Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Chci umřít
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
2.5.17 18:25
Zakladatelko, verim ze za ty tři roky jsi ze stara nejmíň o deset let. Selhal manžel…odešel kvůli synovi? Selhala rodina i nový partner. Nezbude než se obrátit na pomahaci organizace, protoze tohle NENÍ práce na 24/7 pro jednoho člověka!!! S takovou bys mohla skončit jako ta v příspěvku vyse. Proste nějaké stacionáře, do budoucna chráněného dílny, bydlení atd. musis mít prostor na svuj odpočinek a čerpání sil.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 18:39
Je to určitě náročné a těžké, je to boj, ale není bez východiska.
Pokud ti přijde, že to nezvládáš, popřemýšlej nad ústavem pro syna.
Pokud jde o to okolo - zkus opět hledat specializovanou školku, někde ti ho přijmou, nevím, jak moc je postižený, možná by šel nějaký denní stacionář či tak něco (nerozumím tomu, jen střílím od boku, co existuje).
Pokud tě přítel nechal bydlet ještě u sebe v bytě, tak bych to tak nezatracovala, třeba si prostě jen potřebuje odpočinout, trochu ulevit, něco si srovnat v hlavě, nemusí to být hned katastrofický scénář už jen proto, že tě tam nechal, tak to nebude úplně hajzl.
Zkusila bych pohledat nějaké informace o tom, zda máš nárok na příspěvky či nějaké jiné dávky, zkontaktovat organizace zabívající se dětmi se stejným postižením, jako má tvůj syn.
S životem bych nekončila, nic není tak hrozné, jako to vypadá, určitě jsou ve tvém životě světlé chvilky. Nic není tak černé a situace se obrátí - je primární umístit někam syna přes den, abys ty mohla do práce (zároveň to bude psychická úleva), myslím si, že v takovém případě by třeba i bývalý partner prozřel, nebylo by toho najednou tak moc.
Ale jsem si jistá, že nějaké řešení to mít bude. Někde se najde místo ve školce, někde se najde práce pro tebe, kde si trochu odpočineš, neházej flintu do žita 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.5.17 19:02
Když byly mému synovi 2 roky (a dceři 5), dostal kluk zánět mozku. Po 3 měsících na ARO jsme si domů přivezli ochrnutého nemluvícího kloučka. Zůstal na vozíku, má těžké kombinované postižení.
Do té doby jsem byla krásná, chytrá, vzdělaná, vše stíhající vzorná matka s kránou rodinou a skvělým milujícím partnerem.
Pak jsme se ještě o něco jako rodina snažili.
Když bylo synovi 7 a měl nastoupit do speciální školy, manžel přišel s tím, že už to nedává. A odešel. Ano, za krásnou, veselou, chytrou, vše stíhající a mladší krasavicí bez postiženého dítěte. Mně zůstali 7-letý vozíčkář a 11-letá puberťačka v péči.
Bylo to na mašli. Rozumím zakladatelce.
NIKDY bych to nezvládla, kdybych neměla podporu ve své rodině (rodičích a sourozencích), a v přátelích. A taky mne zachránila má práce.
Už je to 9 let, co jsme sami. A já to zvládla. Děti jsou šťastné, chodí do školy, uživím je, naučila jsem se vymalovat byt, vyměnit kolo u auta i dofouknout pneumatiky u invalidního vozíku. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala.
Ano, když se dívám na ty 15 let staré fotky, a myslím na svůj tehdejší bezstarostný život, brečím ještě dnes. Tak moc na ty fotky nekoukám.
Zakladatelko, sama to nezvládneš. Najdi si prosím někoho, kdo Ti pomůže.
A neboj se antidepresiv, pomáhají.
- Citovat
- Upravit
2.5.17 19:14
@Anonymní píše:
Když byly mému synovi 2 roky (a dceři 5), dostal kluk zánět mozku. Po 3 měsících na ARO jsme si domů přivezli ochrnutého nemluvícího kloučka. Zůstal na vozíku, má těžké kombinované postižení.
Do té doby jsem byla krásná, chytrá, vzdělaná, vše stíhající vzorná matka s kránou rodinou a skvělým milujícím partnerem.
Pak jsme se ještě o něco jako rodina snažili.
Když bylo synovi 7 a měl nastoupit do speciální školy, manžel přišel s tím, že už to nedává. A odešel. Ano, za krásnou, veselou, chytrou, vše stíhající a mladší krasavicí bez postiženého dítěte. Mně zůstali 7-letý vozíčkář a 11-letá puberťačka v péči.
Bylo to na mašli. Rozumím zakladatelce.
NIKDY bych to nezvládla, kdybych neměla podporu ve své rodině (rodičích a sourozencích), a v přátelích. A taky mne zachránila má práce.
Už je to 9 let, co jsme sami. A já to zvládla. Děti jsou šťastné, chodí do školy, uživím je, naučila jsem se vymalovat byt, vyměnit kolo u auta i dofouknout pneumatiky u invalidního vozíku. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala.
Ano, když se dívám na ty 15 let staré fotky, a myslím na svůj tehdejší bezstarostný život, brečím ještě dnes. Tak moc na ty fotky nekoukám.
Zakladatelko, sama to nezvládneš. Najdi si prosím někoho, kdo Ti pomůže.
A neboj se antidepresiv, pomáhají.
Máte můj obdiv 
To je přesně vzor pro zakladatelku, že zvládnout se to dá, sice těžko, ale dá. Přeji vám i nadále hodně štěstí .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Doe_Jane
2.5.17 19:16
@sarah1618 píše:
No jasně
Bez peněz se producirovat po ulici a čekat az natrefim na někoho podobného
- Citovat
- Upravit
2.5.17 19:39
@Anonymní píše:
Když byly mému synovi 2 roky (a dceři 5), dostal kluk zánět mozku. Po 3 měsících na ARO jsme si domů přivezli ochrnutého nemluvícího kloučka. Zůstal na vozíku, má těžké kombinované postižení.
