Ztracená
- O životě
- Štofik
- 10.12.19 načítám...
Pokračování Mrchy? Nejsem si jistá, co je ještě ONA a co už já?
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
- Mrcha
- Ona
- Rybník
- Mrcha se zamýšlí
- Tílko a kraťasy
- Ex
- Jsi tam?
- Happy end
- Katka
- Lukáš
- Ex II
- Cizinec
- Dě*ka
Bolest na hrudi, pocit neklidu… můj starej společník je zpátky. Probudila jsem se ze snu, ze snu, kde jsem byla největší omyl bývalýho. Byl šťastnej, že se mě zbavil. Že je po všem. Ale… neomlouval se mi náhodou? Chtěl mě zpátky nebo ne? Co je sen a co realita? Začínám se v to ztrácet. Dny mi splývaj v jeden. Chvíli se cítím nad věcí a silná a pak stačí zamilovanej song a zase do tý černý díry spadnu. Pálí mě oči, svírá se mi hrdlo. Když na něj nemyslím přes den, můžu si bejt jistá, že mě za pár dní dožene ve snech. Když jsem na tom takhle já, on na tom musí být stejně. Tohle mě uklidňuje, může to být jinak, může být beze mě fakt šťastnější… i já jsem… ve dnech, kdy to hlava ví líp. Jak se začne o nadvládu hlásit srdce, je to v pr*eli.
Spát s ním byla chyba, jen mě to vrátilo o kus zpátky. Oživilo to starý pocity, zatemnilo mozek.
Ale… co když by nám napotřetí bylo dobře?
Nesmysl. Bylo by to stejný. Problémy přebitý dobrým sexem. Chvilkovej koktejl hormonů vyplavených po divokým sexu, jako bych ho trestala a on mě. Láska a nenávist, jak tenká ta hranice je. Dokud někoho nenávidíme, jsou tam city. Tím si můžete byt jisti. Nenávist je vášeň. Když to píšu, bolí mě na srdci. Touha ho obejmout a zároveň odstrčit, drama, hádky, nervozita. Ten vztah vás ničí. Víte to oba, ale nejste připraveni to utnout. Neumíte sami se sebou zacházet, nepoznáváte se. Jste zlí, podlí. Ubližujete. Pryč je láska, ta čistá láska. Jak si jednou ublížíte, už to nikdy nebude stejný, jsme egoisti… když nám někdo ublíží… doutná to v nás.
Nedokážeme odpouštět, ne doopravdy. Jsou to jen prázdný fráze. Když vás naštve, když se nechová tak, jak vy chcete, všechnu tu špínu vytáhnete na povrch. Aby se cítil mizerně, jenže jedinej, kdo se bude ve finále cítit mizerně, jste vy. Víte, že to je špatně a že to máte skončit. Jenže co když to chce jen čas? Co když se to spraví? Je přece hodnej. Snaží se. Ale jednou dýka do srdce je pořád dýka do srdce. Nejste Jon Sníh, abyste to přežili. Není žádná kněžka, co vás uzdraví. Ani žádnej lék.
Jednou je ve vás zaseta zrada a vy musíte myslet na to, jestli to udělá znova, proč to udělal, když to udělal, tak vás přece nemůže milovat, ne? Jste jak raněný zvíře. On musí vědět, co vám provedl.
Tohle nejsem já. Nechci být. Minulost mě stahuje zpátky. Není v ní nic dobrýho. To si snažím nakecat. Je to tak lepší. Dneska bude den plnej pochybností.
Má to vůbec nějakej smysl? Naše životy, sny, přaní. Bude mi líp, když ublížím jednomu mladýmu klukovi? A proč vlastně? Co má on společnýho s mýma problémama? Nic, jen byl ve špatnou chvíli na špatným místě. A co ex? Všechny ty myšlenky na něj, i přes to, že vím, že bylo všechno špatně. Možná jsem masochista, chci podvědomě trpět. Cítit bolest, užírat se v nezdravým vztahu a hrát si na oběť. Ale tohle po celý ty roky byla moje volba. Zbytek byly výmluvy. Tak moc jsme chtěla věřit, že to bude dobrý, až jsem se z toho zbláznila. Asi mi to i patří.
Kdyby mi někdo před rokem řekl, co mě potká, asi bych mu sakra i věřila. Čekám vždycky to nejhorší, jsem fatalista. Tohle musím změnit, aspoň se o to můžu pokusit.
Terapeutka se mě nedávno ptala na novej vztah.
Asi se zbláznila, nejsem na to připravená. Když si někoho představím po mým boku, má jeho tvář, jeho tělo. Jeho hlas, je to v každým ohledu ex. Momentálně nevěřím, že by mohl přijít někdo novej. Chlapečka nepočítám. Možná jsem ve svých letech zažila až moc velký zklamání od chlapů. Nejdřív otec, pak bývalej. Jedna facka za druhou. Myslíte si, že vás milují, měli by vás milovat. Jenže nemilují.
Možná je něco špatně se mnou.
