Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neskutečný strach o dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
29.4.13 20:37
Naseptavaci hlasky v hlave…to mi evokuje schizofrenii…tady by pomohl jen odbornik…vyhledej pomoc at se neco nerozjede ve velkem. Lekar ti udela diagnostiku a eventuelne pomuze. Drzim palce, to co prozivas musi byt velice neprijemne 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.13 20:40
Prosím, neber můj příspěvek, jako kritiku, jen mi přijde, že blbneš. A podle mého - pokud bych se měla někdy bát toho, že mi moje dítě někdo sebere, tak pokud se budu hroutit z toho, co píšeš ty a následně kvůli tomu půjdu k psychiatrovi, ten mi dá léky a budu chodit na sezení… tak si myslím, že tím bych dala do ruky karty manželovi i tchýni, že kdyby někdy došlo třeba k rozvodu, tak budu mít nálepku blázna a spíš mi soud dítě sebere. (neber to jako fakt, je to jen můj názor). Pak mám vyzkoušeno životem, čeho se nejvíc bojíš, na co nejvíc myslíš, to si přitáhneš k sobě… takže přestaň na to myslet, nepřitahuj to, vizualizuj si milující rodinu, babičku, co má vnouče rádo a jen je prostě s ním velice ráda. Proč by jí nemohla nahradit alespoň trochu dceru? A že ji chovala s láskou? Však je to její babička! Je to dítě jejího syna. Musíš se dát do klidu a užívat si dítěte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.4.13 20:44
Je to pár let nazpět, co se mi měsíc v kuse v noci zdálo, že jsem jela autem a bourala jsem. začínalo to nevinně - dostala jsem smyk, ale jela jsem dál, postupně se to zhoršovalo, poslední sen končil tím, že jsem nabourala do skupiny lidí a v té skupině byl i můj syn. Den po tomhle snu se manžel se synem vybourali a syn málem zemřel.
Pár dní zpátky se mi zdálo o synovi, že je v nemocnici a dnes ráno ho přijímali na dětské - nebudu psát s čím.
Takže za mě ano, věřím na šestý smysl.
- Citovat
- Upravit
Marlenka.x
29.4.13 20:44
Neporadim. Sama jsem tehotna, cekame druhe dite, jsem ve 30tt a a az ted si to zacinam uzivat. Doted jsem byla presvedcena, ze se neco stane a o malou prijdem. Zaroven se ve mne praly pocity, jestli si to vsugerovavam (jsem po jednom potratu a nemohla jsem otehotnet), nebo jestli je to intuice.. Fakt neporadim, ale mozna bych se zkusila poradit s odbornikem. Mne paradoxne pomohlo, kdyz jsem si zjistovala statistiky umrti plodu v deloze a v obdobi okolo porodu. Nejak jsem mela pocit, ze je to pomerne caste. Dikybohu neni.
- Citovat
- Upravit
chatwenna
29.4.13 20:46
Pises, ze ma mala ctyri mesice… Mne to prijde malo.
Ja bych ji nedala na cele odpoledne a to si prijdu v poradku. 
- Citovat
- Upravit
29.4.13 20:46
Normálně hoď pokec s odborníkem, který má na netu dobré reference. Kvůli své holčičce. A manželovi se nesvěřuj, mohl by si to blbě vyložit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.13 20:47
Při čtení mám úplně husí kůži 
Plně souhlasím s Lemuska - v tom, že ti musí být hrozně a i v tom, že bys měla někam zajít, aby se to opravdu nerozjelo ve velkém. Určitě se ti uleví, pokud o tom promluvíš s psychologem, myslím, že pokud kápneš na nějákého ochotného, tak třeba mrkne i na tchýni a řekne ti, jestli v jejím chování vidí něco „podezřelého“ nebo jestli si oprabdu děláš starosti zbytečně a jen sama sebe ničíš Přeji ti, aby se ti conejdřív ulevilo a ty si plně mohla užívat mateřství
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.13 20:52
Nesouhlasím s názorem „nikam nechoď, budeš mít nálepku blázna“. Psychika je svině a opravdu bych si s tím nezahrávala, sama sobě asi těžko pomůžeš, když už se tak moc bojíš, takže je opravdu na místě odborník, aby ti od toho pomohl. O bláznech to není, tím se stávají většinou právě ti, co si na začátku nenechají poradit a věří, že si se vším poradí sami…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.13 20:54
