Ztracená
- O životě
- Štofik
- 10.12.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pokračování Mrchy? Nejsem si jistá, co je ještě ONA a co už já?
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
- Mrcha
- Ona
- Rybník
- Mrcha se zamýšlí
- Tílko a kraťasy
- Ex
- Jsi tam?
- Happy end
- Katka
- Lukáš
- Ex II
- Cizinec
- Dě*ka
Bolest na hrudi, pocit neklidu… můj starej společník je zpátky. Probudila jsem se ze snu, ze snu, kde jsem byla největší omyl bývalýho. Byl šťastnej, že se mě zbavil. Že je po všem. Ale… neomlouval se mi náhodou? Chtěl mě zpátky nebo ne? Co je sen a co realita? Začínám se v to ztrácet. Dny mi splývaj v jeden. Chvíli se cítím nad věcí a silná a pak stačí zamilovanej song a zase do tý černý díry spadnu. Pálí mě oči, svírá se mi hrdlo. Když na něj nemyslím přes den, můžu si bejt jistá, že mě za pár dní dožene ve snech. Když jsem na tom takhle já, on na tom musí být stejně. Tohle mě uklidňuje, může to být jinak, může být beze mě fakt šťastnější… i já jsem… ve dnech, kdy to hlava ví líp. Jak se začne o nadvládu hlásit srdce, je to v pr*eli.
Spát s ním byla chyba, jen mě to vrátilo o kus zpátky. Oživilo to starý pocity, zatemnilo mozek.
Ale… co když by nám napotřetí bylo dobře?
Nesmysl. Bylo by to stejný. Problémy přebitý dobrým sexem. Chvilkovej koktejl hormonů vyplavených po divokým sexu, jako bych ho trestala a on mě. Láska a nenávist, jak tenká ta hranice je. Dokud někoho nenávidíme, jsou tam city. Tím si můžete byt jisti. Nenávist je vášeň. Když to píšu, bolí mě na srdci. Touha ho obejmout a zároveň odstrčit, drama, hádky, nervozita. Ten vztah vás ničí. Víte to oba, ale nejste připraveni to utnout. Neumíte sami se sebou zacházet, nepoznáváte se. Jste zlí, podlí. Ubližujete. Pryč je láska, ta čistá láska. Jak si jednou ublížíte, už to nikdy nebude stejný, jsme egoisti… když nám někdo ublíží… doutná to v nás.
Nedokážeme odpouštět, ne doopravdy. Jsou to jen prázdný fráze. Když vás naštve, když se nechová tak, jak vy chcete, všechnu tu špínu vytáhnete na povrch. Aby se cítil mizerně, jenže jedinej, kdo se bude ve finále cítit mizerně, jste vy. Víte, že to je špatně a že to máte skončit. Jenže co když to chce jen čas? Co když se to spraví? Je přece hodnej. Snaží se. Ale jednou dýka do srdce je pořád dýka do srdce. Nejste Jon Sníh, abyste to přežili. Není žádná kněžka, co vás uzdraví. Ani žádnej lék.
Jednou je ve vás zaseta zrada a vy musíte myslet na to, jestli to udělá znova, proč to udělal, když to udělal, tak vás přece nemůže milovat, ne? Jste jak raněný zvíře. On musí vědět, co vám provedl.
Tohle nejsem já. Nechci být. Minulost mě stahuje zpátky. Není v ní nic dobrýho. To si snažím nakecat. Je to tak lepší. Dneska bude den plnej pochybností.
Má to vůbec nějakej smysl? Naše životy, sny, přaní. Bude mi líp, když ublížím jednomu mladýmu klukovi? A proč vlastně? Co má on společnýho s mýma problémama? Nic, jen byl ve špatnou chvíli na špatným místě. A co ex? Všechny ty myšlenky na něj, i přes to, že vím, že bylo všechno špatně. Možná jsem masochista, chci podvědomě trpět. Cítit bolest, užírat se v nezdravým vztahu a hrát si na oběť. Ale tohle po celý ty roky byla moje volba. Zbytek byly výmluvy. Tak moc jsme chtěla věřit, že to bude dobrý, až jsem se z toho zbláznila. Asi mi to i patří.
Kdyby mi někdo před rokem řekl, co mě potká, asi bych mu sakra i věřila. Čekám vždycky to nejhorší, jsem fatalista. Tohle musím změnit, aspoň se o to můžu pokusit.
Terapeutka se mě nedávno ptala na novej vztah.
Asi se zbláznila, nejsem na to připravená. Když si někoho představím po mým boku, má jeho tvář, jeho tělo. Jeho hlas, je to v každým ohledu ex. Momentálně nevěřím, že by mohl přijít někdo novej. Chlapečka nepočítám. Možná jsem ve svých letech zažila až moc velký zklamání od chlapů. Nejdřív otec, pak bývalej. Jedna facka za druhou. Myslíte si, že vás milují, měli by vás milovat. Jenže nemilují.
Možná je něco špatně se mnou.
O pár dní později…
Sedím ve svým bytě na zemi, flaška vína z půlky vypitá… předtím pár prášků na uklidnění. Kouřím jednu za druhou, co se to dop*dele děje?
Asi jsem fakt přišla o rozum, nevím, co chci. Nevyznám se v sobě. Pořád mi píše. Chci ho popadnout a někam s ním utýct, utýct před náma samotnýma. Zbavit se té hnusoty, očistit nás. Začít znovu, neposlouchat hlavu, zapomenout, jít dál, milovat ho, spát s ním, znovu se k němu přitisknout, nechat se chovat. Vařit pro něj, škrábat ho na zádech. Držet ho za ruku v autě, dávat mu pusy do dlaní, gelovat mu vlasy, říkat mu, ať se oholí. Ať si převlíkne ty děsný kalhoty.
Chci na něj čekat v mezipatře a seskákat těch posledních pár schodů a vrhnout se mu kolem krku. Chci mu sníst nutellu, vybírat mu oblečení. Nutit ho používat škrabku na jazyk. Chci nevědět, že to nemůže fungovat. Chci být naivní. Chci věřit, že udělal chybu, chci, aby byl v mých očích pořád ten nej chlap. A proč to chci? Protože tohle je tak těžký KU*VA!
Chci s ním pod stan a aby nás zase vyhnala bouřka, chci s ním hrát na posteli v ložnici karty, dívat se na něj jak spí. Chci, aby mě objímal kolem ramen. Chci, aby to všechno, co udělal, neudělal. Chci se vrátit v čase a jednat jinak. Chci ho potkat v jinou dobu, chci ho potkat právě v TU dobu. Chci se celá změnit kvůli němu. Změnit se pro lásku. Jenže… tohle už nejsem já.
Už nevěřím, neodpouštím, nedělám to, co je pro mě špatný. Neničím se chlapem, kterej by mi zase vzal srdce a hodil ho na zem a pošlapal.
A že si to rozmyslel? Že přišly s podzimem kratší, pošmourný dny, kdy má čas přemýšlet? Že najednou pochybuje, jestli zbavit se mě bylo to správný? Že mu chybí teplá večeře, já, moje dětinskost? A dokonce i hádky a bouřky? Že mu chybí, jak jsem ve výtahu do zrcadla špulila rty, aby vypadaly větší? Že mu chybí doteky a mazání obličeje krémem? To klidně může být, může vzpomínat, může si myslet, jak se vlastně nic nestalo a šlo by se přes to přenýst.
Není to podělaná ironie?
Naše role se prohodily.
Nechápal, jak se po všech těch nadávkách můžu chovat jako nic, teď to ví. Tentokrát není v pozici toho, komu bylo ubližováno. Proto to jde lehce přejít.
Ztratili jsme se navzájem, pustili jsme svoje ruce a teď tápeme ve tmě, každej sám. A snažíme se uchopit toho druhýho, to, co z nás zbylo.
Na rozchodu není nejhorší ta ztráta, na rozchodu je nejhorší to peklo potom, když vám druhej nedá pokoj a jen prodlužuje bolest. Vy musíte myslet, co tím, co dělá, myslí. Přemýšlíte, jaký by to bylo, kdybyste se zase dali dohromady. Tohle je nejhorší, to vracení se o několik kroků zpátky. Srdce vám nakecává, jak by to zase bylo krásný. Poslechněte ho a budete trpět, zase zradíte sami sebe. Stojíte o to? Stojím o to já?
Tohle si musím připomínat: JE PO VŠEM!
Ale přece na každým konci je začátek něčeho novýho, tak proč na něj pořád myslím?
O pár hodin později… utíká, srdce jí divoce tluče, na spáncích má pot. Vlasy se jí zaplétají do větviček skoro opadaných stromů. Listy, co se prozatím na stromech udržely, jí zůstávají servané ve vlasech.
