„Tatínek“ a „maminka“
- O životě
- Jadala
- 03.01.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ne každý rodič si zaslouží nést toto označení.
Ač to někteří členové mé rodiny, zejména ti živící se volantem, nedokáží pochopit, nikdy jsem netoužila po tom, stát se majitelkou řidičského oprávnění.
S přibývajícími léty a s rozrůstajícím se počtem potomků sice v mé hlavě občas zahlodá malý červík pochybností. Uvědomím si, že přesouvání se autem by mi řadu věcí usnadnilo, pak si ale přečtu zprávy, zjistím, kolika tragických událostí jsme na silnicích dnes a denně svědky, a červík je pokaždé rychle umlčen.
Jedním z hlavních důvodů, proč jsem po řidičáku nikdy neprahla je zřejmě fakt, že od narození žiji ve velkém městě, zastávku MHD máme od domu, co by kamenem dohodil, a intervaly mezi jednotlivými spoji nejsou nikterak dlouhé, tak proč riskovat zbytečné ohrožení života obyvatel naší čtvrti mým řidičským (ne)uměním.
Děti naštěstí cestování vlakem nebo autobusem zbožňují, v těchto dopravních prostředcích se proměňují v dokonale poslušné jedince, a tak jsem možnost návštěvy autoškoly zatím odsunula na neurčito.
I když nedávný zážitek z autobusu mě v definitivnosti mého rozhodnutí lehce nahlodal.
V posledním předvánočním týdnu jsem se rozhodla vyrazit do centra města a vyřešit pár drobností, abych je nemusela nosit přes Vánoce v hlavě. Manžel hlídal a já měla půl dne jen pro sebe. Jaký to luxus. Prvních pár zastávek se cesta autobusem odvíjela v nudném duchu, pak však nastal zásadní zvrat.
Přistoupil mladý pár, s sebou vláčel malé dítě. Jsem daleka toho, někoho soudit, pozorovat a hodnotit, tato zvláštní skupinka si však záhy získala pozornost a to nejen tu mou.
Tatínek mi přišel přinejmenším lehce ovíněný, z jeho úst vycházela jedna perlička za druhou. Hlas silný jako zvon se nesl celým prostorem autobusu, každou svou větu nezapomněl uvést slovem „vole“. Ani maminka nezůstávala ve svém výrazivu pozadu.
Dítě, žmoulající v rukou plyšáka, který by si zasloužil komplexní lázeňskou péči, se po chvíli dalo do usedavého pláče. Žena, láskyplně se plazíc po svém vyvoleném, s citlivostí sobě vlastní pronáší: „Do prd**e, proč ten magor zase řve, ať už zavře hubu.“
Následuje několikero pokusů o uklidnění ukřičeného roběte. Krabička cigaret na hraní neuspěje, sušenka také ne, ani mobil se nesetká s kýženou odezvou. Dítě řve a řve a pár začíná propadat zoufalství. „Ty deb**e, už se uklidni, zas nás někdo napráská a přijde sociálka.“
Tatínek začíná vztekle bušit do okna a z jeho úst se k dítěti line jedno sprosté slovo za druhým. Ostatním spolucestujícím, včetně mě, dochází trpělivost a snažíme se ho mírnit, dozvídáme se však jen to, že zaplatil, a tak si může v autobuse dělat, co uzná za vhodné. Neopomene nás nazvat zvířecími jmény.
Podobných výjevů jsem svědkem po celý zbytek cesty.
Když vysedáme, nedá mi to, matka ve mně se musí zeptat maminky, zda jí přijde normální řvát na dítě, které je tak malé, že nemůže pochopit, proč se na něj vlastně křičí. Přiznávám se, kloudnou odpověď jsem nečekala. „Všímej si sebe, ty krávo blbá, až budeš mít děcko, tak kecej,“ to jediné jsem se dozvěděla.
Moje nálada byla po celý zbytek dne na bodu mrazu. Pořád jsem před očima měla obraz toho prcka a přemýšlela o nespravedlnosti světa. Proč mám kolem sebe spousty super párů, které na cestě za dítětem překonaly možné i nemožné, některým se, i přes jejich snahu, sen nesplnil a vytouženého uzlíčku štěstí se nedočkaly.
Rodiče z autobusu dostali dar největší a absolutně si ho neváží.
Co vyroste z dítěte, které má od raného dětství na očích tyto vzory? Proč si někteří lidé neuvědomují, jak velkou moc mají nad životem svého potomka a že při troše neopatrnosti mu mohou navždy ublížit…?
Je mi z toho smutno.
Přečtěte si také
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 2682
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 1250
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 1669
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 1105
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 432
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 2166
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 2048
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 1228
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...
„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem
- Anonymní
- 25.05.26
- 9084
Měla jsem poprvé praxi ve školce a čekala jsem klasiku, kterou jsem znala z dětské skupinky – pomoc učitelkám, hraní si s dětmi, individuální pomoc, trocha chaosu, ale v mezích.
Soused mi roky ničil život. Teprve teď jsem se odhodlala něco udělat
- Anonymní
- 25.05.26
- 5080
Říkala jsem si, že si na to zvyknu. Že hluk, noci bez spánku a neustálé napětí k bydlení ve městě prostě patří. A je to sedm let. Došla mi definitivně trpělivost.
strašne,chudak dítě. Je mi z toho úzko. Nedokážu si představit ze bych se takhle chovala ke své dcerce. Já jsem teda na miminko čekala několik let a pomohli nám až doktoři,diky bohu. Ale tohle je fakt sila,ale bohužel To není ojediněle. 
jak říkáš, ojedinělé to asibopravdu není, bohužel. Přála bych každému dítěti milující rodiče.
teda řvát na (jedno) malý dítě, co kňourá v autobuse 
Kéž by. Bavit se s nimi bylo fakt zbytečné, ale ta situace byla tak příšerná, že nám to nedalo.
předně bych chtěla říct, že tak jako ve všech profesích, i na OSPODech se najdou pracovnice, které mají dost věcí úplně na háku. Působím na malem meste, ale kvůli sociálně vyloučeným lokalitám jsme na výjimku zařazení do nejvyššího stupně zátěže, tak k tomu asi mám trochu co říct 
Všude je to o lidech a dovedu si představit, jak máte v řadě případů svázané ruce a přesně tak, nejlepší jsou „odborníci“, kteří něco rozhodují od stolu 
divna doba,divni lidi 