Ahoj mamko, myslím, že většina z nás v sobě nosí své obavy a strachy, které nejsou vždycky logicky podložené. Stala ses svědkem toho, kdy tvá tchýně ztratila dceru a není divu, že na to nemůžeš přestat myslet. Myslím si, že babička určitě nechce tvou dceru za svou, že ti nechce ublížit v žádném případě ani na tebe seslat nic zlého. Je dost možné, že se k tvé dcerce upíná a vidí v ní svou ztracenou dcerku, miluje ji a bojí se o ni, ale není to nic, co by se nedalo pochopit. Ale vůbec ji neznám, takže píšu jen svůj názor na to, co jsem si přečetla. Návštěva psychologa je určitě na místě - přestože si nemyslím, že jsi „magor“.Sama cítíš, že tě tvé myšlenky limitují, takže pomoc potřebuješ. Drž se - vše dobré přeji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.4.13 20:55
No holka, o psychických poruchách toho moc nevím, ale za to vím, že existuje film - THE SECRET. Tvůj příspěvek mi okamžitě evokoval myšlenku tohoto filmu: nač myslíme, to přitahujeme. T. j. jakmile si začneš něco takového vsugerovávat, tak se také tak stane. Tudíž přestaň myslet na hlouposti a koukej se radovat z malé, z toho že jí mají tak hodně rádi, zakaž si myslet na ošklivé věci, zakaž si našeptávací hlas, že se něco stane, prostě zakaž. Začni myslet pozitivně! To že máš strach o malou je normální, ale všechny ostatní přivolávačské myšlenky vymazej z hlavy! Žádnou magií se nezabývám, ani ničím podobným, přesto mohu potvrdit, že u mne mnoho věcí funguje přesně tak, jak to popisují v tom filmu. Doporučuji shlédnout - je na youtubu volně ke stažení. Prostě to, co vyzařuješ, na co myslíš - i podvědomě -to předáváš dál a to se Ti také vrací a vyplňuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.4.13 20:56
Zakladatelka
@ynax Vůbec to neberu jako kritiku. Nebo ano, beru, ale jsem za ni vděčná a doufám, že mi pomůže otevřít oči. Že opravdu jen blbnu a dělám si to sama černýma myšlenkama, do kterých se zamotávám.
@Lemuska @Kamila Jakub @Bábrdl K odborníkovi určitě zajdu. Jde ale o to, že odborník mi pomůže se s tím strachem srovnat, možná v tom najde - nevím - nějakou přílišnou fixaci na dítě nebo něco takového, každopádně pochybuju, že mě dokáže zbavit otázky, zda jsem je opravdu paranoidní nebo to může být intuice. 
@chatwenna Tak celé odpoledne… Berou si ji po jídle, 3 hodinky jsou s kočárkem venku, pak jí dají znova najíst, doma se s ní hodinku pomazlí a znovu ji přivezou. Mají ji tak 4 hodiny a bydlí 3km od nás. Nejsem z toho nadšená, ale mně ty 4 hodiny týdně pomůžou. Mám dočasně jisté povinnosti, které teď nemůžou jít stranou. Ale to není předmětem diskuze. 
- Citovat
- Upravit
29.4.13 20:57
Zdravím anonymní 
Předem se neomlouvej za délku, myslím že si člověk jednak uleví a uspořádá si myšlenky a magor rozhodně nejsi!
Taková tragédie zahýbe celou rodinou, to vím z vlastní zkušenosti..Chápu tě jak se cítíš. To, když se koukáš na svou tchýni, jak se s ní mazlí jako by byla její vlastní.(já mám to samé, takové to pusinkování a mazlení se s mím malým, mě vadí í když to dělá někdo z rodiny)nemám ráda když si někdo přivlasňuje mého malého, takže myslím že tvůj pocit zvlášní není. Mému chlapečkovi je 5 měsíců a nikomu ho hlídat nedávám, jen svému partnerovi.
Najednu stranu chápej, že teď se upla na Vás, neviděla bych v tom nic špatného a jistě na tebe nechce přivolat něco zlého a malou ti vzít, myslím že moc koukáš na filmy 
Jsi matka, a malou moc miluješ, dej na své pocit, ale snaž se uvažovat racionálně, pokud ti nedala žádnou příčinu, není potřeba se nervovat..
Ale pokud tě to hodně užírá, zašla bych se vpovídat za odborníkem, který tě vyslechne a vše si spolu odůvodníte, uvidíš že Ti bude líp.
Přeji hodně štěstí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
chatwenna
29.4.13 20:59
@Anonymní píše:
@ynax Vůbec to neberu jako kritiku. Nebo ano, beru, ale jsem za ni vděčná a doufám, že mi pomůže otevřít oči. Že opravdu jen blbnu a dělám si to sama černýma myšlenkama, do kterých se zamotávám.@Lemuska @Kamila Jakub @Bábrdl K odborníkovi určitě zajdu. Jde ale o to, že odborník mi pomůže se s tím strachem srovnat, možná v tom najde - nevím - nějakou přílišnou fixaci na dítě nebo něco takového, každopádně pochybuju, že mě dokáže zbavit otázky, zda jsem je opravdu paranoidní nebo to může být intuice.
