Bosa

...pokračování Mrchy

Bosa

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

Sedíme naproti sobě, jako bychom se viděli včera. Tak známí a přece tak cizí. Den a noc. Co se to s námi stalo? Kde jsme se to ztratili? Každej někde jinde na té naší cestě.

Růžovým brčkem potápím kopečky zmrzliny v mojí kávě. Led naráží do sklenice a tiše cinká.
Je mi zima, asi nervozitou, měla jsem si dát raději čaj. On má jen perlivou vodu. Klíče od auta a peněženku na stole mezi námi, vedle na židli má balíček v hnědým papíru a převázanej provázkem. Lapač a náramek. Chtěl mi prý „udělat kšeft“, jak to nazval.

Nejdřív jsem ho nechtěla vidět, bylo mi z toho zle. Z toho, jak je na dně, jak je z něj… nechoďme na to okolo lesa, ale rovnou skrz… troska. Vypadá nezdravě. Hubenej, propadlý tváře, kruhy pod očima. Zase začal kouřit. Prohlížím si ho a mám výčitky, že to já přibrala, že já si našla po kopačkách svoje malý místečko na světě. Že já se uzdravuju, zatímco on chátrá. Ale tak to přece chtěl, ne? Měla jsem spasitelskej syndrom a chtěla ho zachraňovat, domluvit mu psychiatra v ambulanci, kam sama docházím. On o tom s nikým mluvit nebude, nechce. Ok. Jeho volba, jak je ta poučka při boji s duševní poruchou? Nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě, až pak druhýmu. To je přesný.

Čas ubíhá. Víme, že spolu už být nemůžem, i když bychom třeba chtěli. Jen tiše sedíme a díváme se jeden na druhýho. Cítím se tak jinak, jako bych zestárla za toho třičtvrtě roku o 10 let. Minimálně. „Na co myslíš Ivuš?“ ptá se. „Na co? Na ty dny v úzkostech, na to, jak se mi o tobě každou každičkou noc zdálo a jak jsem to nesnášela, na to, jak jsem tě chtěla nenávidět, ale nešlo to a za to jsem sebou pohrdala. Jak mi tě všechno připomínalo, jak jsem o nás psala a dělala si z toho terapii, takovou krutou terapii.“

Chvíli se na mě kouká: „Moment tys o nás psala? O tom všem co bylo?“ Usrknu si kávy a pohrávám si s brčkem. „Jasně, že psala… no a? A lidi to čtou, teda hlavně maminy na eMiminu. Dokonce jsem napsala i o sexu na chatě, i když to je asi to poslední, co tě trápí. Neboj, jak jsi na tom s nádobíčkem, jsem si jako jednu z mála věcí nechala pro sebe.“

Asi neví jestli mi to má věřit, ale cuká mu koutek a pak se začíná smát. „Ty jsi fakt neuvěřitelná. A nechceš třeba naše společný selfie? Že bys to šupla k tomu, co píšeš, a nazvala to jako třeba, já nevím… Jako třeba… tady nás máte. Jsme zas happy a já už vybírám šaty a ty prstýnek?"“ Zase se směje. Miluju to. „Ty víš, kde ten prstýnek je. V palubce auta. A čeká tam na tebe. Než ho střelím, nechám ho vyndat a je tvůj.“

Já a můj hysterickej záchvat v autě, kdy jsem si z prsteníčku levý ruky svlíkla ten podělanej kroužek a mrskla s ním o palubku. S řevem, ať táhne do prele. Aaaach, vzpomínky, nostalgie. Asi jsem dobře mířila, protože zahučel rovnou do mřížky od topení. Bim bam a bylo po prstýnku. *„No jo, asi mi to nebylo souzený ho nosit.“

Klopím oči, mám knedlík v krku a asi se tu rozbulím. „Zlato.“ „Neříkej mi tak!!! Neopovažuj se.“ „Ivuš, vím, že jsem to podělal, jsem koot… nezvládl jsem sebe a svoje problémy, neustál jsem to. A lituju toho, mrzí mě, že jsem ti ublížil. Je pozdě, já vím. Jen chci, abys to věděla.“* Neuvěřitelný, s tím, že se uvidíme jsem souhlasila jen pod podmínkou, že si nebudem jitřit rány. A on na mě vytáhne tohle. „Ty jsi ale ubohej, je mi z tebe na blití. Věděla jsem, že to je blbej nápad. Jasný, já ti odpouštím, můžeš ulevit svymu podělanýmu svědomí. Omluvil ses, položka splněna. Teď se zvedni a pojď se mnou ke mně a můžem si to zase rozdat a všechno bude jako dřív. Ty máš fakt odvahu, to se ti musí nechat.“

Sbírám si kabelku a kabát. Zvedám se od stolu, přes rameno ještě prohodím „Platíš ty!“ a už mizím pryč, pryč od něj, pryč od sebe, pryč od jeho slov, pryč od mýho podlehnutí, protože momentálně balancuju na krajíčku. Podvrtáváj se mi kotníky, vzala jsem si podpatky a v tý troše sněhu, co tu je, je to znát. Se*u na to, potřebuju rychle pryč, než mě dožene. Sundávam si boty a ocitám se jen v silonkách, studí to, ale ten chlad, bodání mrazivých jehliček mě podivně uklidňuje. Vzpomínám si na Lady Gaga a její kostky ledu.
Slyším za sebou volat svoje jméno.

Dávám se do běhu, bosá, s botami v náručí.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
6088
20.3.20 12:43

No, sakra! Co bude dál? Kolik je v tom reality??? Já to musím vědět! :D Zvědavost mě žere až do morku kostí :) :hug: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
19088
20.3.20 13:22

@MeloryNox Dozvíš se, od zítra každej den vyjde deníček. Zbývaj 3 poslední. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit