Tělísko Mirena

PeťulinQa 82 píše:
SPIPEK: nooo, víš, já na tom byla jednu chvíli i hůř, takže jsem ty prášky fakt potřebovala. Teď jsou pro mě nejhorší ty 3-4 měsíce od listopadu. Ale teď kvůli plánovanýmu těhu fakt ty prášky nechci jíst. I když vím, že s nima bych ty večery zvládala o mnoho líp . Ale teď už to zas bude o moooc lepší - jak svítí sluníčko a je dlouho světlo - to je prostě moje . Ty antidepresiva jsem začla „jíst“ asi před 3.5 rokama, kdy to fakt nebyl lehkej rok . Když nejmenšímu synoj v r. 2007 bylo 9 měsíců, tak mi umřel můj taťka, ten samý rok přesně týden před Vánocemi moje hooodně dobrá kamarádka. pak asi nějak od nového roku na tom byla hodně špatně moje milovaná babička (ta nejlepší babička ) a ke konci ledna ji řezali nohu . Vzala to docela dobře a naučila se bez nohy žít. Vozili jsme ji na procházky a užívali si sluníčka. Ale to tvalo jen 4 měsíce, pak začla „blbnout“ a kolikrát ani nevěděla kdo jsem, kde je a skončila na plínách. Starali jsme se o ni jak o miminko. A hned na začátku října to babička vzdala. Jeden večer vypadala docela dobře, v noci se nám zdálo, že špatně dýchá a to už měla takový zakalený oči a byla taková „jiná“. A v po 5 hod ráno odešla . Ten rok jsem byla po prázdninách na operaci s břichem a dostala trombozu. Po babičiině smrti mě manža vezl poprvé na internu-vůbec jsem nemohla dejchat, tak si myslel jestli to není nějaká embolie, ale vše bylo v pořádku tak jsme jeli domů, ale skončila jsem tam i o měsíc později zas s tím samým a byla tam ta samá doktorka co minule. Povídali jsme si dlouho spolu a najednou mi přinesla nějaký prášek. Ujistila jsem se, jestli ho můžu na ten Warfarin a světe div se. Asi za čtvrt hoďky mi vůbec nic nebylo a bohužel to byl prášek na nervy, tak jsem dala na doporučení jedný známý na super doktorku v Hradci, která mi napsala slaboučký antidepresiva. Už mi je chtěla jednou pomalu začnout vysazovat, ale já jsem nechtěla, tak mi je nechala. Teď jsem bez nich něco přes měsíc a až na ty „divný“ večery to je dobrý . Tak uvidíme jestli dopadne těhu a jak bude probíhat s tou mojí pooperační trombozou. Ale kdyby bylo opravdu nejhůř, tak prášky které se můžou brát v těhu mám doma v šuplíku.

Brrrr, ani se ti nedivím,že jsi v tomto stavu.To je mi líto.Toto prožít určitě nebylo jednoduché.S tolika bolestí po sobě,jsem se ještě nesetkala a ani nechci,nevim,jak bych to zvládla.Jenže osud si nevybírá,že? Doufám,že máš už před sebou pouze sluníčko.Zasloužíš si to.Já mám stres jen od ledna a stačí mi to.Jak píšeš o špatném dýchání+ nemocnici,hned jsem si vzpomněla na sebe.Stalo se mi to jen jednou v lednu.Brala jsem prášky na záda,ze kterých mě bylo špatně.Tehdy mě bolelo břicho,přišel pocit na zvracení,začala jsem se klepat,točila se mi hlava a špatně se mi dýchalo,pak se přidalo bušení srdce a brnění obličeje , ten den jsem se cítila na infarkt a zavolala jsem si záchranku.Nikdy na to nezapomenu.Vyvolali mi to prášky na záda a k tomu se dostavil stres ze strachu co se to semnou tehdy dělo.Nikdy jsem to nezažila a nevěděla,že to může vyvolat stres.Nejlepší bylo,když přijela záchranka,mě to trochu přešlo a vypadala jsem jako blbec.Ještě jsem od doktorky dostala vynadáno za výjezd.Bylo mi to líto až jsem z toho břečela ,jak malá.Byla jsem doma sama,co kdybych omdlela a zapadl mi třeba jazyk.....Hrozná představa.Taťka se tehdy rozčiloval co si to ta doktorka dovoluje…Teď už vím co způsobuje stres tak jsem klidnější.Vím co dělat. Prášky na záda a antidepresiva jsem zahodila.Až mi někdo bude vyprávět o tomto stresu,nebudu se smát ,jako jiní,kteří to nezažili.Držím ti palečky,aby ti vše dopadlo dobře.Cítím s tebou

