Cizinec
- O životě
- Štofik
- 12.11.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
...pokračování Mrchy
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
Budím ho polibkama a s rukou na jeho penisu si říkám o pokračování. Je něco kolem 3. hodiny ráno. Všude je ticho a klid a tma. Nevidím na něj, možná je to tak dobře.
Po tom divokým a hladovým sexu jsme se přesunuli nahoru, já v jeho náručí. Následovalo pár dalších čísel. Zjišťuju, že tohle je ta pravá terapie pro mě, vy**kat si mozek z hlavy. Odpojit se od těla, vypustit z hlavy všechny ty sra*ky a soustředit se jen na sex, na jeho tělo, moje tělo. Být zvíře a jednat pudově, jít si sebevědomě za svým a neohlížet se nalevo ani napravo.
Znovu spolu souložíme a já vím, že to je naposledy. Vychutnávám si každej kousek jeho těla. Jsem slepec a on moje hůl. Dokazujem jeden druhýmu, že sex byl to jediný, co nám doopravdy šlo, než se vytratilo i to.
Když jsem ho včera uviděla stát v kuchyni, málem jsem zkolabovala. Zasáhlo mě to jako prudká rána do prsou. Najednou nebylo nic, co by mě udržovalo příčetnou. Nebyl Rivotril, ani Xanax, ani Neurol a Oxazepam. Nebylo nic. Byla jen surová bolest a já. My dvě spolu v nekonečné tmě. A ten parchant. Když jsem pochopila, že je to stejně fuk a že ho chci, jeho a nikoho jinýho, přestala jsem se tý bolesti bránit. Nechala jsem, ať mě pohltí a stáhne pod hladinu. Každej náš dotek byl jako bodnutí nožem, zas a znovu. A já chtěla víc. Chtěla jsem tu nakonec ležet zakrvácená a zlomená a nenávidět ho víc než kdykoliv předtím. Ale zároveň být i silnější. On už nebyl tím, za koho jsem ho měla, koho jsem milovala. Byl pryč. Zůstal tu jen tenhle cizinec s jeho tělem.
A já si z něj chtěla vzít co nejvíc na památku.
Tentokrát byl sex klidnější a pomalejší, hněv byl pryč. Ta fyzická potřeba byla pryč a zbyla jen otupělost. Jako dojezd po Neurolu. Nešlo mi být odpojená od hlavy, v půlce jsem se z něj zvedla a odešla do sprchy. Necítila jsem se špinavá, nebo ubohá. Cítila jsem, že už ho nepotřebuju, že ty dny jsou pryč. Ano, bude mi chybět, ale… Umřel spolu se mnou. My 2 už nikdy nebudeme a ani nemůžem být. Obětovala jsem mu tolik let a proč? Abych teď stála ve sprše a nepřála si nic jinýho, než aby vypadl a už se nikdy neukázal. Musím se začít zamykat. Koupit si pepřák, nakopat ho do koulí, když bude třeba. Už nikdy víc. Nedám se nikomu, kdo po mě šlapal a dělalo mu to radost a dokonce si myslel, že to může udělat znovu.
Vypínám sprchu, balím se do ručníku a stoupám nahoru, usnul. Leží tam ve velké posteli, na zmuchlaných přikrývkách a spí. Vypadá pořad stejně a zároveň jinak. Dloubu do něj rukou, otevírá oči a vypadá jak malej kluk.
Bodnutí u srdce. „Měl bys jít, hned.“ „Pojď do postele pusko, no tak.“ Rozevírá náruč a já vidím jeho nahý tělo. Ježíši, jak podělaně snadný by bylo se k němu vrhnout a dělat, že toho posledního půlroku nebylo. Proč mi tohle ten nahoře děla? Proč?! „Říkám ti aby ses sebral a odešel, co na tom nechápeš?“ „Ok, poslyš udělal jsem chybu a mrzí mě…“ Nenechávám ho domluvit a skáču mu do řeči. „Nechci s tebou mít nic společnýho, prostě se seber a vypadni. Dělej jakože neexistuju. Na tohle je moc pozdě, už nechci.“ Kouká na mě, jako by mi hráblo, už zase. „Je v tom ten chlapeček? Kolik mu je? 15? Píš s ním a já už ti nejsem dost dobrej? Tomuhle ty říkáš deprese?“
Další bodnutí u srdce. „Seber se a běž, nechci tě tu. A mimochodem, můžu si píat, s kým chci. Rozešel ses se mnou, pamatuješ? Ooo vlastně nerozešel, vykopls mě jak čokla na ulici! Takhle to bylo. Do 5 minut, ať seš pryč.“
Něco říká, ale já si zakrývám uši. Odcházím dolů, oblíkám se a jdu ven. Zajdu za kůlnu s pohledem upřeným na branku. Z balíčku, kterej jsem mu sebrala tahám cigaretu a zapaluju si, třesou se mi ruce a začíná se mi dělat zle. Mžitky před očima, bušení srdce, studenej pot, jeden nával za druhým.
No tak už sakra vypadni!
Vychází z chaty, rozhlíží se, schovávám se za stěnu kůlny. Když se dívám podruhé, je pryč.
Vracím se do chaty, začíná ve mně bublat pláč.
Sotva zavírám a zamykám dveře, cítím, že je to tady. Sunu se na podlahu, obličej skrývám do dlaní a hystericky se rozbrečím.
Co jsem to udělala?
Přečtěte si také
Ze školky mi ho zase poslali domů s rýmou. V práci už nevím, co říct
- Anonymní
- 11.11.26
- 407
Syna jsem po týdnu doma odvedla do školky a za dvě hodiny si pro něj jela znovu. Chápu, že nemocné dítě do kolektivu nepatří. Jen už nevím, kdy je dost zdravý na návrat a jak mám další nepřítomnost...
“Macinka má pravdu,” rýpl si dneska manžel. Zapomněl, že jsem taky hrála hokej?
- Anonymní
- 11.11.26
- 305
Žijeme v době, kdy se o rovnoprávnosti a svobodě volby mluví na každém rohu, ale jakmile přijdete domů za zavřené dveře, často zjistíte, že pod moderním nátěrem se ukrývají názory staré jako...
„Mami, na řízení už jsi moc stará,“ slýchám od dětí. Chtějí mi vzít klíče
- Anonymní
- 11.11.26
- 542
„Mami, myslím, že bys už neměla řídit. V tvém věku je to nebezpečné.“ Tohle mi oznámil můj vlastní syn u nedělního oběda, jako by mi právě sděloval, že mám vysoký tlak. Je mi 67 let, řidičský...
Chtěla jsem pomoct dceři po rozvodu. Dnes bych nejraději vyhodila ji i psa
- Anonymní
- 11.11.26
- 909
„Jestli nám vezmeš Jonatána, už k tobě nikdy nepřijdu!“ vykřikla na mě moje jedenáctiletá vnučka a zabouchla dveře svého pokoje. Stála jsem na chodbě, pod nohama měla další chomáč psích chlupů a v...
Manžel chce pro syna gympl. Já hlavně chci, aby se nebál říct, co chce on
- Anonymní
- 11.11.26
- 212
Ještě jsme nenavštívili jedinou střední školu a už se kvůli jejich výběru doma hádáme. Manžel počítá s gymnáziem, já bych synovi ráda nechala prostor i pro průmyslovku, která ho zaujala. Jenže...
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 1229
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 1005
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 754
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 1414
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 670
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
Kam se hrabe 50 odstínů, to je proti tomuhle červená kniHovna 
. Teď jsem ovšem zvědavá na vývoj u dalších postav! 
