnes se dítě nechtělo jít sprchovat před spaním, i když byl z procházky fakt špinavý. Řekla jsem mu, že se sprchujeme proto, že do postele nechodíme špinaví, abychom v té špíně nespali. Fajn, dítě si zvolilo, že bude spát na zemi, aby se nemuselo sprchovat. První okamžik mě málem odvezli , ale to byl zlomek vteřiny, pak jsem řekla, že je to na něm, že takto to doma děláme, že to ví a ať se podle toho zařídí. Za 10 minut byl svlečený a hlásil se o sprchu, že chce přece jen spát v posteli, že to je pohodlnější.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 22:32
Já nedokážu pobírat záseky 5leté dcery, která je hrozně vztekací a fňukací. Třeba dnes pro příchodu ze školky si holky doma hrály a zachvíli přišla za mnou, že se jí nedaří něco nakreslit (už se začala rozfňukávat), navrhla jsem jí, že to zkusím, ona souhlasila. Pak se rozvztekala úplně, že tak se jí to nelíbí (to už jsem já začala nedávat, ale nic jsem neříkala)… Nakonec se to tak rozjelo, že z toho byl 40minutový záchvat (ještě pokračoval venku), kdy se válela po zemi, naříkala. Já mezitím uvařila oběd, dala mladší najíst, připravila na ven a ona pořád zásek. Já nevím, co v tu chvíli mám dělat. Stává se nám to dost často: třeba jdu pro ní do školky a hned jak se uvidíme se ptá kam půjdem. Když jí řeknu, co mám v plánu, tak hned zásek, že tam nechce. Když se chci domluvit, kam teda půjdem, tak neví… Pak vidí někoho se zmrzlinou a hned jí chce taky - takže další zásek, kdy nemůže pobrat že jí nekoupím atd. V tomto duchu máme problémy my.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 22:42
Podobných výjevů máme doma taky hodně, to si nemyslete, že ne. Popravdě, nevadí mi, když se dítě vzteká venku před lidma (tedy kromě začátku, než se uklidním já). U nás to bývá opravdu to samé. Rozhodně nemám recept na to, jak to řešit. U toho kreslení ji třeba celkem chápu. Někdy jsem naprosto zoufalá, když mi něco nejde. Nemít zábrany, praštím sebou taky na zem . U nás celkem zabírá, když mu dám najevo, že ho chápu. Ale neznamená to, že se to obejde bez křiku a pláče. Někdy ano, někdy ne. Já to jen nepovažuju za nic špatného.
Když syn nemá žádný protinávrh, pak jedeme podle mého návrhu. A když se mu to nelíbí, pak je na něm, aby vymyslel něco, co tedy budeme dělat. No, asi se shodneme na tom, že to není jednoduché . Ale na druhou stranu, ani tak strašné. Myslím, že děláte, co můžete. My taky tak. Tak snad budeme na konci spokojeni všichni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 22:51
Takže je necháte vyvztekat a nezasahujete do toho? Já právě nevím, zda se mám nějak snažit urychlit to její vztekání nebo jí nechat napospas… Ona v té situaci mě vůbec nevnímá a mě z ní tečou nervy. Okolí venku taky neřeším. To spíš já mám problémy se pak soustředit na něco jiného, když má záchvat a není nám v tom dobře ani jedné. Většinou to utichne naráz a je po problému.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:15
Já jsem byla vychovaná v Nevýchově. Ne, že by naši znali tento trend, ale maminka byla hodně liberální. Měla jsem hezké nekonfliktní dětství.
Ale dlouho jsem měla problém přijímat autority.Ve škole jsem byla vyhlášený kverulant. Neustále jsem o všem diskutovala. Před většími problémy mě chránil můj docela dobrý prospěch. Ale u učitelů jsem moc oblíbená nebyla.
Totéž následovalo v práci. Bojovala jsem proti každému/podle mě/ nesmyslu. A naprosto zbytečně, protože nemám postavení, abych něco změnila, i kdybych měla tu největší pravdu na světě.
Až teď, je mi 40 let, dokážu nad příkazy mávnout rukou a neřešit a dělat to co se po mě chce.
Kdyby naši občas razili přístup:„bude to tak, jak chci já, protože mám tu moc…“,
měla bych o mnoho jednodušší život a méně vyplaveného adrenalinu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:22
@omites Vyrustala jsem v rodině, kdy mě máma nevychovávala, protože to neuměla a nezvládala. Sice na jednu stranu mě všechny děti zaviděli mohla jsem si dělat naprosto, co jsem chtěla. Na druhou stranu já trpěla, protože jsem potřebovala, aby mi máma řekla, co se smí a nesmí.
O výchově dětí se hodně bavíme s našim psychologem. Souhlasim snim, že děti potřebují znát hranice, co se smí a nesmí. To jim dává pocit bezpečí a jistoty. Děti potřebují řád. Nesouhlasim s placaním dětí a křikem, i když občas ze zoufalství křičim. Dělám to, ale nerada, protože to niemu nepomáhá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:27
Přijde mi taky, že děti v čechách už ve škole se setkávají z extremní vynucenou autoritou. Učitelum vykají, musí si soupat na začátku hodiny, učitele většinou neakceptují názor žáku. Tady ve škole učitelum tykáme, nebojí se před námi ukázat jejich nedostatky, pořád po nás chtějí nějaké naše nazory, nevadí jim, když si věci děláme po svém. Přitom si některých z nich opravdu vážim.
Pro mě se vrátit do školy v čechách bylo utrpení jenom, rptožoe jsem v matice počítala jinak než bylo zvykem bylo to špatně. A nedokázala jsem akceptovat tu vynucenou autoritu, která nedává smysl. A učitele jsem většinou nesnášela. Ostatní byli na to zvyklí a nechapali muj problém
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:31
@annaei necelé dva měsíce dozadu jsem si vyzkoušela, jak prosadit hranici u tříleťáka.
Zkoušela jsem kde co. Objímat, vysvětlovat, dávat na výběr, popisovat jeho pocity. Rupli mi nervy, dostal rákoskou - jednou ho to štíplo, opravdu jsem ho nezbila jako koně. Od té doby se stačí zeptat, jestli mám jít pro rákosku a funguje. Raní vypravování se nám stáhlo z 1,5h asi na 20 minut. Funguje neuvěřitelně. Jsou dny, kdy se o rákosce ani nemusím zmínit, popisuju co nemá dělat, snažím se nepouživat NE ve větách. Takže místo nedělejte, se to snažím popsat slovesem bez předpony ne. Taky funguje dávat na výběr, popisovat situace, říkat, jak se asi cítí. Ptám se, jestli chce obejmout. Když začně kňourát, otočím mu hlavu tak, aby se mi díval do očí a řeknu „Poslouchám“.
Ale záchvaty vzteku stopl až fyzický trest, který odemně nečekal. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:33
@Elzalvice Nenechávám jej v takové situaci napospas. Spíš se jen nesnažím změnit to, co zrovna prožívá. Spíš mu řeknu, že chápu, že je naštvaný. Že to vidím, a uvědomuju si to. Jsem tam, když by mě potřeboval, objetí nebo cokoli, ale nevnucuju se. A jak sama popisujete, je pravda, že v tom není dobře ani jedné, dítě určitě svým způsobem hledá pomoc, takže nevšímavost asi není to pravé ořechové.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:36
@omites píše:
@annaei necelé dva měsíce dozadu jsem si vyzkoušela, jak prosadit hranici u tříleťáka.
Zkoušela jsem kde co. Objímat, vysvětlovat, dávat na výběr, popisovat jeho pocity. Rupli mi nervy, dostal rákoskou - jednou ho to štíplo, opravdu jsem ho nezbila jako koně. Od té doby se stačí zeptat, jestli mám jít pro rákosku a funguje. Raní vypravování se nám stáhlo z 1,5h asi na 20 minut. Funguje neuvěřitelně. Jsou dny, kdy se o rákosce ani nemusím zmínit, popisuju co nemá dělat, snažím se nepouživat NE ve větách. Takže místo nedělejte, se to snažím popsat slovesem bez předpony ne. Taky funguje dávat na výběr, popisovat situace, říkat, jak se asi cítí. Ptám se, jestli chce obejmout. Když začně kňourát, otočím mu hlavu tak, aby se mi díval do očí a řeknu „Poslouchám“.
Ale záchvaty vzteku stopl až fyzický trest, který odemně nečekal.
Souhlasím s tím, že to určitě zafungovalo. Jen by mě zajímalo, jak to vnímáte Vy. Myslíte si, že pochopil, že to bylo špatné (to co dělal), nebo se jen bojí trestu, protože teď vlastně netuší, zda přijde. Ono je opravdu asi hlavní otázkou, čeho chce rodič dosáhnout. Pokud poslušnosti, pak je odpověď asi jednoznačná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:37
@omites Tak u nás zachvaty vztaku občas jsou tak ho nechám a pak ho zachvili utěšim. Dokolečka mu opakuji ne.
Byla u nás týchně dítě placala přes ruku jediný vysledek dítě jí bilo zpátky. A pak po týdnu už bylo nás všechny. Tak že od tchýně dostával víc a víc. A pak před ní si netroufl a sekal sní latinu. Jenom mi to přišlo trochu přehnaný a zbytečnný. Neustale ho strašila, jak ho nikdo nebude mít rád. A jak zlobí.
Já jsem nějak nechápala k čemu to má pomoct.
Je pravda, že v Luxu je praštení dítěte trestní čin a i já jsem se 2 krát neudržela a dítě dostalo a taky z toho mam dost problému
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.6.14 23:39
@VitHan Samozřejmě netuším, jaký styl výchovy razili Vaši rodiče, ale to, jakým způsobem jste se chovala, se mi vlastně líbí. Nevidím bonus v tom, když se člověk dokáže podřídit hloupým rozhodnutím a nesmyslným povelům. Ano, nepopiratelně má pak ovce, která jde se stádem, jednodušší život. Ale to má pak jednodušší život také člověk, který nejedná čestně atd. No, je to těžké
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