@chatwenna Tak celé odpoledne… Berou si ji po jídle, 3 hodinky jsou s kočárkem venku, pak jí dají znova najíst, doma se s ní hodinku pomazlí a znovu ji přivezou. Mají ji tak 4 hodiny a bydlí 3km od nás. Nejsem z toho nadšená, ale mně ty 4 hodiny týdně pomůžou. Mám dočasně jisté povinnosti, které teď nemůžou jít stranou. Ale to není předmětem diskuze.
Zakladatelko, ja nechtela resit, ze ji hlidaji a jak casto… Ale ze je mala jeste prcek a ty mas o ni OPRAVDOVY strach prave proto, ze je jeste mrnava… No, neumim to vysvetlit. Proste si myslim, ze kdyby mi nekdo „nevonel“ a ja mu mela davat na hlidani sve mimco, taky me budou napadat kravoviny…
- Citovat
- Upravit
wasean
29.4.13 20:59
Ahoj, měla sem to trošku podobně jako ty. Taky sem měla strach z toho, že mi chyně chce „vzít“ syna. Začalo to už v těhotentsví. Jednu dobu se mě snažila překecat k tomu abych jí zavolala hned jak budu rodit, že to chce prožít se mnou, což sem zavrhla, ani svoji mamku bych u porodu nechtěla. Zdělovala mi že se jí o malým zdá, jak bude vypadat ( což se jí vyplnilo). Taky je to taková „čarodějnice“. Chodí ke kartářce apod. Ta jí řekla, že syn se narodil pro ni, že se znali z minulých životů a teď si našel cestu k ní zpět. Brutálně mě tím vyschýzovala. Přítel to věděl a tak měl nakázáno nedat jí vědět až budeme v porodce, což neudělal, měla jsem strach, že fakt přijede. Malý šel nakonec císařem a ona půl hodinu na to co mu ho přivezli ze sálu se zjevila v nemocnici, s tím že cítila jak jde na svět a okamžitě vyrazila. Nechtěla ho pochovat jen koukla a zase odjela, prý abych nebyla naštvaná, že držela moje dítě dřív než já. Tím mě vykolejila ještě víc. No asi do půl roka malýho sem byla ve stresu přesně z toho co popisuješ a nechtěla k ní moc jezdit apod. Pak sem ale řekla, že takhle to dál prostě nejde a naférovku sem jí o svých pocitech řekla. Byla z toho docela zděšená, vůbec si neuvědomila co se ve mě jejím chováním pere a omluvila se a ubezpečila mě, že mě jako matku respektuje a nikdy by nešla proti mě…vyříkali sme si to a já sem v klidu. Jak řekla tak i plní. Malýmu je 14m. Nakonec to dopadlo tak, že se spolu vídáme rády a jelikož já věcem mezi nebem a zemí věřím taky, našli sme i společné téma. Pořád jezdí ke kartářce a občas přináší různé rady a pod. Já si to vyslechnu řeknu na to svůj názor a tím to končí. Je bezvadná babička a mě už strach přešel. Malej jí miluje a ona jeho, my dvě se respektujeme a docela to klape.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Nadpis je na úvod. Snad se mi na následujících řádcích podaří přiblížit vám, co se mi honí hlavou. Předem prosím o zachování anonymity, nemusí každý vědět, že jsem magor. (a ano, jsem) Začnu chronologicky, popořádku, třeba jen sepsat a utřídit si myšlenky mi pomůže najít příčinu strachu, který mě provází už pár týdnů a v posledních dnech mě doslova paralizuje. Vím, že musím k psychologovi a rozhodně to v nejbližší době udělám, ale psycholog mi nedokáže odpovědět na otázku, zda na tom strachu může něco být. Může to být intuice? Snad ne, ale… Tak popořádku. Před lety jsem se dala dohromady s nynějším partnerem. Klasický průběh. Seznámení, randění, sestěhování, vybudování vlastního hnízda, miminko. Jen na svatbu zatím nedošlo, ale není všem dnům konec. Prošli jsme si různýma etapama, zkouškama. Byly hádky, rozchody, usmiřování a mimo jiné jsme si spolu prošli obdobím, kdy partnerovi zemřela sestra. Na rakovinu. Ve věku 25 let. Strašná tragédie, nejhůře to samozřejmě nesla jeho matka. Úplně se sesypala. Když zůstala sama, opila se do němoty. Její manžel se třeba vracel z hor 600km kde jsme společně byli, aby ji našel doma opitou a pod práškama, když se jí nemohl dovolat. I já ji jednou vyzvedávala úplně na mol z práce, když byl partner s otcem na služebce a ona nebyla ještě před půlnocí doma. To už člověk hned věděl, která bije. Naštěstí to nebylo časté, taky jí nikdo nedával příležitost. Od partnera jsem se dozvěděla, že s pitím měla problém, když byli se sestrou ještě malí. Snad byla i někde na léčení, ale partner byl opravdu prcek, nepamatuje si to přesně a nikoho se neptal. Ta žena určitě neměla lehký život. Její dcera měla nějaký zvláštní druh rakoviny, vlastně to věděli snad od jejího narození, dětství trávila po špitálech, prognozy byly špatné, vlastně se jen čekalo, kdy se to rozjede. Dávali jí čas do puberty. Je to nějaký vzácný druh a šance na přežití byla 10%ní. Takže se na jednu stranu nedivím, že se z její mámy stala zlomená žena, která 25 let čekala na to, že její dcera jednoho dne zemře, a to se taky stalo.