cedruška píše: Úplně ti rozumím, mám úplně stejné pocity,ale k tomu všemu jsem se dostala do fáze, že mi začali vadit lidi, jakože když jsem se měla s někym bavit tak jsem začala být nervozní,, nesoustředěná a začala jsem se soustředit na to kdy omdlím nebo neomdlím.. Prolezla jsem snad všechny vyšetření co existujou,doktorka už nevěděěla co semnou, říkala mi že krev mám super a to mi dělali testy snad na všechno, byla jsem i u očního jesttli nemám ocit dezorietnace z očí, no připadala jsem si jako hipochodnr.. Byli to nervy, nikdy bych nevěřila co dikažou udělat nervy s člověkem.. Jednu dobu jsem seděla doma a nebyla schopná vyjít ven ani mezi lidi.. Otázka je z čeho ty nervy začali, když jsem je nikdy neměla a nikdy jsem taková nebyla.. Naopak jsem milovala lidi, chodila mezi ně ráda a nebyla jsem hipochodr,, jinak řečeno jsem se nikdy nekontrolovala protože mmi nebylo zle.. Pak začali návaly horka, zimnice, klepaní, strachy a tak.. Když se nad tím dohloubky zamyslím, začalo mi to před 4 lety, a to jsem měla nádrhené období,, vdala jsem se, měla miminko a pak přišel dokoor, dejte si mirenu je to super..Neříkám že je to z toho, je to z nervu, ty nervy jsou ze sebekontrolovnání, kdy mi zase bude zle a těžko se zvládají ty pocity když je člověku zle, ale co člověku zbusobuje ty stavy?? Nemužu to říct na 100%, ale když jsem vždy byla zdravá, když jsem prolezla všechny doktory a mám to za dobu co mám mirenu, tak to by byla dost velká náhoda aby to z toho nebylo. Co jí nemám, je mi den ode dne lépe, sice mám ještě občas ty stavy ale opravdu minimálně, je to naučené,, moje tělo to má naučene, protože jsem v tom žila delší dobu, ale co nemám mirenu chodí to méně a méně, a to jsem měla stavy jako v přechodu… Tak ono i z přirodního hlediska není normální že žena nemá 5 let menstuaci, že se žena nečistí, to si někdy v organistmu musí sednout, někde se to odrazí. Každa zdravá žena ma pravidelnou menstuaci a že je zastavená je proti přírodě a pouští si do těla hormony, které tomu brání. Tak to tělo reaguje a my jsme z toho vyplašené a pak začinají nervy.. Takže já si osobně myslím, že to je z mireny..A i kdyby to nebylo vše z mireny, tak mirena tomu určitě nepřispíva, naopak to zhoršuje. Ale je to muj osobní názor…

spipek píše:

PeťulinQa 82 píše:
SPIPEK: nooo, víš, já na tom byla jednu chvíli i hůř, takže jsem ty prášky fakt potřebovala. Teď jsou pro mě nejhorší ty 3-4 měsíce od listopadu. Ale teď kvůli plánovanýmu těhu fakt ty prášky nechci jíst. I když vím, že s nima bych ty večery zvládala o mnoho líp . Ale teď už to zas bude o moooc lepší - jak svítí sluníčko a je dlouho světlo - to je prostě moje . Ty antidepresiva jsem začla „jíst“ asi před 3.5 rokama, kdy to fakt nebyl lehkej rok . Když nejmenšímu synoj v r. 2007 bylo 9 měsíců, tak mi umřel můj taťka, ten samý rok přesně týden před Vánocemi moje hooodně dobrá kamarádka. pak asi nějak od nového roku na tom byla hodně špatně moje milovaná babička (ta nejlepší babička ) a ke konci ledna ji řezali nohu . Vzala to docela dobře a naučila se bez nohy žít. Vozili jsme ji na procházky a užívali si sluníčka. Ale to tvalo jen 4 měsíce, pak začla „blbnout“ a kolikrát ani nevěděla kdo jsem, kde je a skončila na plínách. Starali jsme se o ni jak o miminko. A hned na začátku října to babička vzdala. Jeden večer vypadala docela dobře, v noci se nám zdálo, že špatně dýchá a to už měla takový zakalený oči a byla taková „jiná“. A v po 5 hod ráno odešla . Ten rok jsem byla po prázdninách na operaci s břichem a dostala trombozu. Po babičiině smrti mě manža vezl poprvé na internu-vůbec jsem nemohla dejchat, tak si myslel jestli to není nějaká embolie, ale vše bylo v pořádku tak jsme jeli domů, ale skončila jsem tam i o měsíc později zas s tím samým a byla tam ta samá doktorka co minule. Povídali jsme si dlouho spolu a najednou mi přinesla nějaký prášek. Ujistila jsem se, jestli ho můžu na ten Warfarin a světe div se. Asi za čtvrt hoďky mi vůbec nic nebylo a bohužel to byl prášek na nervy, tak jsem dala na doporučení jedný známý na super doktorku v Hradci, která mi napsala slaboučký antidepresiva. Už mi je chtěla jednou pomalu začnout vysazovat, ale já jsem nechtěla, tak mi je nechala. Teď jsem bez nich něco přes měsíc a až na ty „divný“ večery to je dobrý . Tak uvidíme jestli dopadne těhu a jak bude probíhat s tou mojí pooperační trombozou. Ale kdyby bylo opravdu nejhůř, tak prášky které se můžou brát v těhu mám doma v šuplíku.

