Cukroví

  • O životě
  • Štofik
  • 22.02.20
    • načítám...

...pokračování Mrchy

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

Tři dny v kuse jsem drhala a měla toho dost, cítila jsem, jak se to na mě zase valí ze všech stran a že potřebuju vypnout. Strach z Vánoc, abych se zase nezbláznila jako loni. Minulý týden byl kritickej, vracely se mi ty pocity šílenství z loňska, ten všudypřítomnej pocit děsu. Že zas štědrej den strávím na neurolu. Ale přešlo rozsvícení stromu na náměstí, davy lidí i pečení perníků a já byla vícemeně ok. Přitahovala jsem si k sobě v duchu slova terapeutky, že dnes jsem už jinde, že jsem vše zvládla a pořád se ten blázinec nekonal… že jsem v sobě našla sílu to zvládnout, že dnes tu stojím silnější a umím se svou depresí a úzkostí trochu zacházet. Těhle slov se držím jako tonoucí stébla.

Dnes jsem se rozhodla všechno nechat být, trochu se zlidštit a vyrazit po delší době na svoji uklidňovací trasu. Namalovala jsem se, oblíkla bundu a šla. V uších Taylor a cítila jsem se povzneseně. V dobré náladě. Ta pramenila asi z pocitu, že jsem se opět strachovala zbytečně a že můžou advent i Vánoce proběhnout v poklidu.

Když jsem vyšla za město, vzala jsem to přes louky. Po pár dnech se udělalo hezky a svítilo slunce. Nebe bez mráčků, lehce pod nulou. Na trávě lehkej poprašek sněhu, co nestihl roztát. Občas jsem se sehnula a nabrala si vločky do dlaně. Sledovala jsem, jak se rozpouští, a uvědomovala si vděčnost. Vděčnost sama k sobě. Že jsem to v dubnu nevzdala. Že jsem se zatnula a ve chvílích, kdy jsem si chtěla ublížit a skončit sama se sebou i se světem kolem, si říkala, že to nevzdám, a kdyby šlo do tuhýho, zavolám si záchranku. Sama jsem z těch pocitů měla šok. Nechápala jsem je. Ale i tyhle pocity přešly. Postupně slábly jako sněhová vánice. Zmatek však zůstal. Ale na všechny otázky nedostaneme odpovědi hned. Z čeho pramení ten zmatek v nás, taky nerozluštíme za týden. Už jsem s tím smířená.

Koukala jsem do nebe a nastavovala tvář paprskům a tohle se mi honilo hlavou. Rozhodla jsem se to vzít k potoku. Využila jsem zmrzlé půdy a toho, že tam nebude bláto. Mám takový rituál spojený s tím místem. Když mi bylo nejhůř, chodila jsem tam, lehla si na kmen, který leží přes potok, jednu ruku spustila do proudu vody a zírala do koruny stromů na listy. A snažila se na nic nemyslet, mít v hlavě prázdno. Soustředila jsem se na myšlenku, že mě ta voda očišťuje a dodává mi sílu. To chci udělat i dnes. Do uší mi začíná hrát smutnej song, dneska nic pro mě.

Vytahuju mobil z kapsy a chci otevřít playlist, když si všímám ikonky zprávy. Hm. Kdo mi píše? Že by Peťa? Můj ex šéf, se kterým jsem v kontaktu. Rozklikávám sms a chvíli jsem zmatená, než mi dochází, kdo mi to píše. Číslo nemám uložené. Jedna věta. Vím, že nemám otravovat, ale cukroví asi letos nebude, co?

Bejvalej. Chvíli na ta slova koukám a nevím, jestli se smát, nebo sebou kecnout na zmrzlou zem a začít ječet. Od břicha mi začíná stoupat hnusně známej pocit, kterej putuje výš a výš, až se usadí v hrudníku. Svíravej pocit, pocit, kterej vás nutí utíkat a zmizet, propadnout se do země. Nebýt, zakrýt si oči, zakrýt si uši. Nevnímat, dát si neurol, panáka, ječet, bušit do polštáře, vztekat se, nechat se zlomit, sáhnout po žiletce a řezat, zvracet, dát si cigáro, i když nekouříte…

Do hajzlu, proč mi ten koot píše? Co nepochopil na větě *Nijak mě nekontaktuj? To mi musí zkazit den, kdy je mi líp a ulevilo se mi? Tu chvíli radosti, pocitu ze svý osobní výhry?

