Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nikdy nechci mít dítě
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
6.3.17 08:08
@Anonymní píše:
Nevím čím to je, vždycky jsem chtěla mít děti, nebo mi to minimálně přišlo přirozené. Dokonce jsem kvůli tomu změnila i partnera protože on děti nechtěl. Teď sice partnera co děti chce mám. Jsem celkem zajištěná, všechno je tak jak má být, jen se mi postupně ta touha po dítěti vytrácí. Právě mi bylo 30 a vše je pryč. Je to normální? Měla nebo má to některá z vás taky tak? Přejde mě to a budu litovat?Nevím jak mám své pocity nejlépe vysvětlit, ale prostě jsem postupně přehodnotila svůj názor a cítím, že to chtění bylo o tom, že já jsem chtěla být něco víc. Kolem mě jsou všechny kamarádky už matky a já si s nimi najednou přestávala rozumět. Možná jsem si to jen vsugerovala, ale teď jsem si uvědomila, že dítě není o mě, ale o něm! A já nevím jestli bych dokázala se o něj starat denně, tak aby mi s toho nehráblo. Nevím co dělat, jsem z toho bezradná… Nevím jak to řeknu manželovi, ale bez dítěte bych byla asi spokojenější… Je tu zde (ano vím že na tomto serveru je to divné) některá bezdětná, co ví že děti nechce?
Myslim si hlavne, ze to je o tvem vlastnim pocitu spokojenosti - nechces, nechces. Tak cestuj 
Je to jen tva vec, otazkou je, jak to pobere manzel… ja decka taky odmitala, nez jsem ve 30 potkala manzela - to zlomilo me. a jo myslim, ze je tu par holek co ditko nechteji, vsak to neni zadne Stigma. lepsi dite nemit, nez byt pak spatna, nervni a nesnasenliva matka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Doe_Jane
6.3.17 08:10
Nevím jestli je toto vhodný portál kde ti máme poradit, pro mě byl život bez dítěte úplně o ničem, až teď má pro mě smysl 
ale pokud si najdeš smysl v něčem jiném tak věřím že můžeš prožít šťastný život… hlavně aby sis za deset let neuvědomila že bys jedno chtěla…
- Citovat
- Upravit
6.3.17 08:12
@Anonymní píše:
Nevím čím to je, vždycky jsem chtěla mít děti, nebo mi to minimálně přišlo přirozené. Dokonce jsem kvůli tomu změnila i partnera protože on děti nechtěl. Teď sice partnera co děti chce mám. Jsem celkem zajištěná, všechno je tak jak má být, jen se mi postupně ta touha po dítěti vytrácí. Právě mi bylo 30 a vše je pryč. Je to normální? Měla nebo má to některá z vás taky tak? Přejde mě to a budu litovat?Nevím jak mám své pocity nejlépe vysvětlit, ale prostě jsem postupně přehodnotila svůj názor a cítím, že to chtění bylo o tom, že já jsem chtěla být něco víc. Kolem mě jsou všechny kamarádky už matky a já si s nimi najednou přestávala rozumět. Možná jsem si to jen vsugerovala, ale teď jsem si uvědomila, že dítě není o mě, ale o něm! A já nevím jestli bych dokázala se o něj starat denně, tak aby mi s toho nehráblo. Nevím co dělat, jsem z toho bezradná… Nevím jak to řeknu manželovi, ale bez dítěte bych byla asi spokojenější… Je tu zde (ano vím že na tomto serveru je to divné) některá bezdětná, co ví že děti nechce?
Ještě před půl rokem jsem byla rozhodnutá, že dítě nebude. Je mi 32 a manželovi 39. Oba jsme chtěli bezdetne manželství. Bylo nám spolu fajn, já podnikam, takže si mohu o klidné rodičovské jenom zdát. Jenže v jednom měsíci se to změnilo, ani nevím proč a teď čekáme mimino. Nikdy neříkám nikdy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:13
A určitě nás život nebyl o ničem, opravdu nám samotným s pejskem bylo skvěle. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:17
Ano, jsou tu i takové, které nakonec to dítě " z donucení" mají a některé jsou spokojené a některé to koušou jen tak tak.