Brrrr, ani se ti nedivím,že jsi v tomto stavu.To je mi líto.Toto prožít určitě nebylo jednoduché.S tolika bolestí po sobě,jsem se ještě nesetkala a ani nechci,nevim,jak bych to zvládla.Jenže osud si nevybírá,že? Doufám,že máš už před sebou pouze sluníčko.Zasloužíš si to.Já mám stres jen od ledna a stačí mi to.Jak píšeš o špatném dýchání+ nemocnici,hned jsem si vzpomněla na sebe.Stalo se mi to jen jednou v lednu.Brala jsem prášky na záda,ze kterých mě bylo špatně.Tehdy mě bolelo břicho,přišel pocit na zvracení,začala jsem se klepat,točila se mi hlava a špatně se mi dýchalo,pak se přidalo bušení srdce a brnění obličeje , ten den jsem se cítila na infarkt a zavolala jsem si záchranku.Nikdy na to nezapomenu.Vyvolali mi to prášky na záda a k tomu se dostavil stres ze strachu co se to semnou tehdy dělo.Nikdy jsem to nezažila a nevěděla,že to může vyvolat stres.Nejlepší bylo,když přijela záchranka,mě to trochu přešlo a vypadala jsem jako blbec.Ještě jsem od doktorky dostala vynadáno za výjezd.Bylo mi to líto až jsem z toho břečela ,jak malá.Byla jsem doma sama,co kdybych omdlela a zapadl mi třeba jazyk.....Hrozná představa.Taťka se tehdy rozčiloval co si to ta doktorka dovoluje…Teď už vím co způsobuje stres tak jsem klidnější.Vím co dělat. Prášky na záda a antidepresiva jsem zahodila.Až mi někdo bude vyprávět o tomto stresu,nebudu se smát ,jako jiní,kteří to nezažili.Držím ti palečky,aby ti vše dopadlo dobře.Cítím s tebou

Taky si to myslím.Kolikrát jsem měla z něčeho hrozný strach či se něčeho zalekla a nikdy to nevyvolalo takový stres.A najednou po 2,5 letech užívání Mireny toto.Přitom se nemám z čeho nervovat.Uvidim v pondělí na fibroskopii.

cedruška píše: Úplně ti rozumím, mám úplně stejné pocity,ale k tomu všemu jsem se dostala do fáze, že mi začali vadit lidi, jakože když jsem se měla s někym bavit tak jsem začala být nervozní,, nesoustředěná a začala jsem se soustředit na to kdy omdlím nebo neomdlím.. Prolezla jsem snad všechny vyšetření co existujou,doktorka už nevěděěla co semnou, říkala mi že krev mám super a to mi dělali testy snad na všechno, byla jsem i u očního jesttli nemám ocit dezorietnace z očí, no připadala jsem si jako hipochodnr.. Byli to nervy, nikdy bych nevěřila co dikažou udělat nervy s člověkem.. Jednu dobu jsem seděla doma a nebyla schopná vyjít ven ani mezi lidi.. Otázka je z čeho ty nervy začali, když jsem je nikdy neměla a nikdy jsem taková nebyla.. Naopak jsem milovala lidi, chodila mezi ně ráda a nebyla jsem hipochodr,, jinak řečeno jsem se nikdy nekontrolovala protože mmi nebylo zle.. Pak začali návaly horka, zimnice, klepaní, strachy a tak.. Když se nad tím dohloubky zamyslím, začalo mi to před 4 lety, a to jsem měla nádrhené období,, vdala jsem se, měla miminko a pak přišel dokoor, dejte si mirenu je to super..Neříkám že je to z toho, je to z nervu, ty nervy jsou ze sebekontrolovnání, kdy mi zase bude zle a těžko se zvládají ty pocity když je člověku zle, ale co člověku zbusobuje ty stavy?? Nemužu to říct na 100%, ale když jsem vždy byla zdravá, když jsem prolezla všechny doktory a mám to za dobu co mám mirenu, tak to by byla dost velká náhoda aby to z toho nebylo. Co jí nemám, je mi den ode dne lépe, sice mám ještě občas ty stavy ale opravdu minimálně, je to naučené,, moje tělo to má naučene, protože jsem v tom žila delší dobu, ale co nemám mirenu chodí to méně a méně, a to jsem měla stavy jako v přechodu… Tak ono i z přirodního hlediska není normální že žena nemá 5 let menstuaci, že se žena nečistí, to si někdy v organistmu musí sednout, někde se to odrazí. Každa zdravá žena ma pravidelnou menstuaci a že je zastavená je proti přírodě a pouští si do těla hormony, které tomu brání. Tak to tělo reaguje a my jsme z toho vyplašené a pak začinají nervy.. Takže já si osobně myslím, že to je z mireny..A i kdyby to nebylo vše z mireny, tak mirena tomu určitě nepřispíva, naopak to zhoršuje. Ale je to muj osobní názor…

spipek píše:

PeťulinQa 82 píše:
SPIPEK: nooo, víš, já na tom byla jednu chvíli i hůř, takže jsem ty prášky fakt potřebovala. Teď jsou pro mě nejhorší ty 3-4 měsíce od listopadu. Ale teď kvůli plánovanýmu těhu fakt ty prášky nechci jíst. I když vím, že s nima bych ty večery zvládala o mnoho líp . Ale teď už to zas bude o moooc lepší - jak svítí sluníčko a je dlouho světlo - to je prostě moje . Ty antidepresiva jsem začla „jíst“ asi před 3.5 rokama, kdy to fakt nebyl lehkej rok . Když nejmenšímu synoj v r. 2007 bylo 9 měsíců, tak mi umřel můj taťka, ten samý rok přesně týden před Vánocemi moje hooodně dobrá kamarádka. pak asi nějak od nového roku na tom byla hodně špatně moje milovaná babička (ta nejlepší babička ) a ke konci ledna ji řezali nohu . Vzala to docela dobře a naučila se bez nohy žít. Vozili jsme ji na procházky a užívali si sluníčka. Ale to tvalo jen 4 měsíce, pak začla „blbnout“ a kolikrát ani nevěděla kdo jsem, kde je a skončila na plínách. Starali jsme se o ni jak o miminko. A hned na začátku října to babička vzdala. Jeden večer vypadala docela dobře, v noci se nám zdálo, že špatně dýchá a to už měla takový zakalený oči a byla taková „jiná“. A v po 5 hod ráno odešla . Ten rok jsem byla po prázdninách na operaci s břichem a dostala trombozu. Po babičiině smrti mě manža vezl poprvé na internu-vůbec jsem nemohla dejchat, tak si myslel jestli to není nějaká embolie, ale vše bylo v pořádku tak jsme jeli domů, ale skončila jsem tam i o měsíc později zas s tím samým a byla tam ta samá doktorka co minule. Povídali jsme si dlouho spolu a najednou mi přinesla nějaký prášek. Ujistila jsem se, jestli ho můžu na ten Warfarin a světe div se. Asi za čtvrt hoďky mi vůbec nic nebylo a bohužel to byl prášek na nervy, tak jsem dala na doporučení jedný známý na super doktorku v Hradci, která mi napsala slaboučký antidepresiva. Už mi je chtěla jednou pomalu začnout vysazovat, ale já jsem nechtěla, tak mi je nechala. Teď jsem bez nich něco přes měsíc a až na ty „divný“ večery to je dobrý . Tak uvidíme jestli dopadne těhu a jak bude probíhat s tou mojí pooperační trombozou. Ale kdyby bylo opravdu nejhůř, tak prášky které se můžou brát v těhu mám doma v šuplíku.