Svíravej pocit mizí, slzy v očích se nekonají. Začínám se usmívat. Blbeček se dočkal toho, co nikdy nezažil. Všichni z něj byli podělaní, když se uráčil objevit na rodinný oslavě nebo se vidět po roce s kámošema. Nikdo ho neodmítl, on byl pan někdo. Pan oblíbenej. A teď se role obrátily. Pro změnu někdo nestojí o něj. Jak příjemný zjištění. Jo, mohla bych mu odepsat, ironicky… že jasný cukroví bude a navrch si s ním ještě zaukám. A byl by to zase super sex, to vím jistě. Ale… co by to spustilo? Jakou lavinu bych tím zas vyvolala? Copak jsem se nepoučila? Vyspat se s ním, jen mu i odepsat, jakkoliv s ním komunikovat by znamenalo pošlapat předchozích 8 měsíců. Popřít vše, co jsem si díky kopačkám, který jsem dostala, ano, on se vykašlal na mě… možná právem, to je fuk… uvědomila… zahodit terapii, cestu sama k sobě. Pokusy o klišé zvaný sebeláska. Všechno bych to vzala a v mžiku zničila. A proč? Pro jednoho kreéna, kterej tu nebyl, když měl? Kterej mě zradil? Porušil všechny sliby?

Kdo tu skutecně byl? Holky z eMimina, mamka, rodina. Znovu objevená stará přátelství. Oni ví, o kom píšu. Byla tu Taylor, příroda, slunce, vítr, listí, omalovánky, procházky, slzy, zoufalství i naděje, sníh tající v dlaních, psaní, Mrcha, náramky, macrame… terapie, psychiatrička, obvodní, meduňkovej čaj, hořčík a B komplex… hodiny a hodiny psaní na chatu… založení instáče, vlastně 2 instáčů, přiznání okolí, že jsem panicky úzkostná a úzkostně panická… tohle tu bylo, JÁ jsem tu byla. ON ne.

Dívám se na rampouchy, co se udělaly na větvičkách stromu nad potokem. Dochází mi to pozvolna. Pohnula jsem se, chtě nechtě si musím přiznat, že jsem za necelej rok ušla pořádnej kus cesty. Kus cesty pro mě. A mám být na co pyšná. JSEM NA SEBE PYŠNÁ! A nezahodím to kvůli člověku, kterýho jsem za 12 let vlastně ani neznala.

Na zasněženej kmen stromu nad „mým“ potokem kreslím prstem srdíčko. Je pro mě, konečně se mam trochu ráda..ale je taky pro tuto chvíli..pro to uvědomění si všeho..
Je pro nás, na hlavu PADLÉ.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Jahudka82
16835
22.2.20 07:32

:palec: :potlesk: Souhlas, už ho do svyho světa a života nepoustej, krip.la, už jsi někdo jinej, co tě nezabije, to tě posílí - a v tomhle případě to asi platí doslova… Máš na co být pyšná a my všichni tady jsme pyšný na tebe, jak to zvládáš a žes to nevzdala! :hug: :mavam: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
22.2.20 07:42

@Jahudka82 asi budu brečet :roll: Děkuju ti moc :hug: :hug: :srdce:

  • Upravit
Jahudka82
16835
22.2.20 09:27

@Lana25 Nemáš zač zlato :* Opět moc pěkný čtení… :palec: Jen dodávám „holky a kluci z emimina“, aby to Prema nebral žes na něj zapomnela :D

Příspěvek upraven 22.02.20 v 09:28

  • načítám...
  • Zmínit
dagmarkaa
22.2.20 10:45

@Lana25 :hug: :hug: :hug:

  • Upravit
PenelopaW
2976
22.2.20 11:40

Zrovna včera jsem nadávala na svého ex, jaký je to pitomec a jak jsem s ním vůbec mohla být. Hrdince (i autorce?) přeji, aby se do téhle fáze dostala taky, do fáze, kdy si občas zanadává, jinak myslí na to hezké, ale celkově ji ty vzpomínky už nechávají v klidu a bere to jako součást svojí minulosti, s níž je srovnaná. Sama jsem se o tom přesvědčila, a už jsem to sem i psala, ale fakt je to klišé pravdivé, totiž že čas je nejlepší lékař. Jen člověk musí leckdy omezit ty rušivé vlivy, aby si ten čas mohl dopřát ;-). Jsem ráda, že si dotyčný na cukroví nepochutnal :).

  • načítám...
  • Zmínit
dalmatinka 123
48576
23.2.20 22:55

Ahoj. Cetla sem skoro všechny tvé deníčky a jsem teda tichý pozorovatel.Uz mi to ale nedá a musím se zeptat.
Tve psychické potíže jsou „pouze“z rozchodu a nebo jsi měla problémy i před tím?
Ten instagram je tajný nebo tě tam můžu najít?:)

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
24.2.20 07:10

@dalmatinka 123 Ne, nejsou z rozchodu. Byla jsem úzkostlivá od mala, teprve teď to do sebe všechno zapadá. To sesypání se před rokem bylo kvůli práci. O pár měsíců později přišly kopačky. Ztratila jsem všechny jistoty. A hledám cestu k uvěření tomu, že to zvládnu sama. Že za něco stojím. Insta je laniny_deniky.

  • Upravit
Štofik
24.2.20 07:15

@PenelopaW Ono je to furt tak 60% na 40% :mrgreen: Chvíli je to stesk, pak zraněný ego, pak nenávist, jsou dny kdy si na něj vůbec nevzpomenu, což považuju za úspěch. Přitom on byl osoba, které jsem všechno říkala první. Ale ten čas bez něj je prostě realita, kterà mě změnila. Zbytek v dalších deníčcích :kytka:

  • Upravit
PenelopaW
2976
24.2.20 09:11

@Lana25 Už jsem Ti to psala, že po prvním rozchodu jsem byla v pr… ROK. A to jsme spolu byli jen pár měsíců. Ale bylo to pro mne intenzivní, významné a nedokázala jsem se s tím srovnat ze dne na den. Čím déle pak s tím druhým jsi, tak je samozřejmě ta smutnící doba o to delší. A samozřejmě snáz se překlene těm, co kopačky dávali než těm, co je dostali. Ale fakt se to srovná :).

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
24.2.20 09:17

@PenelopaW Už tomu věřím, už to není ta beznaděj jaká to byla ještě v létě. Někdy mě to ještě sejme, to je jasný a přijde mi, že ho mám pořád ráda a v hlavě je jen to hezký, ale pak si připomenu ten nehezkej zbytek a zase se oklepu :mrgreen: Ale máš pravdu, rozchody jsou prostě těžký asi všechny. Jo a jsem ráda, že mi nebyla vyčtena natahovačka :kytka:

Příspěvek upraven 24.02.20 v 09:18

  • Upravit
PenelopaW
2976
24.2.20 10:50

@Lana25 Chichi, tak já se polepším a příště Ti to vytknu ;) ;) :P :).

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
24.2.20 11:03

@PenelopaW A do pjdelky :roll: :mrgreen: :mrgreen: že jsem nemlčela :oops:

  • Upravit
PenelopaW
2976
24.2.20 12:49

@Lana25 Neboj, nevytknu, maximálně to, žes skončila „v nejlepším“ a já bych chtěla přídavek :).

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
24.2.20 13:24

@PenelopaW Tak to bys byla moc hodná :hug: :kytka:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr

Syn dře, vstává k dítěti, stará se. Ta jeho nehne prstem. Nemohu se na to dívat