Je důležité mít VŠ?

Ahoj, našel jsem tuto diskuzi a zaujala mě. Nejprve nastíním něco z mé minulosti, a poté plynule přejdu k tomu, co souvisí s tímto tématem, tedy nutnost mít VŠ a požadavek na vzdělání partnera.
Pocházím z rodiny, kde byli oba rodiče vysokoškoláci. Matka byla tvrdá a nebyla na mě hodná, a otčím, ten na mě žárlil v vždy mi ubližoval, „naštěstí“ většinou pouze vyhrožováním a verbálně, či ponižováním a ústrky na můj úkor a zcela neoprávněně ve prospěch mé mladší sestry, kterou poňoukal proti mě, aby se mi smála a chránil jí, když mě bila nebo mi nadávala do hupáků, dbilů a postižených jedinců. Byla o pět let mladší.
Aby toho nebylo málo, projevilo se toto všechno na mé psychice a nastal problém ve škole. Nejprve ne s prospěchem, i když poté také, jelikož jsem „rezignoval“. Začali mě šikanovat ve třídě, protože jsem byl zakřiknutý, neprůbojný a celkově takový „neschopný obrany“. To ostatní provokovalo nebo je lákalo mi činit příkoří, protože jsem byl snadná kořist. Ústrky a vyčleňování byly na denním pořádku, pohlavky od kluků a později, když jsem byl na tom hodně špatně, i od holek také a často jsem přišel ze záchodu a měl vysypaný batoh nebo penál a často se celá třída vyžívala na tom, kdo mi bude více nadávat. Útěchou, i když jsem za to nebyl rád, mi bylo to, že jsem v této situaci byl ještě s pěti lidmi (ale já nejhůře), takže plamínek naděje, že jsem normální, protože se to děje i jiným, které jsem za hodné a naprosto normální považoval, nikdy nevyhasl.
Rodiče mi říkali, že jsem fákač a dbil, že jsem hupák, protože mi nešla zejména matematika a fyzika (otčím byl stavební inženýr a těmito naukami mě týral). A stačilo, abych provedl něco, co se jemu nezdálo a trest přišel. Příklad z matematiky, který když nespočítám do pěti minut, tak z nich budou dva a takto to exponenciálně narůstalo, a každou hodinu jsem musel ukazovat výsledky a postupy, že na tom skutečně pracuji. Tohle se cyklilo často i několik dnů ve veškerém mém volném čase. Občas matka říkala, jestli mi není líto těch chvil a dnů, které tu strávím, místo abych šel ven, když je tam tak hezky… Po několika dnech se mě třeba otčím zeptal, zda si chci odpočinout. Tak jsem přikývl. A on řekl, že si odpočinu změnou předmětu a protože mu mě bylo asi líto, nebyla to fyzika, ale čeština. Takže jsem dělal diktáty, které mi vymýšlela pro změnu matka a za každou chybu exponenciálně - však už víte.
A rodiče navíc vcelku pohrdali lidmi, kteří nedosahují „jejich kvalit“. Třeba jsem každou sobotu otčímovi musel, kromě 4× týdně pivo, přinést noviny. A já jsem si vzal peníze a už jsem chtěl běžet. Stálo to bez desetníku deset korun a máma říká, ať té prodavačce ten desetník nechám, načež se velmi hrubým způsobem ozval otčím, řvouc že ten desetník tedy přinesu zpátky stůj co stůj. A matka, že tedy jo. A pak se bavili a říkali něco ve smyslu: „To snad nemyslíš vážně, ne, že nějaké prodavačce necháš peníze??? To vybere od deseti lidí a už má korunu??? A kdo??? NĚJAKÁ PRODAVAČKA, TSS!!!“.
Po dokončení základní školy s vysvědčeními, která obsahovala sem tam i trojku, jsem nevěděl co dál. Nevěděl jsem, co chci, pro co mám předpoklady, ani jaký jsem. Jen jsem se snažil přežít a ničeho si nevšímat.
