Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jak tak koukám, tak jste holky za jedno
@Jana206 ne, ne sourozence poznám na 100% i jeho tatu, ačkoli máme jiné otce, jsme si hodně podobní, tmavé typy a tohle dítě jakoby vypadlo z oka tomu pánovi na fotce, evidentně modrooke a blonďaté.
Asi na to zavedu někdy řeč, jediný koho se můžu zeptat je jen můj nevlastní sourozenec, babka ani děda už nežijí a nikdo jiný už není, kdo by mohl vědět. Děkuji za reakce.
Uf, zcela jsi mi otevrela mou „pandorinu“ skrinku…uplne se desim chvile, az moji synove zabrousi do mych dokumentu a zjisti, ze maji starsi sestru… (jeste horsi predstava je, ze se jednou ona sama objevi).
Jako, zvaz, jestli se chces ptat…odpovidam z pozice te, ktera dite k adopci dala.
@Anonymní píše:
Uf, zcela jsi mi otevrela mou „pandorinu“ skrinku…uplne se desim chvile, az moji synove zabrousi do mych dokumentu a zjisti, ze maji starsi sestru… (jeste horsi predstava je, ze se jednou ona sama objevi).Jako, zvaz, jestli se chces ptat…odpovidam z pozice te, ktera dite k adopci dala.
Tak já právě nevím, jestli si máma uvědomila, že tam ty fotky jsou, nebo jí to ani nedošlo. Co já vím, kdy si je tam dala, právě bych ji nerada nechtíc ranila. Ale zvědavost mě nejspíš přemůže ![]()
@Anonymní píše:
Jak tak koukám, tak jste holky za jedno@Jana206 ne, ne sourozence poznám na 100% i jeho tatu, ačkoli máme jiné otce, jsme si hodně podobní, tmavé typy a tohle dítě jakoby vypadlo z oka tomu pánovi na fotce, evidentně modrooke a blonďaté.
Asi na to zavedu někdy řeč, jediný koho se můžu zeptat je jen můj nevlastní sourozenec, babka ani děda už nežijí a nikdo jiný už není, kdo by mohl vědět. Děkuji za reakce.
Mě přijde popravdě divné, kdyby šlo eventuálně o zemřelé dítě nebo o dítě později dané k adopci, že by ses to až do dospělosti nedozvěděla. Pokud šlo o dítě kolem roku, tak o něm věděli nejen starší příbuzní, ale taky lidé v okolí. Pokud žiješ v místě, kde ses narodila a kde máš své kořeny(nemusí to být jen to město, ale i okolí),tak není pravděpodobné, že by se Ti o tom dodnes nikdo nezmínil. Hlavně lidé z okolí si často do pusy nevidí.
Soudím podle toho, že na vesnicích a v menších městech si lidé pomalu vidí až do talíře. A ani ve větších městech to mezi „sousedy“ ze stejného bloku nebývá jinak..V místě, kde žiju já, zemřelo před dvaceti lety čtyřměsíční dítě na SIDS, potom půlroční holčička na srdeční vadu, a lidé si na to vzpomenou dodnes..Takže sourozenci těchto dětí nepotřebovali ani rodiče k tomu, aby se to dozvěděli. Kamarádka, sestra jednoho toho mnou zmiňovaného dítěte říkala, že v jejich rodině je to tabu, mamky se na to mohla zeptat až v dospělosti, ale věděla to od dětství.
Vyřešíš to jen tak, že se zeptáš..POkud jsi si jistá, že všechny své příbuzné poznáš - i nevlastního sourozence a jeho otce, tak mi jedna z těchto variant přijde pravděpodobná..Ale divné je, že by se to k Tobě dodnes nedostalo ![]()
Ja bych se zeptala.. nedala by mi zvedavost.. ale asi bych se bala co se dozvim.. drzim peste a hodne stesti..
