Led

  • O životě
  • Štofik
  • 03.01.20
    • načítám...

...pokračování Mrchy

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

Nezvládám, nezvládám, že jsem se vyspala s bývalým a snažím se dostat mladýho kluka. Je mi ze sebe zle. Nejraději bych byla celý dny sjetá, nebo ne celý dny, ale dny, jako je tenhle. Zase se mi o ex zdálo. Tentokrát jsem nebyla omyl jeho života, ale byla jsem jeho LÁSKA. Vypadal jako na začátku našeho vztahu. Byl hodnej, sladkej. Takovej, do jakýho jsem se tehdy před lety zabouchla. V tom snu byli i jeho kámoši, jo až takhle daleko jsem ve svým „snovým šílentsví“ zašla. Tedy přesněji řečeno můj mozek. Když se snažím na něj nemyslet, tak mi ho prostě hlava pinkne do snu. Když si řeknu, že teda budu truchlit, pustím si smutný zamilovaný dojáky a chci u toho bulet, tak nic. Prázdno. Slzy nikde. A pak se mi během nějaký činnosti připlete do myšlenky a bulila bych jak želva. Přijde to samozřejmě v nejmíň vhodnou chvíli.

Moje hrdinství je pryč. Nevyznám se v tom. Je třeba jít dál, je třeba truchlit, brečet, vyvztekat se. Rozptýlit se kámoškama, novým vztahem… ehm… to už vím, že jaksi nefunguje. Nevím, co na mě funguje, asi nic. Možná bych potřebovala odjet někam pryč. Nejlíp do jinýho státu. K moři. Nebo do panenský přírody, do hor. A chodit a chodit. Jenže nejsem žádná podělaná spisovatelka s pár vydanýma knihama na kontě a nemůžu si to dovolit. Mně zbývaj jen ty pilule, deník, na kterej mimochodem se*u. Proč? No protože trávím volný chvíle na netu a jen tupě čtu a sjíždím různý články, ani nevím o čem.

Říkám si, že bych měla cvičit, jít ven, psát do deníku, dělat omalovánky, tvořit rukama… Ale najednou je večer a já jsem schopná se jen od stolu nebo gauče přesunout do postele, lupnout prášek na spaní a ponořit se do dalšího neosvěžujícího snu o bejvalým, sakra!

To jsou teď mý dny.

A ani nemůžu chlastat, abych ze sebe neudělala už totální trosku. Dokonce ani zapálit si nemůžu, protože mi to připomíná můj posexovej stav na chatě, kdy jsem totálně vyklepaná kouřila za kůlnou a čekala, až odejde.

Ale copak odešel? Připadám si jako v podělaný venezuelský telenovele. Milujou se, ale nemůžou spolu být. Chtěla jsem, ať odejde, zmizí a stejně ho nedokážu dostat z hlavy. Nedokážu si udržet stabilitu. Jeden moment jsem hrozně free a nad věcí a sebevědomá, nazývám ho haj*lem a jsem ráda, že to skončilo… abych se druhej den probudila se slzama na krajíčku, cítila se totálně sama a jen k sobě tiskla plyšáka od něj. Neměla jsem sílu ho vyhodit. Plyšák za to nemůže.

Jo a mladej klučina… vzala jsem si na něj číslo, ale nejsem schopná s tím faktem nic dělat. Když už se odhodlám mu napsat, neudělám to. Cítím silně hnusnej pocit. Něco jako předtuchu? Ježíš. Nevím. Už jsem fakt přišla o poslední zbytky rozumu. Ale možná je to tím snem, snem kterej mě vyděsil víc než moje první panická ataka v životě. Snem, kterej už nikdy nechci „snít“.

A hlavně ho nechci zažívat i ve skutečnosti.

Takže sečteno, podtrženo jsi v pěkných lejnech, kámoško. Co s tím hodláš dělat? Zase jít na neschopenku a zdrhnout? Ale kam? Na chatu? Aby tam zase přijel ex a oškal tě? A ty se z toho další 3 týdny dostávala? To si rovnou můžeš najít nějakýho kořena na netu a nechat se zadarmo ojet. *Zachraň zoufalku před nezdravým sexem s bývalým Značka: zadarmo.

Mohla bych zavolat terapeutce a svěřit se jí s tím maglajsem v hlavě, jenže rozmotat to by jí trvalo víc jak jedno 50min sezení. Můžu psát a psát o sobě, o svých myšlenkách… a pak si to přečíst a snažit se v tom najít vodítko. Mimochodem to jsem tuhle udělala, vzala jsem si deník a četla pěkně od začátku… chacha, vydržela jsem 2 stránky a musela jsem si šupnout panáka.

Dnes jsem četla o Lady Gaga a jejím boji s posttraumatickou poruchou, prý je nejlepší strčit ruce do kostek ledu. No to je nápad! Jdu do kuchyně, otvírám mrazák. Z linky vytahuju obří mísu na salát. Na bramborovej salát, při pomyšlení na Vánoce se mi zvedá žaludek a roztřesou se mi ruce. Z mrazáku tahám sáčky s kostkama ledu a jednu po druhé vylupuju do mísy. Střílí mi to po celý kuchyni. Nevadí.