A rodiče se mi vysmívali, jak špatně dopadnu. A prý, že jsem tak hloupý, že ani nevím, co chci.
Opravdu jsem to nevěděl, všechno, co jsem dělal, bylo n základě jejich nátlaku a výhružek a já se tomu podvolil a oni byli aspoň na chvíli spokojení. Nechtěl jsem nic a bál se. Všeho a všech, i budoucnosti.
Tak mi vybrali učiliště s maturitou, čtyřletý ekonomický obor.
Jako druhou školu mi vybrali tříletý učební obor na téže vzdělávací instituci, kam bych se dostal, pokud bych neudělal přijímačky na obor maturitní.
U pohovoru matka preferovala obor učební, ale učitelka se mě zastala a řekla, že rozhodně doporučuje studijní, načež se mě máma hlasitě zeptala, že se jedná skutečně o střední školu, jestli na to opravdu mám…
A ještě jsem zapomněl, že během základní školy mě matka několikrát chtěla přehlásit do školy speciální pro žáky méně duševně pružné, s podprůměrnou inteligencí či s poruchami chování, protože tam prý budu mezi svými a prý se mi tam nesmírně uleví, jak pojedou pomaleji a vše mi tam bude náramně vyhovovat (na vysvědčení jedna nebo pět trojek v závislosti na míře utrpení).
Střední školou jsem víceméně proplul a vždy prolezl, maturita za čtyři dvojky a sloh také na dvojku, ale k dobru si, myslím, mohu připsat fakt, že jsem si jako jediný ze třídy vybral, neuvědomujíce si tento fakt, těžké téma, které korespondovalo se zaměřením mého oboru - po mé volbě, kdy jsem volil jako první ze třídy, se z okolních lavic ozvalo překvapené „UCHHHH“ a následovala i chvíle ticha…
Vždy jsem si vyčítal, že jsem nešel na lepší školu, která by jednou více vyboostovala mou kariéru a případně mi otevřela dveře k úspěšnému zvládnutí přijímacích zkoušek na VŠ.
Po škole jsem nevěděl, co dál, a navíc jsem trpěl docela silnými depresemi, které jsem se kvůli překročení mezí jejich únosností rozhodl léčit farmaky, a šel jsem se schovat na civilní vojenskou službu, která byla posledním rokem povinná, ač mi minimálně dva učitelé říkali, ať tam nechodím a jdu raději na školu, protože to stejně za rok skončí.
Byla to ztráta času, ale aspoň jsem se mohl schovat a dát aspoň trošku dohromady, byť to stále ještě nebylo moc valné, protože ač jsem po nastoupení na civilku již bydlel u prarodičů, kteří mi dům chtěli jednou dát na úkor mé zlé matky, tak za mnou matka jezdila, volala mi a já neměl sílu se od ní a od mé zlé rodiny odpoutat. Vlastně se ve mě snažila vyvolat pocit, že je na mé straně a chtěla, abych si to i myslel a přijal jí k sobě a nechtěla za žádnou cenu dovolit, aby se vztah mezi námi ukončil.
Než jsem nastoupil na civilku, bylo mi hrozně líto, že jsem nešel na VŠ, bavila mě příroda a lačnil jsem po seberozvoji a poznávání, nasávání vědomostí a co bylo podle mé matky zcela špatně, bylo, že čím víc jsem věděl a třeba bych na to měl i papír (Bc., Ing.), tím víc jsem (bych) si věřil. Dle matky nemůže mít vysoká škola vliv na sebevědomí člověka.
Po civilce mě tlačila do práce a tlak neustával, prý ať si něco najdu, že prý ať třeba přebírám hrách, ale že budu pracovat, pořádně pracovat (což mi podle ní jenom prospěje), a to stůj co stůj a ne se flákat, jak by se mi líbilo. A až si prý COKOLIV najdu a budu pracovat, ať si hledám lepší.
Ale já byl ve stavu, že jsem si na vše zvyknul, stejně jako na situaci doma.
Tak jsem si našel pomocného závozníka. Toho jsem dělal měsíc a půl a pak mě i hlavního šoféra vyhodili za to, že jsme odmítli odnést klientovi zásilku. Byla špatně zabalená a už ve skladu z ní vypadávaly součástky a kdo ví, kolik jich vlastně vypadlo už během balení. Naše jednání prý bylo v rozporu s popisem práce.
Tak jsem si říkal, co dál, ale matka naléhala a naléhala!!! Nastoupil jsem proto jako vymahač dluhů po telefonu, tam mě vzali hned, jelikož jsem na pozici operátora pro výzkum veřejného mínění pracoval už během středoškolských studií a prý mám pro tuto práci předpoklad díky komunikačnímu talentu a citlivé práci s textem.
Můj psychiatr se naneštěstí rozhodl, že mi, po čtrnácti dnech v novém zaměstnání u nejmenované finanční instituce, začne „kvedlat“ s antidepresivy, což mi rozhodilo sebejistotu a tak dále.
Po měsíci mě rovněž vyhodili, tentokrát pro „neschopnost“. Takže co dál…
Matka opět naléhala, že jsem flink fluktuant a ať pořádně zaberu, že bych měl kmitat, až se ze mě bude kouřit…
Nastoupil jsem opět jako operátor, tentokrát jako verifikant nově sjednaných smluv sepsaných podomními prodejci s teleslužbami. Do dvou minut se prý musí klientovi zavolat, prý „dokud je ještě pod vlivem našich obchodníků“. Bylo mi z toho špatně, ale špatně mi bylo i samo o sobě a z matky, takže ač mám docela slušnou empatii a sociální cítění, pracoval jsem jako robot a nekoukal napravo nalevo a příliš o tom nepřemýšlel. Byl jsem ale zakřiknutý, takže jsem byl, alespoň co do sociální integrace na pracovišti, páté kolo u vozu a měl jen dva kamarády, oba trošku podivíni. Jeden zvláštní, druhý, ač chytrý, tak toxikoman.
Byl jsem tam rok a čtvrt a pořád snil o vysoké, ale matka nepolevila, prý ať raději pořádně makám, ale zároveň říkala, že tím, že pracuji tady, ze sebe dělám akorát debila. Ale já si tam „zvykl“ (a věděl jsem, že si zvyknu, stejně jako na všechno, vždyť jsem byl pro všechny kus hadru…). Odhodlání změnit zaměstnání ve mě vyvolala teprve situace, kdy dvě vedoucí, které se po mně vozily a já měl tisíc korun v pohyblivé složce mzdy (ač to byla neprodejní pozice) a všichni ostatní měli tisícovek pět. Prý až se zlepším, tak se zlepší i můj plat. Hnus. Ale zpět k důvodům mého odchodu.
Byl meeting a abychom prý pochopili, jak to ve firmě chodí, udělali školení. Ukázali most a vlak a řekli, že most je IT, které nám zajišťuje základ pro chod firmy (a tak dále).
Já zůstal koukat, poněvadž jsem tohle chápal už do začátku a měl za to, že je to pro všechny kolem mě samozřejmost.
Všichni, včetně mě na konci přednášky začali bouřlivě a upřímně tleskat a komentovat, jak byla přednáška užitečná a prý, „jestli si dáme bojový pokřik“! Vedoucí to schválila a (já zřejmě v době osvojování si pokřiku absentoval) všichni začali hlasitě křičet „Hyšlo, hyšlo, hyšlo, hyšlo, aby nám to všechno vyšlo!“. Já jsem zustal oněměle sedět a jen nevěřícně koukal na ostatní, jestli se nezbláznili a vedoucí si toho všimla a jen se usmívala (ironicky na mě) s výrazem, jestli se náhodou nepovyšuji…
Následovala výpověď dohodou, za dva dny o sto metrů dále, do druhého call centra, tentokrát komerčnějšího rázu. Studený prodej. Rok a půl na lince, prodej tarifů pro mobilní operátory a úvěrových kreditních karet.
Nezapadl jsem mezi ostatní, ač mohu bez nadsázky říct, že jsem tam byl asi nejchytřejší, nebo alespoň co do normálnosti.
Jednali tam se mnou dosti nepěkně, ale já si „zvykl“ a hlavně matka držela hubu, protože jsem měl práci, a to byl pro mě v tu chvíli největší benefit.
Po měsíci prodejů německý vedoucí řekl, ať vedoucí pod ním, který nás měl na starosti, vybere patnáct nejlepších operátorů. Nevybrali mě, ač jsem byl mezi první pětkou (finančně nikdy dostatečně neohodnoceno). Až můj kamarád se přimluvil a vedoucí, který mě opět neměl rád, mě přijal mezi „elitu“.
Tak si říkám, jak je možné, že nižší (nejnižší) vedoucí mě téměř vždy nemají rádi, ale ti vyšší střední a vysocí, s těmi si (a zřejmě bych si) rozuměl daleko lépe…?
Po roce a půl mi bylo špatně, z produktů, prodejů, nadávek většiny klientů na telefonu i z nadávek nadřízených, že neprodávám. Ale i z toho, že třeba nás nutili stát místo sedět, a že se posadí ten, kdo prodá, že prý nás „naučí“ prodávat. Když prý je nám málo, že máme „složenou pdel v teplém kanclu“…
Také odchod na toaletu byl někdy brán jako výrazný benefit, ale o dalších praktikách a občasnému volání sanitky kvůli zkolabování nebo i (jednou) psychickému zhroucení operátorů ani snad nechci raději mluvit.
Touha po akademickém vzdělání neutichala, ale najednou se začal vkrádat pocit, jestli na to vše není pozdě… Všichni, kteří studovali, už bakaláře měli a já cítil, že mi ujíždí vlak.
Následovalo asi pět zaměstnání podobného typu v krátkém sledu, nadávky do fluktuantů od matky i ostatních a pak můj zdravotní kolaps, před kterým se do mě rodina pustila kvůli majetku. Závěť u notáře měla vyznít v můj prospěch a matka to tak rozhodně nechtěla nechat, ač mě celý život ujišťovala, že vše jednou bude moje, a byla ráda, když viděla, že se nesnažím si vybudovat ve společnosti nějakou svou pozici a chovám se jako kus hadru.
Byl jsem vyhořelý, bylo mi špatně, nemohl jsem pracovat a matka začala křičet na babičku, že barák chce. Babička nepovolila, tak rodina upnula pozornost na mě a dědek se mezitím, za obou režimů silný komunista a despota, postavil k matce proti mě a babičce. Babička už mi nemohla pomoci, jelikož jí bylo špatně stářím i situací v rodině.
Matka a sestra se objevovaly čím dál častěji, aby mi znepříjemňovali život a chod v domě ovládl dědek a ostatní z rodiny, kteří mi ubližovali a dědu s láskou (a mě pro zlost) navštěvovali. Bylo to hrozné a já se složil.
Byl mi přiznán invalidní důchod třetího stupně na psychiku.
Babička dostala demenci a matka (právnička, která se celý život nechávala vydržovat otčímem a která měla ráda jeho peníze) si zpracovala novou závěť a darovací smlouvu, která hrála v její prospěch, a veškerý majetek si nechala převést na sebe, ač babička pořád opakovala, že to chce dát mě. Babička jí to podepsala, protože už danému textu nerozuměla. Dědek vzal vkladní knížku, kde babička celý život šetřila peníze pro mě, abych měl jednou něco do života, a dal vše matce, že prý ona je ta první a já jsem jen prd, ať si prý jedu do zahraničí, že mě tady nikdo nepotřebuje, ač jsem mu nakupoval, vyřizoval léky i doktory, poštu a různé náležitosti a matka na mě byla ještě zlá, když on byl na mě zlý a já se vůči němu vymezil.
A když bylo vše její, matka se začala chovat lépe a zase jako kamarád, ale já ji nevěřil, stejně jako kdysi, kdy mi v patnácti letech říkala „simulante“ a otčím „srabe“, když jsem nechtěl s komplikovanou frakturou ramene a kbelíkem vody ve zdravé ruce lézt na žebřík. Ale já to i přesto zvládl! Za dva a půl dne je sprdnul lékař, že mě nepřivezli hned a pomalu už to začalo špatně srůstat.
Ale ještě něco ovlivnilo můj vztah k matce a pohled na ní a je zřejmě důležité, abych vám to sdělil, protože to může být v souladu se zaměřením tohoto diskuzního vlákna.
Když jsem měl jít na civilku, krátce před odchodem k prarodičům, tak jsem mámě říkal, jestli by chtěla středoškoláka a ona se na mě tak ironicky usmála a říkala, že „jedině vysoko…“ a pohrdavě otočila hlavou.
A pak dodala: „Já když vidím ty debilní rodiče, jak prosí ty pedagogy na univerzitách a orodují za své děti, aby je nechali projít zkouškou, tak se mi dělá zle!!! Jóóóóó, když mám b*bý děti, tak ať si to taky pěkně vyžerou!!!“, zatnula pěst na důkaz síly, zatvářila se jako vrah a odešla.
S důchodem žiji už deset let a až před dvěma lety jsem skončil v práci (byli to různí zaměstnavatelé a vše na půl úvazku) a od té doby nemohu nic najít.
Bydlím tu s tím komunistou, který mě nemá rád a dává mi to najevo a matka se mi tak nějak vysmívá a je ráda, že po mně dědek šlape a ona ho může podporovat a já s tím nic nenadělám.
Matka mu dvakrát denně volá, notuje si s ním a podporuje ho, má ho moc ráda a má takovou nějakou škodolibou radost, když vidí, že je na mě zlý a dělá jí to moc dobře.
Už několik lidí mi řeklo, že je to proto, že jsem opravdu hodně podobný mému biologickému otci, a kterého ona nemůže ani cítit, a tak se místo jemu mstí mě. Jak na vysokoškolsky vzdělanou osobu pokleslé až psychopatické…
Nemám peníze, jen důchod, nemám nic a nemohu se tedy ani osamostatnit, ač mi matka říká, že tu jednou budu bydlet.
Vím, to už tu také jednou bylo, ale ona to prodat nechce a rodiče mají dva byty, velikou chalupu a zlá sestra má svůj byt od otčíma a má dům se svým přítelem a on dostane od jeho rodičů ještě chalupu u Českých Budějovic.
Matka dům prodat nechce, protože má jistotu, že kdyby odešla od otčíma, s kterým celý život drží proti mě, tak má kam jít a zároveň pro tento dům nemá využití, a ještě je tu chata, která je také její díky její právnické zručnosti lidské podlosti…
Jednou, asi před čtyřmi lety, jsem všeho měl plné zuby a říkal jsem si, že si udělám radost, a koupil několik drahých, ale opravdu, opravdu drahých věcí ze svých našetřených úspor a darovaných peněz.
Ona to zjistila a řekla, že mě nechá zbavit svéprávnosti, minimálně té finanční, a nechá se soudem stanovit jako můj opatrovník, a když to nebude stačit, tak že i bude můj celkový opatrovník a já budu plně nesvéprávný. A že mě bude pěkně mít pod kontrolou, abych nedělal vylomeniny. A až jednou umře, že po ní nebudu dědit, ale dá notáři nějaké peníze a ty on mi bude jako měsíční rentu přidělovat. Vše ostatní dostane má zlá sestra, kterou doporučí jako mého nového opatrovníka a sestra mi bude spravovat celý můj život a bude mít veškerý majetek napsaný na sebe, aby byla jistota, že vše bude jak se patří…
Dokonce šla za mým psychiatrem a domluvila mi komunitní bydlení (s bývalými těžkými toxikomany s kriminální minulostí), abych se prý naučil se o sebe starat a nějak se konečně rozhýbal. K tomu naštěstí nedošlo.
Zato jsem každou zimu téměř „mrznul“, protože děděk má termostat dole u sebe a jemu je teplo a já ho nezajímám.
Máma mi říkala, že teplo je za odměnu a že 15,6°C je dost a jelikož neinvestuji do baráku, tak mám na teplo zapomenout. Když je mi zima, prý si mám zalézt v koupelně do vany a na sebe si dát deku, že tam je o něco tepleji, a vzít si tam třeba nějakou zajímavou knížku.
Marně jsem jí říkal, že jsem třikrát za zimu nemocný právě z těch nízkých teplot a ona říkala, že má na chalupě stejnou teplotu a zvládá to, ale ona to tam má v noci, kdežto já i ve dne.
Teď je dědkovi zima, tak topí, ale dokud ne, tak mi máma říkala, ať si koupím elektrický přímotop, ale prý „pozor, pozór, abych to zaplatil“ a ironicky se ušklíbla.
Dědek na mě mávnul ve znamení, že jsem prd a ten prý je vždycky teplý…

No, takže víte tak nějak aspoň zhruba, jak jsem to měl. A teď k tomu, proč jsem to umístil do tohoto vlákna…

Pořád, a vždycky jsem moc chtěl na VŠ (teď ji studuji prvním rokem, ale nemám už ten zápal a tak nějak ani moc sílu pokračovat) a asi i předpokládal, že díky ní potkám spoustu lidí se stejnou zálibou, budoucí profesní orientací a třeba i přítelkyni, se kterou budu na jedné vlně. Přesto toho na mě bylo moc, ale zkusit jsem to měl, dokud jsem babičku měl a dědek byl s ní a tudíž i se mnou…
Teď mám trošku komplexy, protože matka je Judr., otčím Ing., zlá sestra Ing. Ph. D, sestřenice obě Ing., dcera otčíma z prvního manželství Bc., dcera bratrance od otčíma MvDr. Ing., a tak dále.
A já nikdy nechtěl být o nic méně než oni.
Chtěl jsem vždy dělat něco zajímavého, ne profesně stagnovat a přijde mi, že VŠ otevírá dveře nejen k zajímavějším pozicím, ale i penězům a atraktivnějším partnerům, ač ne vždy. Ale většinou ano (když se zeptáte vysokoškoláků na to, zda jsou rádi, že VŠ studovali nebo mají, tak většinou řeknou, že ano).
A já se cítím prostě špatně, že tu VŠ nemám, ač skoro všichni kamarádi ji mají. Skoro, úplně všichni ne, ale skoro všichni.
Mrzí mě, že nemohu říci, že jsem „Ing. ABC XYZ“, těší mě.
A také mě mrzí, že se nedostanu k lidem, ke kterým bych třeba měl blízko nebo bych byl rád, kdybych s nimi byl na jedné úrovni, jako rovný s rovným…
Matka říká a vždy říkávala (ale asi jen mně), že na škole nezáleží, že když je člověk šikovný, nepotřebuje jí.
Ale já si myslím, že to je tak pro pět až deset procent těch nejšikovnějších, ale těch devadesát až devadesát pět procent je nakonec rádo, že VŠ má a právě ta jim pomůže k lepšímu sociálnímu statusu, prestižnějšímu a lépe finančně ohodnocenému zaměstnání a také přístup k sociální vrstvě, která je pro něho mnohem zajímavější a inspirativnější…

A ještě řeknu jedno. Matka mi také celý život říkávala, že chce, abych byl spokojený. Ať třeba prodávám opečené buřty, ale spokojený.
Copak nikdy neviděla, co bych chtěl?

Tak nevím.

Díky za přečtení