@Anonymní píše:
Před pár lety jsem náhodou objevila krabici s fotkami, když byla mamka malá, její rodiče, prarodiče a pohřeb jejího bratra. Zemřel mladý, nehoda na motorce, mamce bylo kolem deseti let. Ty fotky jsou šílené, nechápu, proč se toto fotilo, rodiče v koncích, otevřená rakev, čirá hrůza. Chtěla jsem se tehdy zeptat, proč mají schované takovéto fotky, proč se to vůbec fotilo, ale bála jsem se, že z toho bude smutno. Dodnes jsem nikomu neřekla, že jsem to našla, ale když si na to vzpomenu, vidím všechny detailyTakže neporadím, jen jsem chtěla napsat zkušenost…
dřív to tak prostě bylo, že se fotili svatby i pohřby. Když zemřella babička (matka mého nevlastního otce) byla otevřená rakev vystavená doma. Aby se s ní mohli rozloučit i její sestry ze slovenska. Byli jsme u toho i my, děti. Nijak mě to nepoznamenalo. Pak se rakev zavřela, naložila do auta a průvodem se šlo na hřvitov kde se rakev uložila. tatínek má fotky také uložené. Byl to dokonce můj první pohřeb, bylo mi 13 a ségře 7. ![]()
Zakladatelko… a nemůže to být třeba mamky bratr a jeho dítě? Jinak já bych se zeptala.. tedy osobně, ne po telefonu… fotky vytáhla a zeptala bych se. zvědavostí bych asi neusla
.
Mě se taky někteří ptali, jestli můj syn bude vědět že měl bratra - dvojče. Jestli mu to řeknu… ano, řeknu. Kdybych to neudělala já, myslím že jeho starší sourozenci by to určitě někdy řekli. A taky chodíme na hřbitov…
Nabízí se úplně obyčejné vysvětlení, že je to dítě vzdáleného příbuzného.
@4family píše:
Nabízí se úplně obyčejné vysvětlení, že je to dítě vzdáleného příbuzného.
Přesně to mě napadlo, třeba je to nějaký bratranec
A fotky tam dřív nebyly, protože k nim nějak přišla až později nebo je někde našla…
Ale co ten chlap tam, mamka s tím dítětem sama doma, babička
To mi tam nesedí. Ale ještě víc mi nesedí, že kdyby se stalo něco tragického nebo neobvyklého, že by se o tom nedozvěděla od lidí. Já jsem si ještě teď vzpomněla na kamarádku, její mamka onemocněla po porodu laktační psychozou a bohužel zabila novorozence, jejího staršího bratra..Byla dva roky ve vězení..Ona ještě nebyla, takže nebýt lidí, tak by se o tom taky nemusela dozvědět(za předpokladu, že by příbuzní mlčeli)..Na úplném „vyhnálkově“ jsem tehdy taky nežila a lidi toto prostě věděli.
Taky jsem zvědavá, doufám, že zakladatelka napíše rozuzlení. Vysvětlení může být i úplně obyčejné.
Záleží na vztahu s mámou, jestli si důvěřujete a kdybys otevřela nějakou ránu, jestli si to nebude moc brát…
nemůžeš se zeptat třeba sousedů, známých?? roční dítě se schovat ani utajit nedá…
u nás (vesnice) zemřelo před více než 30ti lety 9 měsíční dítě na zástavu dechu, bylo to prostřední dítě mezi klukama, se kterými jsem si hrála denně. NIKDY jsem s nimi o tom nemluvila, ani s jejich mámou (říkala jsem jí „teto“, prostě dobří známí), ale prostě jsme to všichni věděli… můj táta jim tehdy sháněl auto na cestu do nemocnice, běžel jak šílený k silnici a někoho zastavoval…
Takové všelijaké věci se v okolí vědí, tak třeba se můžeš poptat i tak?
@Jana206 u nás v rodině je to asi ‚dědičné‘, mjn o zemřelém synovi mého otce (zemřel jako malé dítě) jsem se dozvěděla úplně náhodou a to v mých třiceti letech, shodou okolnosti v podstatě od cizího člověka, jsou věci o kterých zřejmě mnoho lidí nerado mluví a u nás v rodině nejspíš tuplem. Proto se ‚bojím‘ zeptat, aby to nebyl stejný případ a já mámu zbytečně netrapila. Ale samozřejmě existuje x jiných variant a pravdu mi stejně může říct jen máma :nevím: