Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Pudloslava píše: Více
To jsem takhle jednou cumela “do blba” a malem mi osoba, která tam stala, dala do nosu, protože si myslela, ze čumím na nějakou její vyrazku, lupenku, nebo co - což jsem poznala tak, ze vyhrnula nohavici se slovy “chceš cumet, tak cum poradne”
ale nějak nevím, kam v plném metru cumet, když nemám zrovna v ruce mobil ![]()
Já mám třeba mindrák ze svého věku. Všechny mámy se stejně starými dětmi na světě mi připadají o generaci mladší.
A taky mám pocit, že na mě každej hledí a říká si, že jsem jejich babička.
Racionálně vim, že nikoho nezajímám, ale vsugeruju si to.
@RadiatorStudeny píše: Více
A víš vůbec co je to mutismus?
Můj syn s mutismem mluvil téměř tabulkově, první vědomá slova 10 měsíců, dvě slova poprvé spojil ve 12 měsících, v 18ti měsících zvládal 3-5 slovné věty, před pátým rokem zvládal vyslovit správně všechna písmena. Nedokáže mluvit v cizím prostředí s cizími lidmi. Ale to bude určitě tím, že mu nečtu, nezpívám s ním a vlastně na něj vůbec nemluvím ![]()
@Anonymní píše: Více
Nerozčiluj se. Na Emimi je plno odborníků na všechno, a to i takových, kteří si ani nezjistí, co znamená cizí slovo
.
@Yasmen Přesně, proto jsem taky vždycky čuměla a všechno sledovala a mohla u toho vypadat všelijak 😅 Ty moji totiž svým klidem ty divočejší přitahovaly, takže jsem dostkrát po cizím děcku i bafla.
Myslela jsem to tak, že kdyby mi řekla, že třepotání ruk je cajk, že se tak vyjadřuje, tak se usměju a min. přestanu blbě čumět. Protože kolikrát jsem z těch děcek resp. jejich ignorantských rodičů byla na mrtvici.
Jsem ráda, že jsem z dětských hřišť dávno pryč 😅
@Snopy123 píše: Více
muzu se zeptat, jestli v dospělosti funguji normálně…nebo je na nich něco znat…maji omezeni oproti ostatním?
To je bohužel asi problém s jakoukoli „odchylkou od normálu“, že ostatní lidé koukají a nějak to zpracovávají a vyhodnocují.
Mám 4letého syna s vývojovou dysfázií. Mluví hodně, ale vyjma mě a partnera nikdo neví o čem. Občas lidé, co umí anglicky, něco málo pochytí, protože stejně jako řada dalších dysfatiků preferuje jednodušší angličtinu.
A bohužel je to pro mě teď také téma, naučit se akceptovat, jak se na mého syna dívá okolí. Jako na hloupého, retardovaného, v nejlepším případě mladšího, než ve skutečnosti je. Čím je dítě starší, tím je ten problém víc viditelný. Popravdě i zvažuju zajít si s tím k terapeutovi, protože i teď, jak o tom píšu, mám slzy v očích.
Hlavně ze strachu, až to on začne vnímat a zvnitřňovat. Přitom je jinak moc šikovný a chytrý kluk, jen má s tou řečí smůlu.
Říct, že vývojová dysfázie (nebo třeba ten mutismus) je daná tím, že se rodiče dítěti nevěnují a dají mu tablet, je absolutní nepochopení té diagnozy.
Jasně, když někdo dítě těžce zanedbává, podepíše se to na něm. Ale děti se super péčí mohou mít VD. Hádám, že to bude většina.
Syn do 2 let neměl prakticky žádný screen time a ani televizi doma nemáme. Četli jsme denně okolo 20 dětských knížeček, protože je miloval, a přesto měl v roce a čtvrt regres, kdy se mu ta dosažená úroveň řeči uplně rozpadla, vrátil se řečově ve vývoji o půl roku zpět a od té doby je ten vývoj pomalý a nerovnoměrný. Prostě problém v mozku.
Dalsi duvod, proc ta zenska cumela, mohl byt, ze se dívala, jestli neni jeji decko v nejakem nebezpeci. Musela chvili koukat, aby zhodnotila, jestli to divny dite jen tak trepota rukama, nebo ma v ruce sutr a chystá se dat tomu memu do zubu.
Resi se tu souběžně dve veci. 1) pohledy 2) nevyzadane rade. Za me uplne jina kategorie. Pohledy jsou normalni. Nevyzadane rady jsou na pest.
@Venetia Že mají VD na nich v dospělosti není poznat. S emocemi se naučili pracovat, mluva se dala dohromady - oba jsou nadprůměrně inteligentní a umějí úžasně kompenzovat ( jako většina dětí s VD.)
@Pudloslava píše: Více
Já jsem tělesně postižená a oční kontakt mi rozhodně nevadí. Vadí mi, když mi zírá někdo vyloženě na nohy (blbě chodím). Pokud se mi dívá do očí, je to v pohodě, usměju se a klidně se začnu bavit, ale takový to zírání do toho jednoho místa je prostě divný. Ale je fakt, že se mi taky už párkrát stalo, že jsem čekala něco nepříjemnýho tím, jak se někdo díval a nakonec z toho byl příjemný rozhovor. Je to asi hodně o nastavení člověka.
Mam 3 děti s vývojoví dysfazii a k tomu spojené problémy. Jako nesnášenlivost změn, afektivní záchvaty, emoční labilita, atd… Zažila jsem za ty roky mraky lidí, kteří mě chtěli vychovávat, jak mám své děti vychovat. Dávali mi rady, jak třeba jim mám seřezat zadek, aby se dítě nevztekalo. Hodit do kašny, nechat a odejít, atd… Věděli přesně, že jejich dítě by si tohle nikdy nedovolilo, atd… Jednou se mi náhodný procházející nabízel, že mu ten zadek seřeže jestli chci, aby se nevztekal na veřejnosti.
Časem si člověk zvykne. Já už se ani neobhajuji, nevysvětluji, je to jak to je a okolí ví prd.
Na dg. VD jsem slyšela, že už nevíme co bychom si vymysleli, že je to ta nová móda.
Oni by si poradili.
Kamarádka se mi třeba snažila vysvětlit, že kdybych dítěti neposluhovala, tak ono mluví. Že za to můžu sama, protože ona je taky matka se zkušenostmi. A učitelka mi oznámila, že ona zlobivé chlapečky nesnáší a dítě je rozmazlené ( po té co si přečetla lékařskou zprávu o těžké VD od obdbornika)
Vykašli se na ně.
Lidi co jen blbě čuměli byli vlastně Super, protože nemluvili.
2 děti s diagnózou už mám dospělé, vyrostli, přežili, fungují. Jedeme třetí kolo.
Příspěvek upraven 13.04.25 v 10:13