Brrrr, ani se ti nedivím,že jsi v tomto stavu.To je mi líto.Toto prožít určitě nebylo jednoduché.S tolika bolestí po sobě,jsem se ještě nesetkala a ani nechci,nevim,jak bych to zvládla.Jenže osud si nevybírá,že? Doufám,že máš už před sebou pouze sluníčko.Zasloužíš si to.Já mám stres jen od ledna a stačí mi to.Jak píšeš o špatném dýchání+ nemocnici,hned jsem si vzpomněla na sebe.Stalo se mi to jen jednou v lednu.Brala jsem prášky na záda,ze kterých mě bylo špatně.Tehdy mě bolelo břicho,přišel pocit na zvracení,začala jsem se klepat,točila se mi hlava a špatně se mi dýchalo,pak se přidalo bušení srdce a brnění obličeje , ten den jsem se cítila na infarkt a zavolala jsem si záchranku.Nikdy na to nezapomenu.Vyvolali mi to prášky na záda a k tomu se dostavil stres ze strachu co se to semnou tehdy dělo.Nikdy jsem to nezažila a nevěděla,že to může vyvolat stres.Nejlepší bylo,když přijela záchranka,mě to trochu přešlo a vypadala jsem jako blbec.Ještě jsem od doktorky dostala vynadáno za výjezd.Bylo mi to líto až jsem z toho břečela ,jak malá.Byla jsem doma sama,co kdybych omdlela a zapadl mi třeba jazyk.....Hrozná představa.Taťka se tehdy rozčiloval co si to ta doktorka dovoluje…Teď už vím co způsobuje stres tak jsem klidnější.Vím co dělat. Prášky na záda a antidepresiva jsem zahodila.Až mi někdo bude vyprávět o tomto stresu,nebudu se smát ,jako jiní,kteří to nezažili.Držím ti palečky,aby ti vše dopadlo dobře.Cítím s tebou

Ahoj holky, vidím, že nejsem sama, komu se toto stalo a nejspíš díky Mireně. Léčím se teď antidepresivy, mám diagnostikovanou panickou poruchu. Stavy přesně popisujete Vy. Nechala jsem si Mirenu dát 9/12 a za týden přišly první signály a za měsíc první ataka…Mirena, nikdy víc. No, popsala jsem to pár stránek zpátky.

Foxice píše:

cedruška píše: Úplně ti rozumím, mám úplně stejné pocity,ale k tomu všemu jsem se dostala do fáze, že mi začali vadit lidi, jakože když jsem se měla s někym bavit tak jsem začala být nervozní,, nesoustředěná a začala jsem se soustředit na to kdy omdlím nebo neomdlím.. Prolezla jsem snad všechny vyšetření co existujou,doktorka už nevěděěla co semnou, říkala mi že krev mám super a to mi dělali testy snad na všechno, byla jsem i u očního jesttli nemám ocit dezorietnace z očí, no připadala jsem si jako hipochodnr.. Byli to nervy, nikdy bych nevěřila co dikažou udělat nervy s člověkem.. Jednu dobu jsem seděla doma a nebyla schopná vyjít ven ani mezi lidi.. Otázka je z čeho ty nervy začali, když jsem je nikdy neměla a nikdy jsem taková nebyla.. Naopak jsem milovala lidi, chodila mezi ně ráda a nebyla jsem hipochodr,, jinak řečeno jsem se nikdy nekontrolovala protože mmi nebylo zle.. Pak začali návaly horka, zimnice, klepaní, strachy a tak.. Když se nad tím dohloubky zamyslím, začalo mi to před 4 lety, a to jsem měla nádrhené období,, vdala jsem se, měla miminko a pak přišel dokoor, dejte si mirenu je to super..Neříkám že je to z toho, je to z nervu, ty nervy jsou ze sebekontrolovnání, kdy mi zase bude zle a těžko se zvládají ty pocity když je člověku zle, ale co člověku zbusobuje ty stavy?? Nemužu to říct na 100%, ale když jsem vždy byla zdravá, když jsem prolezla všechny doktory a mám to za dobu co mám mirenu, tak to by byla dost velká náhoda aby to z toho nebylo. Co jí nemám, je mi den ode dne lépe, sice mám ještě občas ty stavy ale opravdu minimálně, je to naučené,, moje tělo to má naučene, protože jsem v tom žila delší dobu, ale co nemám mirenu chodí to méně a méně, a to jsem měla stavy jako v přechodu… Tak ono i z přirodního hlediska není normální že žena nemá 5 let menstuaci, že se žena nečistí, to si někdy v organistmu musí sednout, někde se to odrazí. Každa zdravá žena ma pravidelnou menstuaci a že je zastavená je proti přírodě a pouští si do těla hormony, které tomu brání. Tak to tělo reaguje a my jsme z toho vyplašené a pak začinají nervy.. Takže já si osobně myslím, že to je z mireny..A i kdyby to nebylo vše z mireny, tak mirena tomu určitě nepřispíva, naopak to zhoršuje. Ale je to muj osobní názor…

spipek píše:

