Těsto
- O životě
- Štofik
- 09.01.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
...pokračování Mrchy
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
- Mrcha
- Ona
- Rybník
- Mrcha se zamýšlí
- Tílko a kraťasy
- Ex
- Jsi tam?
- Happy end
- Katka
- Lukáš
- Ex II
- Cizinec
- Dě*ka
- Ztracená
- Lukáš II.
- Led
Prsty mi drtí zadek, hněte ho jako těsto… škoda, že není pekař, jde mu to tak dobře. Cítím se jako kostka másla a jeho ruce se dostávají skrz až na dřeň, až ke kostem. Měla bych se bránit, měla bych utíkat, ale je to tak lehký zůstat a být těstem.
Dává mi do oběhu chtíč v prášku, mísí ho spolu s mým odporem, až už žádnej odpor nezbývá. Jsem jak šílená, chci, aby mezi námi nebyl žádnej prostor a žádný oblečení. Chci ať si mě vezme, hned. Jenže on to neudělá, hraje si se mnou a já jsem tak poddajná, jako zkrocená kobylka po letech nezkrotné divokosti. Nevěřím, že je toho schopnej. Nevím, kde se to bere, vím jen, že se asi zblázním. Což je v kontextu se vším dost vtipný. Křížím nohy, silně k sobě tisknu stehna, jsem vlhká. Nechci, ať to ví. Už tak si připadám moc obnažená, kdyby chtěl odpřísáhnu mu cokoliv. Přiznám se k vraždě, jen abych směla do smrti opakovat jeho jméno.
Pořád dokola… jeho jméno a mokrý nateklý rty po jeho polibcích.
Byla bych jeho navěky, jen kdyby zůstal a já byla jediná. Nedává to smysl. Tohle už dávno skončilo, nebo ne?
Drží mě za stehno a druhou ruku mi dává na bedra, zvedám nohu a zaháknu mu ji za pas. Ví, co chci, popadne mě v pase a zvedne, nohy mu motám kolem těla a křížím je v kotnících. Prsty mu zaplítám do vlasů a rty tisknu k jeho, otvírám ústa, chci jeho jazyk. Jen mi s ním přejede od středu rtů ke koutkům. Mám chuť křičet. Nenechá toho. Už mezi náma není žádej prostor. Je to intezivnější než sex. Jako když se poprvý zamilujete a chcete toho kluka se vším všudy, berete ho celýho. I s jeho babičkou.
Vyšel měsíc, jak poetický.
A my tu můžeme takhle stát hodiny, nevinně se líbat a osahávat a je to to nejintimnější, co jsem zažila, cítím, že jsem ve tvářích úplně rozpálená. Pálí mě každej kousek těla. „Miluju tě.“ „To je špatný, nejsem ta pravá.“ „Ne, ty jsi přesně ta pravá.“
Vrtím hlavou a vím, že kdybych teď otevřela oči a podívala se na něj, tak se rozpláču. Šaty mám vyhrnutý do pasu. On je v riflích. Má dokonalý tělo, Christian Grey se může jít bodnout.
Nevím, jak se to stalo, jak se ocitl v mým bytě, v tomhle pokoji. Někde mezi telefonátem a žádostí o schůzku, vysvětlováním, kde jsem byla, spojením našich rukou a okamžikem, kdy jsem ho vedla do schodů… mi to došlo. Když jsem mu pohlídla do očí, nervózní jako nikdy, jsem věděla, že jsem v pasti. Byl jako magnet. Viděla jsem v jeho očích bolest, když jsem mu říkala, že jsem se stáhla pryč kvůli němu. Že jsem problémová, že jsem začala něco, co nemůžu dotáhnout do konce. Že by to skončilo špatně pro všechny. Chtěl mi to vyvracet, říkal, že je to silnější než on, že nic takovýho necítil a, Bůh mi odpusť, já mu to chtěla věřit.
A tak tu stojíme, naprosto pohlcení sami sebou, učí se moje tělo nazpamět, jak kdyby se to nemělo opakovat a on měl jen tuhle šanci. Já dělám to stejný, vím, že to je špatný, ale je mi to jedno. Když se mi ruku snaží už po několikátý zasunout mezi stehna, tentokrát ho nechávám a a využiju chvilky, kdy má pootevřený rty. Vklouznu do nich jazykem.
Konečně.
Je to jak zásah elektrickým proudem přímo do mozku, do srdce.
Dotýká se mě dole a já se trapně udělám, jak malá nezkušená holka v rukou zkušenýho milence.
Tisknu se k němu pevněji a koušu ho do ucha. Pak se rozbrečím. „To nic, je to dobrý. Jsem tu s tebou.“ Déjà vu. To jsem už slyšela, ale kdy?
Ale pro jednou to je pravda.
Konecně tu se mnou někdo po 6 měsících doopravdy je.
Přečtěte si také
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 2795
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 4370
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 4360
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 410
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 4153
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 4085
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 3057
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1515
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 8464
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 992
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.