Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Je to těžké a složité, ale čím víc se užíráš, tím je větší pravděpodobnost, že ti to zhorší onen autoimunitní problém.
Nezbývá, než tvrdá a těžká práce na sobě samé - na tom učit se přijímat realitu, jakkoliv je těžká a není spravedlivá, hledat smysl v tom jak funguješ, učit vidět radost v přítomnosti.
držím palce. Protože varianta že se do té fušky smíření se se sebou a svou ne-moci nepustíš povede k tomu, že zahořkneš a přijdeš o všechno pěkné.
Docela inspiratvní knihy, které s tím mohou pomoci jsou třeba tyhle https://www.kosmas.cz/…tracni-tabor
@Bubla_Bučková souhlas - jen taky opatrnost - je důležité respektovat rodiče a uvědomit si ze ji mam rada ale nejsem matka a ani si na matku nebrat a respektovat rodiče neresit ze vychovávají špatne apod ![]()
@Anonymní píše:
Přijde mi to trochu bezohledný no…
Nenapsal to tobě. Napsal to muži.
@Anonymní píše:
Zapomnela jsem dodat, že bych své miminko moc chtěla …
Můj muž jim říkal, zda by nemohli trochu ubrat s tim žvaněním o dětech, ale on mu napsal, že to přeci není jeho problém, že nemuzu mit děti a užírám se tím…
To je blb ![]()
Od škvagra je to dost netaktní až krutý. Nikdo přeci neříká, že o tom nemají mluvit nebo nemají mít radost. Ale každý slušný a ohleduplný člověk by se před ženou s takovým problémem krotil. Hlavně švagrová by mohla mít jakožto žena pochopení. Jsou prostě sebestřední.
Je víc žen, kterým doktoři řekli, že nebudou moct mít děti a teď mají zdravá prťata. Ani já a můj brácha jsme neměli přijít na svět, protože to samé řekli doktoři tehdy naší mámě.
Možná bych se zahrabala do studia toho, jestli s tou tvou nemocí fakt nejde něco dělat, zkusit třeba i alternativní postupy. Např. na srovnání ženských orgánů a k pomoci otěhotnění je výborný Femigard - bylinné kapky. Atd. atd..
víš … mám v nedávné době zkušenost s ženou v podobné situaci, jakou popisuješ. Je mi líto, že to tak napíšu, ale byla tak zatrpklá a naštvaná na všechny okolo, přestože se snažím být citlivá k trápení ostatních lidí, u ní jsem nikdy nevěděla, co je „povolené téme“, prostě se urazila a rozlítostnila při JAKÉKOLIV větě.
Pořád jen řešila sebe, nikdy ji ani nenapadlo, že i ostatní mohou mít své potíže … Píšu to proto, že vše samozřejmě vnímáš svým pohledem, ale ten ostatní nemají, ani nemohou.
Tady píšete, že švagr je blb, ale bůh ví, jak to je. Já todle zažila v rodině taky… O vánocích jsme přišli s tím, že čekáme mimino, byla tam svagrova a švagr ( o jejich problémech jsme nevěděli a i kdyby, jinak by jsme to stejně neudělali, chápu jejich bolest, ale já kvůli toho přece nebudu o svém dítěti mluvit), no oznámili jsme to, formou přání k vánocům a v tu chvíli to zaclo, manželovi rodiče se začali vyptávat a my mluvit, prostě se všichni zacli těšit, krom svagrove a později i svagra… Řešili se jména, jak co a takové ty kecy… Večer přišla manželovi sms, že by jsme si tu radost a mektani o dítěti mohli odpustit, že oni jsou po nekolikatem IVF a nemuzou mít děti. Manžel mu odepsal, že to nevěděl, že ho to mrzí, ale že pro nás je to radost o kterou se chceme dělit s okolím i s něma a rodiči… Ok. Nějak se to přešlo… Nicméně, pokaždé kdy jsme se na společné návštěvě začali bavit o synovi a třeba o jménu, tak bylo zle a ihned smsky. To už bylo neúnosné… Jejich situace mě mrzí, ale co já s tím…
syn se narodil, má rok. Viděli ho jednou, svagrova řekla že bude postižený, že má divné oči ( je zdravý) a později přišla SMS že se s náma již nechtějí nikdy za přítomnosti našeho syna vidět… Že jim to ubližuje. Nooo a co tím chci říct, prostě o dítěti se bavit budou, poroste ji bricho atp… Ne přijde líto, že mohl nás syn mít prima tetu se strejdou, mohli jo brát na výlety a tak. Nedali to, nemá tetu, se strejdou… Mrzí mě to, ale asi to je lepší. Pisu To proto abys neudělala třeba stejnou chybu…
@Anonymní píše:
Já vím a snažím se, ale opravdu to bolí. Připadám si jako žena, snacha, co selhala a nepřinese dítko do rodiny …
Pokud jsi schopna se o nějaké dítě i se svou nemocí postarat, tak byste mohli zkusit vymyslet variantu s náhradní matkou (ale já nevím, jak to u nás funguje, zda to vůbec lze).
Švagrovým bych vzkázala nebo řekla, že sice není jejich problém Tvůj zdravotní stav a jeho následky, ale protože jste příbuzní, tak trochu ohledu se hodí. Navíc není všem dnům konec, a neznají svou budoucnost, tak nějaký ohled by mohl být ve smyslu, že celá návštěva nebude mít jedno téma.
Příklad na nevhodné téma v budoucnosti : jim se narodí dítě s nějakou skrytou vadou a Ty budeš pokaždé zmiňovat závadu a kazit jim radost. Dneska není 100% dětí bez vady. Jsou autisti… mohla bys jim omlacovat o hlavu, jak je to hrozný mít takovýho autistu, je tak nezvladatelný ....... Pak dodat, jak jsi ráda, že nemáš takové dítě, že nic je lepší. (podle mně v některých případech je lepší žádné dítě než jakkoliv postižené)
Prostě stačí mít sílu na to být stejná mrcha bezohledná pokrytecká, jako jsou teď oni.
Kdyby kontakty s nimi měly být jen o tom nenarozeném dítěti, tak bych se jim v zájmu svého zdraví vyhla.
Podle mně jen potřebuješ čas na vstřebání informace a smíření s nemocí. Snažila bych se hodit do nějaké pohody a pak probrala s manželem náhradní možnosti.
Je třeba o tom mluvit, jelikož on asi dítě také chce, tak aby neodešel za jinou. Zatím asi o Tebe stojí, když měl zájem Ti ulevit.
@Anonymní píše: Četla jsem to. On se celý život snaží mít všechno lepší než brácha, tak teď si rochní asi…
Může to tak být, že je celý pryč z toho, že je první a má navrch. Kvůli tomu o tom budou mlít pořád než téma zevšední. Omezila bych styk, aby ses nestresovala a nezhoršovala svůj stav.
@Lucius08 píše:
Znám už dva podobne případy jako popisuje Ludmilanehazej flintu do žita
Autoimunita není něco jako problém přijít do jiného stavu. Tam se kolikrát otěhotnět dá, ale je problém pak to udržet. Tělo plod odmítá a samo usmrtí svou reakcí.
Na to nejsou žádný kapky, bývá možná nějaká systémová léčba. Záleží na typu nemoci a zda výzkum pokračuje nebo stagnuje.
Ale zakladatelko, asi bych na doktory nedala na 100% ve smyslu, že už Ti nebude nikdy lépe. Když to nemáš tak dlouho, že se to rozjelo až teď, tak je ještě určitě nejaké zlepšení, ještě není vyzkoušeno vše.
Měla bys googlit a zjistit si informace i ze zahraničí.
@Tejule píše:
Tady píšete, že švagr je blb, ale bůh ví, jak to je. Já todle zažila v rodině taky… O vánocích jsme přišli s tím, že čekáme mimino, byla tam svagrova a švagr ( o jejich problémech jsme nevěděli a i kdyby, jinak by jsme to stejně neudělali, chápu jejich bolest, ale já kvůli toho přece nebudu o svém dítěti mluvit), no oznámili jsme to, formou přání k vánocům a v tu chvíli to zaclo, manželovi rodiče se začali vyptávat a my mluvit, prostě se všichni zacli těšit, krom svagrove a později i svagra… Řešili se jména, jak co a takové ty kecy… Večer přišla manželovi sms, že by jsme si tu radost a mektani o dítěti mohli odpustit, že oni jsou po nekolikatem IVF a nemuzou mít děti. Manžel mu odepsal, že to nevěděl, že ho to mrzí, ale že pro nás je to radost o kterou se chceme dělit s okolím i s něma a rodiči… Ok. Nějak se to přešlo… Nicméně, pokaždé kdy jsme se na společné návštěvě začali bavit o synovi a třeba o jménu, tak bylo zle a ihned smsky. To už bylo neúnosné… Jejich situace mě mrzí, ale co já s tím…syn se narodil, má rok. Viděli ho jednou, svagrova řekla že bude postižený, že má divné oči ( je zdravý) a později přišla SMS že se s náma již nechtějí nikdy za přítomnosti našeho syna vidět… Že jim to ubližuje. Nooo a co tím chci říct, prostě o dítěti se bavit budou, poroste ji bricho atp… Ne přijde líto, že mohl nás syn mít prima tetu se strejdou, mohli jo brát na výlety a tak. Nedali to, nemá tetu, se strejdou… Mrzí mě to, ale asi to je lepší. Pisu To proto abys neudělala třeba stejnou chybu…
přesně, pohled z druhé strany ![]()
@Anonymní píše:
Podle slov lékařů ve stavu v jakém jsem tak nikdy … to, že by se situace zlepšila temer nemozne
Doporucuji najit vnitrni silu, prestat slepe verit doktorum, a zacit studovat, zjistovat, patrat, jak si pomoci na jinych urovnich, nez je alopaticka medicina. Ta si s vetsinou lidskych problemu vubec nevi rady. Je mnoho jinych cest.
Mám sestřenici, která si takovou situaci doslova vyžrala až do dna. Několikrát byla těhotná a vždycky potratila. A vždycky, když byla těhotná, byla v očekávání i některá sestřenice, včetně mě. Ale zatímco my jsme všechny donosily a porodily zdravé děti, ona nikdy nic. Když jsem čekala druhou dceru, byly jsme těhotné téměř nastejno, sešly jsme se, obě s bříškem, ona v sedmém a já v šestém měsíci, tenkrát byla přesvědčená, že to konečně dobře dopadne, takhle dlouho své miminko nikdy neudržela. No a v osmém měsíci porodila mrtvé miminko. Muselo to pro ni být příšerné. Ale nakonec to i u ní dobře dopadlo, má syna a dceru.