Ano, dítě je skutečně o tom, že je to jen a jen o dítěti, porodíš ho, vychováš ho a pak ho necháš jít. Nesmíš mít očekávání vděku, když se zadaří, odměnou je ti jeho spokojený život. Když pominu, že mě děti naplňují a miluju je a dýchala bych za ně, tak v podstatě je to pravda, pokud nemáš hlídání třeba jako já, vůbec žádné, prostě dalších 15-20 let, podle toho, s jakým rozestupem je máš, se bez nich nehneš, všechno se podřizuje dětem, vyděláváš na děti a staráš se o děti. Ale pak se jdeš večer podívat, jestli jsou přikryté a koukneš na ně ( nejroztomilejší jsou, když spí 
) a víš, že tohle je to pravé štěstí a bezpodmínečná láska. Myslím, že taková bezpodmínečná láska se dá cítit jen k vlastnímu dítěti. A to je štěstí. Nemyslím, že je mnoho žen, které by fakticky nemilovali to své dítě, když už ho mají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:22
Chápu, i bez dítěte můžeš být štastná přeci. Já to měla naopak, právě až ve 30 jsem zjistila, že dítě prostě chci. A bylo skoro pozdě protože se ukázaly zdravotní problémy. Těžká a trnitá cesta k dítěti…ale povedlo se a jsem za něj strašně štastná a ted si třeba říkám, proč jsem dítě neměla už dávno…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:22
Myslím, že jsi zpohodlněla. 30 let žiješ jen sama za sebe a teď by se to mělo změnit? Ženské tělo je nastavené stát se matkou zhruba o 10 let dřív, tak se třeba snažilo tě přimět, abys otěhotněla. Teď to vzdalo a ty vidíš reálně zátěž, kterou to přinese a která pod tikotem biologických hodin nejde rozpoznat. Jenže tobě dotikaly a tak vše rozpoznáváš…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:25
Od nikdy nechci děti jsem se postupně dopracovala ke dvěma krásným slečnám… bylo mi 36 když se narodila starší…
Obavy znám, taky jsem to tak měla… možná proto do toho má člověk skočit po hlavě ;D
S věkem rostou zkušenosti a některé věci se možná bohužel lépe domýšlejí. Obavy „jak to zvládnu“, „co to udělá se vztahem“, „teď je mi super, nebudu to měnit“, „uvazu se jak pes u boudy“…
Pak se překulí 35 a přidá se úvaha „už moc času nemám“…
Já zavřela oči a skočila. Bylo mi jedno, jestli otěhotním, stalo se hned a zbytek zařídily hormony Cizí dítka fakt nemusím, vlastní miluju a nezměnila bych nic, kdybych to mohla vrátit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.3.17 08:35
@terinka4444 píše:
Ano, jsou tu i takové, které nakonec to dítě " z donucení" mají a některé jsou spokojené a některé to koušou jen tak tak.Ano, dítě je skutečně o tom, že je to jen a jen o dítěti, porodíš ho, vychováš ho a pak ho necháš jít. Nesmíš mít očekávání vděku, když se zadaří, odměnou je ti jeho spokojený život. Když pominu, že mě děti naplňují a miluju je a dýchala bych za ně, tak v podstatě je to pravda, pokud nemáš hlídání třeba jako já, vůbec žádné, prostě dalších 15-20 let, podle toho, s jakým rozestupem je máš, se bez nich nehneš, všechno se podřizuje dětem, vyděláváš na děti a staráš se o děti. Ale pak se jdeš večer podívat, jestli jsou přikryté a koukneš na ně ( nejroztomilejší jsou, když spí
To je právě to, tohle všechno chápu, ale pak vidím jak se kolem mě rozpadají vztahy jeden po druhém, pritom se oba mají rádi, ale nedostatek času na sebe z nich udělal pouhé rodiče nikoli partnery a toho se moc děsím. Také s tím hlídáním je to špatné. Manžel má rodiče ve Švícarsku a já už mám pouze tátu kterému táhne na sedmdesát. Navíc můj manžel dělá práci, která obsahuje velké množství času kdy musí být v pohotovosti. Takže bych děti do a ze školky a školy musela vozit já.
Jedna věc je se pro ty děti obětovat (to mi problém nedělá, myslím že jsem pečovatelský typ) ale druhá věc je jaké to na mě zanechá následky, které ovlivní náš vztah a hlavně ty dotyčné děti a toho se bojím nejvíc 
- Citovat
- Upravit
6.3.17 08:39
Tak za mě je mít dítě to nejvíc, čeho člověk může v životě dosáhnout. To, že se pak vše točí jen kolem dětí a vše se přizpůsobuje jim, ani to nepřijde, ono to prostě dělat chceš. Znám pár holek, co nikdy nechtělo dítě, pak měli z jakési „povinnosti“ a všechny své děti milují a nikdy toho nelitovali, že se takto rozhodli.. měla by jsi to tak i ty, akorát si to teď nedovedeš představit. Ono milovat něco, co neexistuje, lze jen těžko… a jak už tu někdo psal, aby jsi pak za několik let nelitovala, že jsi se rozhodla být bezdětná. Myslím, že taková bezdětná „babička“, o kterou se nemá kdo postarat, nemá jí kdo být oporou, taky není nic moc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:46
@Anonymní píše:
To je právě to, tohle všechno chápu, ale pak vidím jak se kolem mě rozpadají vztahy jeden po druhém, pritom se oba mají rádi, ale nedostatek času na sebe z nich udělal pouhé rodiče nikoli partnery a toho se moc děsím. Také s tím hlídáním je to špatné. Manžel má rodiče ve Švícarsku a já už mám pouze tátu kterému táhne na sedmdesát. Navíc můj manžel dělá práci, která obsahuje velké množství času kdy musí být v pohotovosti. Takže bych děti do a ze školky a školy musela vozit já.
Jedna věc je se pro ty děti obětovat (to mi problém nedělá, myslím že jsem pečovatelský typ) ale druhá věc je jaké to na mě zanechá následky, které ovlivní náš vztah a hlavně ty dotyčné děti a toho se bojím nejvíc
Já si myslím, že se spíš rozpadne bezdětný vztah než vztah s dětmi, někde jsem četla článek, že nejmenší rozvodovost je u párů s třemi a více dětmi 
Vztah bez dětí se podle mě „přechodí“, ztratí smysl.
Vůbec nic nemám proti holkám, které se rozhodnou zůstat bezdětné, ale řekla bych, že to svědčí o nějaké degeneraci společnosti, protože rozmnožovací pud je i u zvířat silnější než pud sebezáchovy. A pokud členové nějaké společnosti začnou nadřazovat všechno ostatní nad reprodukci (peníze, pohodlí, cestování, domácí mazlíčky…) tak je prostě něco špatně a pak ať se nedivíme, že nás převálcuje brzy nějaká jiná kultura, kde nad tím tolik nebádají a normálně se množí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:49
@Anonymní píše:
To je právě to, tohle všechno chápu, ale pak vidím jak se kolem mě rozpadají vztahy jeden po druhém, pritom se oba mají rádi, ale nedostatek času na sebe z nich udělal pouhé rodiče nikoli partnery a toho se moc děsím. Také s tím hlídáním je to špatné. Manžel má rodiče ve Švícarsku a já už mám pouze tátu kterému táhne na sedmdesát. Navíc můj manžel dělá práci, která obsahuje velké množství času kdy musí být v pohotovosti. Takže bych děti do a ze školky a školy musela vozit já.
Jedna věc je se pro ty děti obětovat (to mi problém nedělá, myslím že jsem pečovatelský typ) ale druhá věc je jaké to na mě zanechá následky, které ovlivní náš vztah a hlavně ty dotyčné děti a toho se bojím nejvíc
Ano, děti váš vztah ovlivní, ale na druhou stranu, pokud tvůj manžel ty děti chce, jak si psala, nemít je by váš vztah jistě ovlivnilo ještě víc.
Já osobně nevidím v dětech středobod světa, žít se dá i bez nich, ale ten život je pak takový smutnější, především když zestárneš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:55
@Anonymní píše:
Nevím čím to je, vždycky jsem chtěla mít děti, nebo mi to minimálně přišlo přirozené. Dokonce jsem kvůli tomu změnila i partnera protože on děti nechtěl. Teď sice partnera co děti chce mám. Jsem celkem zajištěná, všechno je tak jak má být, jen se mi postupně ta touha po dítěti vytrácí. Právě mi bylo 30 a vše je pryč. Je to normální? Měla nebo má to některá z vás taky tak? Přejde mě to a budu litovat?Nevím jak mám své pocity nejlépe vysvětlit, ale prostě jsem postupně přehodnotila svůj názor a cítím, že to chtění bylo o tom, že já jsem chtěla být něco víc. Kolem mě jsou všechny kamarádky už matky a já si s nimi najednou přestávala rozumět. Možná jsem si to jen vsugerovala, ale teď jsem si uvědomila, že dítě není o mě, ale o něm! A já nevím jestli bych dokázala se o něj starat denně, tak aby mi s toho nehráblo. Nevím co dělat, jsem z toho bezradná… Nevím jak to řeknu manželovi, ale bez dítěte bych byla asi spokojenější… Je tu zde (ano vím že na tomto serveru je to divné) některá bezdětná, co ví že děti nechce?
Ahojky, myslím si, že je proměnlivé, v jednu vteřinu ano a v druhé vteřině je už vše zase jiné. Co mohu jen poradit je, že jednej jak cítíš, jak již tu někdo psal, lepší spokojená maminka s dítětem, než utrápená s dítětem.
Dám ti zde zkušenost naší proměnlivosti: když jsme s partnerem měli první dítko, tak jsme do jejich 6 let tvrdily všem a i my jsme byli přesvědčeni, že budeme mít jedináčka.
A ouhla jednoho dne z ničeho nic jsme se na naší již vetší slečnu podívali a věděli jsme, že chceme ještě jedno 
Jak já říkám: člověk míní a vyšší síla mění.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 08:57
S něčím výše psaným se ztotožňuji, s něčím vůbec. Ano, děti život promění. Ano, jsem taky tou matkou, která je na to sama (žádné hlídání apod.), ale je to dost o tom, jak se na to sama díváš. Můžeš se považovat za oběť, porovnávat se s jinými, které to mají jinak zařízené, nebo přijmout svůj život jak je a snažit se hrát s těmi kartami, které ti byly dány, co nejlépe.
To, že život před dětmi je pro nikoho o ničem, je vyloženě smutný a takových jedinců je mi líto. 
Jako fakt si nemyslím, že 28 let mého života stálo za prd a pak…tradááá, narodilo se mi dítě a teprve pak přišlo štěstí. Ne, štěstí mám CELÝ život. Líbilo se mi na základce, líbilo se mi mít svoje koníčky a čas, líbil se mi život na střední, na vejšce, líbilo se mi bydlet skoro dva roky v Londýně, rok ve Švédsku, líbilo se mi vyzkoušet si různé prac. pozice u nás apod…Tohle pro mě nebyly roky o ničem 
Přišlo jedno dítě, pak druhé, teď čekám třetí…jsou to rovněž nádherné roky, ale stejně krásné jako ty předtím. Každá etapa v životě má něco do sebe. Já jedu v „tady a teď“ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.17 09:06
@Lada84 píše:
S něčím výše psaným se ztotožňuji, s něčím vůbec. Ano, děti život promění. Ano, jsem taky tou matkou, která je na to sama (žádné hlídání apod.), ale je to dost o tom, jak se na to sama díváš. Můžeš se považovat za oběť, porovnávat se s jinými, které to mají jinak zařízené, nebo přijmout svůj život jak je a snažit se hrát s těmi kartami, které ti byly dány, co nejlépe.
To, že život před dětmi je pro nikoho o ničem, je vyloženě smutný a takových jedinců je mi líto.
Přišlo jedno dítě, pak druhé, teď čekám třetí…jsou to rovněž nádherné roky, ale stejně krásné jako ty předtím. Každá etapa v životě má něco do sebe. Já jedu v „tady a teď“
Tomuhle bych zatleskala, krásně napsáno! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