No, pár let uteklo, nikdo nezapomněl, ale život se zase zajel. Hlavně ze začátku jsem zaslechla od několika příbuzných, že jí úsměv vrátí zase vnoučátko. Asi to ve mně zůstalo víc, než jsem myslela. Po těch pár letech, jsem přivedla na svět dceru. Opravdu to partnerové rodině vlilo novou krev do žil. Jeho rodiče tu byli každý týden, neustále si malou chovali, plánovali co všechno s ní budou dělat, jak budou hlídat. Vždycky ale, když jsem viděla tchyni, jak si malou chová, úplně se mi sevřel žaludek. Nevím proč. Snad to, jak se na ni dívala. S jakou láskou ji chovala, jako by byla její vlastní! A tady začíná ten problém. Tahle myšlenka mi proletěla hlavou a od té doby nejen, že se jí nemůžu zbavit, ale ještě to graduje. Neustále mě stíhá hrůza a panický strach z toho, že mě s dcerou někdo nebo něco od sebe oddělí. A že v tom bude hrát nějakou roli tchyně. Kdysi jsem viděla i nějaký film na obdobné téma, nevím jak se jmenoval. Já ho viděla dávno, ale nedávno ho znovu dávali na nově - viděla jsem ukázky, kdy se tchyně snažila snaše zebrat dítě. Už si nepamatuju jak a proč, každopádně mi tehdy z toho bylo dost zle a teď se ty vzpomínky oživily. Další věc, tchyně chodí ke kartářce a přesně mi předpověděla datum porodu. Už mě stíhají i tak neuvěřitelné myšlenky, že se snad zabývají nějakou magií, a že mi ten porod vyčarovaly a jsou schopné mi i ublížit. Prostě mám hrůzu, že v mé dceři vidí tu svoji a bude ji chtít pro sebe. Že na mě sešle nějakou nemoc nebo, že o ní minimálně ví a jen čeká, kdy propukne, aby moji holčičku měla pro sebe. Je mi špatně pokaždé, když ji tam dávám na hlídání. A teď bohužel nemůžu jinak a jedno odpoledne v týdnu ji mají. I kdybych měla na výběr, před partnerem bych neobhájila, proč si ji nemůžou povozit a pomazlit. Partner samozřejmě o mých pocitech neví. Ublížilo by mu to, možná by se zlobil. Nemám totiž nejmenší důvod pro svoje za vlasy přitažené scénáře. Dceru mi vrátili vždy v pořádku. Absolutně mě respektují, dcerku zbožňují. Ale ten vnitřní pocit, ten hlásek, co mi našeptává, že se něco stane a já nebudu moct být s ní a chránit ji. Ta panika, co se o mě vždycky pokouší, když ji vidím odjíždět. Nechápu to. Nedokážu si vysvětlit, kde se to ve mně stalo a jediný, čeho se bojím je, že je to nějaký šestý smysl, a že to, čeho se bojím, se skutečně stane. Ještě pro upřesnění o mně - dcera má 4 měsíce, takže v šestinedělí nejsem a paradoxně, v šestinedělí jsem na tom psychicky byla líp. Dále mi není -náct ani čerstvých -cet, jsem vysokoškolsky, za normálních okolností racionálně uvažující člověk a před šesti lety mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti. To už tu nebudu rozepisovat co to znamená, na googlu je toho dost. Nemyslím ale, že by to souviselo. Docházela jsem dva roky na terapii a myslím, že se mi podařilo to nějak zvládnout. Tak, to je asi vše. Nečekám, že by s tím měl někdo zkušenosti, ale možná váš nezaujatý pohled mi dokáže říct, kde se ten strach vzal. A třeba se tu najde i někdo, kdo se magií zabývá a řekne mi, jestli je možné na někoho takhle přivolat nějaké neštěstí. A třeba sem nakoukne i někdo, kdo se zabývá intuicí a pozná, zda jen blázním nebo mám toho našeptávače v mé hlavě poslechnout. Každopádně přiznávám, že sama sebe jsem už tak vystíhovala, že nejsem schopná myslet na nic jiného a začíná to být dost znát. Děkuji za přečtení, postřehy a omlouvám se za délku. 