Neví, kolik jich ztratila, kolem je tma, na cestu jí svítí jen hvězdy a srpek měsíce. Je bosá, nohy jí podklouzávají na zvlhlé půdě a jehličí z lesa. Cítí vlhkost a mech. Z ramen se jí smeká svetr a drží jí na předloktích.
Ještě vydrž.
Dýchej.
Prostě jen dýchej… a utíkej, musíš utíkat.
Ohlíží se za zvukem a vykřikne. Podvrtne se jí kotník a ona padá. Dopadá na dlaně a z úst si jí dere vzlyk. Tmavé husté vlasy padající do obličeje zakrývají její oči a tvář. Zvedá se na kolena, shrnuje si vlasy na záda a vstává.
Co byl ten zvuk? Přece tu jsem sama, vždycky jsem sama. Nic to nebylo, jen paranoia. Vyvolaná lesem a tmou. Někdo ji popadne v pase a zmáčkne, zastavuje se jí srdce, na sekundu. Pak se zase rozbuší a krev jí koluje v žilách prudčeji… jsi sama, jen další větev v cestě. Musí to nechat za sebou a soustředit se na nohy. Nesmí zastavit, jinak bude příliš pozdě. Tentokrát to musí stihnout. Závisí na tom všechno. Jestli ji chytnou, vrátí se do mnohem černější tmy, než je kolem ní teď. Je před ní poslední zatáčka na pěšině vedoucí z lesa, z posledních sil zrychluje a vybíhá na louku.
Nic tam není, ví, že tam má být, ale není. Nevidí nic. Jen obrysy lesa a rovinku tvořenou trávou a spadaným nafoukaným listím. Sotva popadá dech, asi omdlí. To nesmí! Nesmíš se propadnout do nicoty! No tak, zůstaň při smyslech. Potřebuju tě tady. Zůstanu, jsem tu. Neboj se.
Pořád se v panice rozhlíží kolem, měla by něco vidět. Měla by vidět JEHO. Mne si oči a snaží se zůstat bdělá.
Někdo se k ní blíží, tmavá postava vystupuje z lesa ve stejným místě, ze kterého sem přiběhla ona. Rychlým krokem se přibližuje. Kdo to je? Tu chůzi zná, ale něco jí brání se vzpomenout. Jako by byla sjetá něčím na spaní, velkou dávkou.
Copak já beru léky na spaní?
Ale bereš, víš, že bereš. Bereš toho spoustu.
Zatraceně proč si nic nepamatuju, co tady hledám? Proč jsem bosa? Proč se tak bojím, před čím jsem utíkala… Postava k ní přistupuje zezadu a chytá ji za paže. No tak, už jsem s tebou, jsem tady. Je to dobrý, postarám se o tebe, pojď. Ale ona nechce jít, toho člověka nezná. Kvůli němu tu není. Odstrkuje od sebe jeho ruce a ustupuje, chce něco říct, ale je podivně zesláblá. Muž k ní znovu přistupuje, rty jí dává k uchu a šeptá. On nepřijde. Je po smrti.
V tu chvíli jí dojde, co… koho tu hledala. No jistě, je mrtvej a kvůli ní! Všechno podělala jako vždycky. To přece nemůže být pravda, tohle se neděje, ne doopravdy. Je to hnusná noční můra, ze které se brzy probudí. No tak se sakra probuď!!! Štípe se do dlaně a neprobírá se. Z očí se jí řinou slzy a obraz noci se jí podivně rozmazává a nachyluje vlevo.
Všechno černá.
Poslední co registruje jsou něčí paže, které ji zachytávají a zastavené srdce. Na vteřinu.
Dvě.
Přečtěte si také
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 18
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 66
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1641
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2268
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1283
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1198
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1390
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 4068
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 3195
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 2215
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
.
Takže mne se to líbilo a je mi fuk jestli je to z vlastní hlavy, života, fantazie nebo vypůjčené odjinud 
Občas, tak proto.
na další vztah se tě nikdo ptát ani nemusí, nejsi připravená a mám z toho trochu dojem, že ani nechceš, že nějakým zvráceným způsobem tě baví se v tom takhle dloubat a neustále prát staré prádlo 
Ale ikdyž to tak nevypadá, tak to člověka posune.
a ten konec 
dneska jsem ztracená, vůbec nevím, která bije 