Když je mísa plná, zadržuju dech a strkám do ní ruce až po lokty.
A cítím mrazivou bolest.

Přečtěte si také

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část
  • PenelopaW
  • 14.04.26
  • 1122

Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Štofik
3.1.20 13:32

Pardon, že to píšu sem, ale jinam mi to nejde :mrgreen: @admin nejdou mi diskuze ani sz, prosím, můžete na to kouknout? :kytka: Jde mi jen uzavřenka, jinak se mi nic nenačte.

  • Upravit
admin
20775
3.1.20 16:07

@Lana25

Dobrý den,

problém jsme již zaregistrovali a pracujeme na opravě. Pokud budete mít v budoucnu podobný problém, budeme rádi, když nám ho napíšete do sz či do diskuze Vzhled emimina.

Děkujeme za reakci

Natálie :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Mallorka
4535
3.1.20 22:06

@Lana25 nezlob se, ale tento díl už je snad i zbytečně natahovány. Kolikrát čtu i tvé příspěvky, diskuze. Už to uzavri :(, zapomeň, nech minulost minulosti a bez dál. Určitě na tebe čeká pěkná budoucnost. Moc ti to přeji. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
3.1.20 22:11

@Mallorka Nezlobím se, ale budu pokračovat.  :kytka:

  • Upravit
Mallorka
4535
3.1.20 22:14

@Lana25 tak já si to přečtu :-), ale stejne si myslím, že se ti uleví až s posledním dílem.

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
3.1.20 22:19

@Mallorka Ono se stalo hodně věci mezi tímhle deníčkem a zatím posledním deníčkem. Ten příběh ma ještě co nabídnout. Mě to pomáhá si třídit myšlenky a ikdyž to tak třeba nevypadá, ušla jsem kus cesty. Dokud to někdo bude číst, budu psát. No…možná budu pokračovat i kdyby to nikdo nečetl :mrgreen: :oops:

  • Upravit
Jahudka82
16823
3.1.20 23:55

@Lana25 Takže ještě bude nějaké dramo jo… to jsem zvedava, sem s tím, už aby tu byl další díl! Se teď s denickama roztrhl zase pytel :lol:

  • načítám...
  • Zmínit
baimoli
6735
4.1.20 08:33

Smutek nemá žádný „datum spotřeby“ :hug:, hop a všechno je ukončený. Dělej, co pomáhá :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
4.1.20 08:37

@Jahudka82 Nevím jestli drámo, ja mám rozbitou stupnici co je ok a co už drama :oops: :mrgreen: Pro mě je drama všechno :oops:
@baimoli :hug: :hug: :hug: děkuju Moli

  • Upravit
PenelopaW
2976
4.1.20 12:27

U fiktivního příběhu člověk čeká nějaký posun v ději, a to v tomto případě skutečně moc není… Čtenář se těší na pokračování osudů a namísto toho opět nahlíží do hlavy hrdince :). Ale chápu, že v reálném životě ten posun může přijít za delší dobu a někdy se na něj holt musí čekat, přičemž člověk neví, KDY se to konečně k dobrému obrátí.

Tvé deníčky čtu pravidelně a u těch autobiografických to tak beru. U fiktivního vyprávění bych ale asi „ze spisovatelského hlediska“ zvážila, zda se tak často zastavovat na pocitech hrdinky, protože jinak napínaní čtenáři budou čím dál nespokojeněji remcat, že neví, jak je to dál :).

Každopádně, a to se budu opakovat:
a) Píšeš dobře a čtivě (byť teda tu Rudou kněžku Ti asi neodpustím :mrgreen: )
b) Věřím, že jednoho dne se toho dobrého dočkáš! (Sama jsem se kdysi plácala v podobných šílených porozchodových stavech, možná by to nějaký odborník i nějak pojmenoval, ale nikam jsem nechodila.)
c) Pořád doufám, že se dočká i hlavní hrdinka :)

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
4.1.20 13:40

@PenelopaW Se vším Penelopko souhlasím, jenže tím, že se to fakt hodně prolíná, se na těch,,náhledech" do hlavy prostě zasekávám no, to je pravda. A není to tak, že bych to schválně napínala, prostě to píšu o sobě. Tak doufám, že příště nezklamu. :kytka:
A děkuju :kytka:

Příspěvek upraven 04.01.20 v 13:40

  • Upravit
anomally
1842
4.1.20 22:40
:hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Zuzanec
1633
4.1.20 22:52

Je to fiktivní nebo pravdivé?

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
5.1.20 07:19

@Zuzanec Napůl pravda, nepůl fiktivní. Když popisuju pocity Mrchy, tak to jsou vesměs moje pocity.

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr

Syn dře, vstává k dítěti, stará se. Ta jeho nehne prstem. Nemohu se na to dívat

Snacha hodlá opustit půlroční dítě. Prý potřebuje na víkend voraz

Když hraje víc, než žije: Můj boj s manželovou závislostí a lží