PeťulinQa 82 píše:
SPIPEK: nooo, víš, já na tom byla jednu chvíli i hůř, takže jsem ty prášky fakt potřebovala. Teď jsou pro mě nejhorší ty 3-4 měsíce od listopadu. Ale teď kvůli plánovanýmu těhu fakt ty prášky nechci jíst. I když vím, že s nima bych ty večery zvládala o mnoho líp . Ale teď už to zas bude o moooc lepší - jak svítí sluníčko a je dlouho světlo - to je prostě moje . Ty antidepresiva jsem začla „jíst“ asi před 3.5 rokama, kdy to fakt nebyl lehkej rok . Když nejmenšímu synoj v r. 2007 bylo 9 měsíců, tak mi umřel můj taťka, ten samý rok přesně týden před Vánocemi moje hooodně dobrá kamarádka. pak asi nějak od nového roku na tom byla hodně špatně moje milovaná babička (ta nejlepší babička ) a ke konci ledna ji řezali nohu . Vzala to docela dobře a naučila se bez nohy žít. Vozili jsme ji na procházky a užívali si sluníčka. Ale to tvalo jen 4 měsíce, pak začla „blbnout“ a kolikrát ani nevěděla kdo jsem, kde je a skončila na plínách. Starali jsme se o ni jak o miminko. A hned na začátku října to babička vzdala. Jeden večer vypadala docela dobře, v noci se nám zdálo, že špatně dýchá a to už měla takový zakalený oči a byla taková „jiná“. A v po 5 hod ráno odešla . Ten rok jsem byla po prázdninách na operaci s břichem a dostala trombozu. Po babičiině smrti mě manža vezl poprvé na internu-vůbec jsem nemohla dejchat, tak si myslel jestli to není nějaká embolie, ale vše bylo v pořádku tak jsme jeli domů, ale skončila jsem tam i o měsíc později zas s tím samým a byla tam ta samá doktorka co minule. Povídali jsme si dlouho spolu a najednou mi přinesla nějaký prášek. Ujistila jsem se, jestli ho můžu na ten Warfarin a světe div se. Asi za čtvrt hoďky mi vůbec nic nebylo a bohužel to byl prášek na nervy, tak jsem dala na doporučení jedný známý na super doktorku v Hradci, která mi napsala slaboučký antidepresiva. Už mi je chtěla jednou pomalu začnout vysazovat, ale já jsem nechtěla, tak mi je nechala. Teď jsem bez nich něco přes měsíc a až na ty „divný“ večery to je dobrý . Tak uvidíme jestli dopadne těhu a jak bude probíhat s tou mojí pooperační trombozou. Ale kdyby bylo opravdu nejhůř, tak prášky které se můžou brát v těhu mám doma v šuplíku.

Brrrr, ani se ti nedivím,že jsi v tomto stavu.To je mi líto.Toto prožít určitě nebylo jednoduché.S tolika bolestí po sobě,jsem se ještě nesetkala a ani nechci,nevim,jak bych to zvládla.Jenže osud si nevybírá,že? Doufám,že máš už před sebou pouze sluníčko.Zasloužíš si to.Já mám stres jen od ledna a stačí mi to.Jak píšeš o špatném dýchání+ nemocnici,hned jsem si vzpomněla na sebe.Stalo se mi to jen jednou v lednu.Brala jsem prášky na záda,ze kterých mě bylo špatně.Tehdy mě bolelo břicho,přišel pocit na zvracení,začala jsem se klepat,točila se mi hlava a špatně se mi dýchalo,pak se přidalo bušení srdce a brnění obličeje , ten den jsem se cítila na infarkt a zavolala jsem si záchranku.Nikdy na to nezapomenu.Vyvolali mi to prášky na záda a k tomu se dostavil stres ze strachu co se to semnou tehdy dělo.Nikdy jsem to nezažila a nevěděla,že to může vyvolat stres.Nejlepší bylo,když přijela záchranka,mě to trochu přešlo a vypadala jsem jako blbec.Ještě jsem od doktorky dostala vynadáno za výjezd.Bylo mi to líto až jsem z toho břečela ,jak malá.Byla jsem doma sama,co kdybych omdlela a zapadl mi třeba jazyk.....Hrozná představa.Taťka se tehdy rozčiloval co si to ta doktorka dovoluje…Teď už vím co způsobuje stres tak jsem klidnější.Vím co dělat. Prášky na záda a antidepresiva jsem zahodila.Až mi někdo bude vyprávět o tomto stresu,nebudu se smát ,jako jiní,kteří to nezažili.Držím ti palečky,aby ti vše dopadlo dobře.Cítím s tebou

Ahoj holky, vidím, že nejsem sama, komu se toto stalo a nejspíš díky Mireně. Léčím se teď antidepresivy, mám diagnostikovanou panickou poruchu. Stavy přesně popisujete Vy. Nechala jsem si Mirenu dát 9/12 a za týden přišly první signály a za měsíc první ataka…Mirena, nikdy víc. No, popsala jsem to pár stránek zpátky.

Foxii, taky mi doktorka říkala něco, že mám panickou poruchu a antidepresiva budu nejspíš brát už pořád, je to taková moje „berlička“ a s nimi to opravdu všechno líp zvládám. Ještě mi diagnostikovala něco, ale už přesně nevím co. Zkusím to vyčíst z letáku Asentry, který mám doma schovaný a určo to sem písnu.

SPIPEK: Spipečku, děkuji . Opravdu to nebyly lehký dva roky a kolikrát se mi to všechno opravdu živě připomíná . Snažím se na to nějak trošku zapomenout ( i když na kamarádku, taťku a babičku se zapomenout nedá ), ale ať to není tak živý .
Holky, kamarádka bydlela asi 10 km od nás, nebyl den kdybysme si nepsali na netu. Ve středu večer jsme se domlouvali, že odpolko přijede k nám, že mají jako každý rok sezení u nás ve Městě s firmou (mají vlastní firmu na akvária), tak že přijede, že tam nebude sedět jako jediná ženská s 10ti chlapima. Náš psací rozhovor jsme ukončili asi v půl 12 v noci ve středu. Ve čtvrtek ráno kolem 9 jsem ji volala a nebrala mi tel. Jsem si jen řekla, že zas někde lítá u těch svých opiček (měla kupu těch malých opiček co nevyrostou). Ještě jsem nedosedla k pc, že ji napíšu a tel zvonil a na displeji její jméno. Rozveseleně jsem to zvedla a říkala ji, kde zas lítá, že určitě krmila ty svý opičky...... Na druhý straně byl její manžel a říkal mi, že jeho žena umřela. Jsem mu říkala, ať si srandičky dělá z někoho jinýho a dá mi ji k telefonu, ale nedal. Trvalo nějakou dobu než jsem to „pochopila“ a celou dobu bylo v telefonu ticho. Snažila jsem se mu říkat, že to nemůže být pravda, že jsme spolu ještě před půlnocí si psali, on mi odpověděl, že o tom ví a že s ní šel taky večer spát a v posteli si spolu povídali a teď tu prostě není. Holky, pamatuju si každý slovo co jsme si s jejím manželem řekli a stále to kolikrát slyším jak kdyby to bylo včera a né před 4 rokama . Manželoj jsem se pak omlouvala, ale on že v pořádku, že by se zachoval asi stejně. Kamarádce bylo 36 když nám odešla a nechala tu 10 letou holčičku a 17 letýho syna. Nebyla jsem schopná jít ani na pohřeb (vím, je to ostuda , ale fakt bych to nezvládla ). Manželovi jsem předala kondolenční „přání“ a v den pohřbu v 11 hod kdy měl pohřeb začít jsem si zapálila doma svíčku a vzpomínala na ni a „povídala“ jsem si s ní dokud čajovka nezhasla.
Holky moje, musím pro kapesník, neb tu brečím jak malá holka co ji seberou panenku a nevidím ani pořádně na obrazovku. A v půl 9 muusím odjíždět na hematolku, ale odpol určo přijdu.
A možná by nebylo od věci založit nějaký téma na antidepresiva, abysme tu „nekazili“ Mirenovský stránky, co vy na to  ?

Jen tady to téma holky nechte. Už jsem si na vás zvykla a vaše povídání je moc poučné. Také se mi pořád vrací moje hnusné těhotenství s depresemi ( navíc mi ještě v těhotenství zjistili sníženou funkci štítné žlázy - což také způsobuje deprese ) Nevěřila jsem, že se mi malá narodí v pořádku, myslela jsem, že bude nějak postižená, nebo nějaký šílený neurotik - celé těhotenství mi bylo hrozně zle Po porodu se vše srovnalo a pomalu jsem zapomínala a potom jsem se vytrestala ještě když jsem si 4 měsíce po porodu nechala zavést Mirénu a všechny ty hnusné stavy se mi okamžitě vrátili. Teď mám občas strach, aby se mi to někdy nevrátilo. Hlavně přemýšlím o jiné antikoncepci a nechce se mi vůbec do ničeho - hlavně už proboha žádné hormóny a hormonální zásahy do těla. Tak to s partnerem tak nějak plácáme - kondomy nechce, tak přerušujeme a různě si pomáháme ručně Otázka zda to tak půjde pořád, teď ještě plně kojím tak jsem jakžtaž chráněná, dítě už nechceme mě je 43 let a partnerovi 55 let Malé bude příští týden půl roku - a je to to naprosto báječné dítě, je hodná a hrozně šikovná, úplně v pohodě a naprosto zdravá - žádné koliky, žádné nemoce - jsem šťastná že to tak dopadlo
Občas ale vzponímám na to jak těhotenství bylo hnusné a nepříjemné a potom ta Miréna - cítím se taková ublížená. Ale jak to tady čtu, tak slibuji, že dnešní den končím - už na to myslet přestávám a budu energii investovat jinam. S malou jdeme od pátku do kurzu plavání a prostě si budeme ten život užívat a ne se plácat v minulosti.
Kamarádky manžel už jako 25 letý onemocněl rakovinou prostaty a celý život se s tím léčí - někdy je to lepší, někdy horší - občas nějaká operace. Mají tři dcerky. Kamarádka se s tím vyrovnala tak, že začala běhat - po večerech. Dnes asi po 10ti letech běhá jako amatér Maratonské závody ( a triatlony) - manžel i dětičky ji doprovázení po celé Evropě. Má úžasnou kondici a krásné tělo. Moc ji obdivuji a vždy ji to říkám, že před ní smekám klobouk. Asi se nechce moc zabývat minulostí a najít si něco na odreagovaní.
Ale vím, že se to lehce řekne, když jsem měla depky, tak jsem seděla doma a čuměla do zdi a rozhodně jsem již neměla vůbec žádnou energii na to abych se sebou byla schopná něco udělat
Je to těžké.

spipek píše:

Vlaďka69 píše:
Jen tady to téma holky nechte. Už jsem si na vás zvykla a vaše povídání je moc poučné. Také se mi pořád vrací moje hnusné těhotenství s depresemi ( navíc mi ještě v těhotenství zjistili sníženou funkci štítné žlázy - což také způsobuje deprese ) Nevěřila jsem, že se mi malá narodí v pořádku, myslela jsem, že bude nějak postižená, nebo nějaký šílený neurotik - celé těhotenství mi bylo hrozně zle Po porodu se vše srovnalo a pomalu jsem zapomínala a potom jsem se vytrestala ještě když jsem si 4 měsíce po porodu nechala zavést Mirénu a všechny ty hnusné stavy se mi okamžitě vrátili. Teď mám občas strach, aby se mi to někdy nevrátilo. Hlavně přemýšlím o jiné antikoncepci a nechce se mi vůbec do ničeho - hlavně už proboha žádné hormóny a hormonální zásahy do těla. Tak to s partnerem tak nějak plácáme - kondomy nechce, tak přerušujeme a různě si pomáháme ručně Otázka zda to tak půjde pořád, teď ještě plně kojím tak jsem jakžtaž chráněná, dítě už nechceme mě je 43 let a partnerovi 55 let Malé bude příští týden půl roku - a je to to naprosto báječné dítě, je hodná a hrozně šikovná, úplně v pohodě a naprosto zdravá - žádné koliky, žádné nemoce - jsem šťastná že to tak dopadlo
Občas ale vzponímám na to jak těhotenství bylo hnusné a nepříjemné a potom ta Miréna - cítím se taková ublížená. Ale jak to tady čtu, tak slibuji, že dnešní den končím - už na to myslet přestávám a budu energii investovat jinam. S malou jdeme od pátku do kurzu plavání a prostě si budeme ten život užívat a ne se plácat v minulosti.
Kamarádky manžel už jako 25 letý onemocněl rakovinou prostaty a celý život se s tím léčí - někdy je to lepší, někdy horší - občas nějaká operace. Mají tři dcerky. Kamarádka se s tím vyrovnala tak, že začala běhat - po večerech. Dnes asi po 10ti letech běhá jako amatér Maratonské závody ( a triatlony) - manžel i dětičky ji doprovázení po celé Evropě. Má úžasnou kondici a krásné tělo. Moc ji obdivuji a vždy ji to říkám, že před ní smekám klobouk. Asi se nechce moc zabývat minulostí a najít si něco na odreagovaní.
Ale vím, že se to lehce řekne, když jsem měla depky, tak jsem seděla doma a čuměla do zdi a rozhodně jsem již neměla vůbec žádnou energii na to abych se sebou byla schopná něco udělat
Je to těžké.

Super,že se diskuse přijala.Taky mi celé těhotenství bylo hrozně špatně.Taky jsem v těhotenství shodila 16 kg a vůbec nic nenabrala.Dceři je dnes 13let a myslím,že to nezanechalo žádné následky.S rozdílem u tebe jsem neměla deprese.Ale nyní má rok menstruaci a máme problémy s dlouhým trváním až 17 dní.Přes můj odpor takhle včasně,musí brát hormony-žluté tělísko.Už se menzes snížil na 7dní ale stále silná.Doktorka říkalala,že to chce čas.Všechny zdravim

Jo a taky běham a na depku super.Přestali pocity na zvracení a bolest břicha.