O pár dní později…
Sedím ve svým bytě na zemi, flaška vína z půlky vypitá… předtím pár prášků na uklidnění. Kouřím jednu za druhou, co se to dop*dele děje?
Asi jsem fakt přišla o rozum, nevím, co chci. Nevyznám se v sobě. Pořád mi píše. Chci ho popadnout a někam s ním utýct, utýct před náma samotnýma. Zbavit se té hnusoty, očistit nás. Začít znovu, neposlouchat hlavu, zapomenout, jít dál, milovat ho, spát s ním, znovu se k němu přitisknout, nechat se chovat. Vařit pro něj, škrábat ho na zádech. Držet ho za ruku v autě, dávat mu pusy do dlaní, gelovat mu vlasy, říkat mu, ať se oholí. Ať si převlíkne ty děsný kalhoty.
Chci na něj čekat v mezipatře a seskákat těch posledních pár schodů a vrhnout se mu kolem krku. Chci mu sníst nutellu, vybírat mu oblečení. Nutit ho používat škrabku na jazyk. Chci nevědět, že to nemůže fungovat. Chci být naivní. Chci věřit, že udělal chybu, chci, aby byl v mých očích pořád ten nej chlap. A proč to chci? Protože tohle je tak těžký KU*VA!
Chci s ním pod stan a aby nás zase vyhnala bouřka, chci s ním hrát na posteli v ložnici karty, dívat se na něj jak spí. Chci, aby mě objímal kolem ramen. Chci, aby to všechno, co udělal, neudělal. Chci se vrátit v čase a jednat jinak. Chci ho potkat v jinou dobu, chci ho potkat právě v TU dobu. Chci se celá změnit kvůli němu. Změnit se pro lásku. Jenže… tohle už nejsem já.
Už nevěřím, neodpouštím, nedělám to, co je pro mě špatný. Neničím se chlapem, kterej by mi zase vzal srdce a hodil ho na zem a pošlapal.
A že si to rozmyslel? Že přišly s podzimem kratší, pošmourný dny, kdy má čas přemýšlet? Že najednou pochybuje, jestli zbavit se mě bylo to správný? Že mu chybí teplá večeře, já, moje dětinskost? A dokonce i hádky a bouřky? Že mu chybí, jak jsem ve výtahu do zrcadla špulila rty, aby vypadaly větší? Že mu chybí doteky a mazání obličeje krémem? To klidně může být, může vzpomínat, může si myslet, jak se vlastně nic nestalo a šlo by se přes to přenýst.
Není to podělaná ironie?
Naše role se prohodily.
Nechápal, jak se po všech těch nadávkách můžu chovat jako nic, teď to ví. Tentokrát není v pozici toho, komu bylo ubližováno. Proto to jde lehce přejít.
Ztratili jsme se navzájem, pustili jsme svoje ruce a teď tápeme ve tmě, každej sám. A snažíme se uchopit toho druhýho, to, co z nás zbylo.
Na rozchodu není nejhorší ta ztráta, na rozchodu je nejhorší to peklo potom, když vám druhej nedá pokoj a jen prodlužuje bolest. Vy musíte myslet, co tím, co dělá, myslí. Přemýšlíte, jaký by to bylo, kdybyste se zase dali dohromady. Tohle je nejhorší, to vracení se o několik kroků zpátky. Srdce vám nakecává, jak by to zase bylo krásný. Poslechněte ho a budete trpět, zase zradíte sami sebe. Stojíte o to? Stojím o to já?
Tohle si musím připomínat: JE PO VŠEM!
Ale přece na každým konci je začátek něčeho novýho, tak proč na něj pořád myslím?
O pár hodin později… utíká, srdce jí divoce tluče, na spáncích má pot. Vlasy se jí zaplétají do větviček skoro opadaných stromů. Listy, co se prozatím na stromech udržely, jí zůstávají servané ve vlasech.
Neví, kolik jich ztratila, kolem je tma, na cestu jí svítí jen hvězdy a srpek měsíce. Je bosá, nohy jí podklouzávají na zvlhlé půdě a jehličí z lesa. Cítí vlhkost a mech. Z ramen se jí smeká svetr a drží jí na předloktích.
Ještě vydrž.
Dýchej.
Prostě jen dýchej… a utíkej, musíš utíkat.
Ohlíží se za zvukem a vykřikne. Podvrtne se jí kotník a ona padá. Dopadá na dlaně a z úst si jí dere vzlyk. Tmavé husté vlasy padající do obličeje zakrývají její oči a tvář. Zvedá se na kolena, shrnuje si vlasy na záda a vstává.
Co byl ten zvuk? Přece tu jsem sama, vždycky jsem sama. Nic to nebylo, jen paranoia. Vyvolaná lesem a tmou. Někdo ji popadne v pase a zmáčkne, zastavuje se jí srdce, na sekundu. Pak se zase rozbuší a krev jí koluje v žilách prudčeji… jsi sama, jen další větev v cestě. Musí to nechat za sebou a soustředit se na nohy. Nesmí zastavit, jinak bude příliš pozdě. Tentokrát to musí stihnout. Závisí na tom všechno. Jestli ji chytnou, vrátí se do mnohem černější tmy, než je kolem ní teď. Je před ní poslední zatáčka na pěšině vedoucí z lesa, z posledních sil zrychluje a vybíhá na louku.
Nic tam není, ví, že tam má být, ale není. Nevidí nic. Jen obrysy lesa a rovinku tvořenou trávou a spadaným nafoukaným listím. Sotva popadá dech, asi omdlí. To nesmí! Nesmíš se propadnout do nicoty! No tak, zůstaň při smyslech. Potřebuju tě tady. Zůstanu, jsem tu. Neboj se.
Pořád se v panice rozhlíží kolem, měla by něco vidět. Měla by vidět JEHO. Mne si oči a snaží se zůstat bdělá.
Někdo se k ní blíží, tmavá postava vystupuje z lesa ve stejným místě, ze kterého sem přiběhla ona. Rychlým krokem se přibližuje. Kdo to je? Tu chůzi zná, ale něco jí brání se vzpomenout. Jako by byla sjetá něčím na spaní, velkou dávkou.
Copak já beru léky na spaní?
Ale bereš, víš, že bereš. Bereš toho spoustu.
Zatraceně proč si nic nepamatuju, co tady hledám? Proč jsem bosa? Proč se tak bojím, před čím jsem utíkala… Postava k ní přistupuje zezadu a chytá ji za paže. No tak, už jsem s tebou, jsem tady. Je to dobrý, postarám se o tebe, pojď. Ale ona nechce jít, toho člověka nezná. Kvůli němu tu není. Odstrkuje od sebe jeho ruce a ustupuje, chce něco říct, ale je podivně zesláblá. Muž k ní znovu přistupuje, rty jí dává k uchu a šeptá. On nepřijde. Je po smrti.
V tu chvíli jí dojde, co… koho tu hledala. No jistě, je mrtvej a kvůli ní! Všechno podělala jako vždycky. To přece nemůže být pravda, tohle se neděje, ne doopravdy. Je to hnusná noční můra, ze které se brzy probudí. No tak se sakra probuď!!! Štípe se do dlaně a neprobírá se. Z očí se jí řinou slzy a obraz noci se jí podivně rozmazává a nachyluje vlevo.
Všechno černá.
Poslední co registruje jsou něčí paže, které ji zachytávají a zastavené srdce. Na vteřinu.
Dvě.
Přečtěte si také
Hazard se životem! Exmanžel nechal malého syna s neštovicemi samotného doma!
- Anonymní
- 18.04.26
- 2533
Ještě teď se mi klepou ruce vzteky. Už delší dobu bojuju s tím, jak u nás funguje střídavá péče. Máme nastavený režim 14 dnů a 14 dnů, což je samo o sobě náročné, ale snažila jsem se to kvůli dětem...
Věřící tchyně tahá moje děti do kostela. Já s tím nesouhlasím
- Anonymní
- 18.04.26
- 2457
V naší rodině se právě rozhořela „svatá válka“. Doslova. Moje tchyně je totiž hluboce věřící žena. Manžel v tom sice vyrostl, ale naštěstí má zdravý rozum a na ničem netrvá. Do kostela nechodíme,...
Učitelka mě šokovala: Syn má samé jedničky, přesto ho posílá na učňák!
- Anonymní
- 18.04.26
- 3233
Možná to znáte – máte pocit, že je všechno zalité sluncem, dítě nosí domů samé jedničky, v Edookitu svítí u matematiky průměr 1,0 a u pořadí ve třídě je stabilně ta jednička. Byli jsme na něj s...
Brácha mi volal, že mu není dobře. Neměla jsem čas a druhý den už bylo pozdě
- Anonymní
- 18.04.26
- 14756
Nikdy si to neodpustím. S mým bráchou jsme neměli zrovna blízký vztah. Spíš takový ten opatrný odstup. Věděli jsme o sobě, ale nežili jsme si navzájem v životech. Každý jsme šli svou cestou. Jenže...
Synovi se nepovedly přijímačky. Otec mu nemístně vynadal a Maty se sesypal
- Anonymní
- 18.04.26
- 1208
Matyáš má za sebou přijímačky na střední školu. Připravoval se na ně, i když je pravda, že to nebylo úplně podle našich představ. Výsledek tomu odpovídá. Na gymnázium to stačit nebude, ale na...
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 6140
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 2368
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 3649
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 1828
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 640
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
.
Takže mne se to líbilo a je mi fuk jestli je to z vlastní hlavy, života, fantazie nebo vypůjčené odjinud 
Občas, tak proto.
na další vztah se tě nikdo ptát ani nemusí, nejsi připravená a mám z toho trochu dojem, že ani nechceš, že nějakým zvráceným způsobem tě baví se v tom takhle dloubat a neustále prát staré prádlo 
Ale ikdyž to tak nevypadá, tak to člověka posune.
a ten konec 
dneska jsem ztracená, vůbec nevím, která bije 