Do té doby jsem byla krásná, chytrá, vzdělaná, vše stíhající vzorná matka s kránou rodinou a skvělým milujícím partnerem.
Pak jsme se ještě o něco jako rodina snažili.
Když bylo synovi 7 a měl nastoupit do speciální školy, manžel přišel s tím, že už to nedává. A odešel. Ano, za krásnou, veselou, chytrou, vše stíhající a mladší krasavicí bez postiženého dítěte. Mně zůstali 7-letý vozíčkář a 11-letá puberťačka v péči.
Bylo to na mašli. Rozumím zakladatelce.
NIKDY bych to nezvládla, kdybych neměla podporu ve své rodině (rodičích a sourozencích), a v přátelích. A taky mne zachránila má práce.
Už je to 9 let, co jsme sami. A já to zvládla. Děti jsou šťastné, chodí do školy, uživím je, naučila jsem se vymalovat byt, vyměnit kolo u auta i dofouknout pneumatiky u invalidního vozíku. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala.
Ano, když se dívám na ty 15 let staré fotky, a myslím na svůj tehdejší bezstarostný život, brečím ještě dnes. Tak moc na ty fotky nekoukám.
Zakladatelko, sama to nezvládneš. Najdi si prosím někoho, kdo Ti pomůže.
A neboj se antidepresiv, pomáhají.
Veliký, veliký obdiv 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:43
Ahoj, je mi moc líto, jak to dopadlo s přítelem. Je jasné, že to teď vidíš vše černě. Nikdo, kdo se tu prsí, jaká je to blbost, že Tě napadají černé myšlenky, si neumí představit, co teď prožíváš. Ale zabalit to je opravdu to nejkrajnější a nejhorší možné rozhodnutí.
Určitě potřebuješ pomoc, už včera bylo pozdě.
Jsi v kontaktu s nějakým střediskem rané péče? Pokud ne, hned zítra je zkontaktuj. Jsou tam odborníci, které pomůžou dítěti, ale nabídnou i psychologickou podporu Tobě. Mohou nabídnout pomoc, hledání školky, možnosti stacionářů a jiné. Mají bohaté zkušenosti, jak postupovat ve Tvém případě, věř, že nejsi první ani poslední, kdo je v podobné situaci. Vyhledej si kontakty na středisko, kam spadáte. Nebo napiš, odkud přibližně jste a vyhledám Ti to.
Nestyď se napsat si o pomoc. Pokud bys měla černé myšlenky, kdykoliv můžeš zavolat na non stop krizovou linku, třeba: 222580697. Držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:45
@Anonymní píše:
Když byly mému synovi 2 roky (a dceři 5), dostal kluk zánět mozku. Po 3 měsících na ARO jsme si domů přivezli ochrnutého nemluvícího kloučka. Zůstal na vozíku, má těžké kombinované postižení.
Do té doby jsem byla krásná, chytrá, vzdělaná, vše stíhající vzorná matka s kránou rodinou a skvělým milujícím partnerem.
Pak jsme se ještě o něco jako rodina snažili.
Když bylo synovi 7 a měl nastoupit do speciální školy, manžel přišel s tím, že už to nedává. A odešel. Ano, za krásnou, veselou, chytrou, vše stíhající a mladší krasavicí bez postiženého dítěte. Mně zůstali 7-letý vozíčkář a 11-letá puberťačka v péči.
Bylo to na mašli. Rozumím zakladatelce.
NIKDY bych to nezvládla, kdybych neměla podporu ve své rodině (rodičích a sourozencích), a v přátelích. A taky mne zachránila má práce.
Už je to 9 let, co jsme sami. A já to zvládla. Děti jsou šťastné, chodí do školy, uživím je, naučila jsem se vymalovat byt, vyměnit kolo u auta i dofouknout pneumatiky u invalidního vozíku. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala.
Ano, když se dívám na ty 15 let staré fotky, a myslím na svůj tehdejší bezstarostný život, brečím ještě dnes. Tak moc na ty fotky nekoukám.
Zakladatelko, sama to nezvládneš. Najdi si prosím někoho, kdo Ti pomůže.
A neboj se antidepresiv, pomáhají.
Moc děkuju za tvůj příspěvek - obdivuji tvou upřímnost a vůbec…Bylo mi strašně líto zakladatelky, že dostala takovou hnusnou sodu od lidí, kteří se v tom tady poměrně vyžívají. Je to ještě mládě, úplně se mi sevřelo srdce, mám dceru ve stejném věku. Tohle je obrovský balvan, který člověk sám ani nepostrčí, natož aby s ním hnul. Jsem ráda, že jsi to napsala tak, jak to je. Ze zkušenosti. Já bych byla jenom trapná teoretička, i když si myslím přesně to, co píšeš. Přeji ti hodně moc sil a všechno dobré v životě a zakladatelce taky. Doufám, že přijdou lepší chvíle pro vás obě holky. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:47
Zakladatelko, a musis byt za kazdou cenu v nejakem vztahu? Neni lepsi si od vsech chlapu odpocinout, urovnat si vsechno v hlave a venovat se synovi? Rodice financne nepomuzou, nez zacnes vydelavat?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:47
@Anonymní píše:
Když byly mému synovi 2 roky (a dceři 5), dostal kluk zánět mozku. Po 3 měsících na ARO jsme si domů přivezli ochrnutého nemluvícího kloučka. Zůstal na vozíku, má těžké kombinované postižení.
Do té doby jsem byla krásná, chytrá, vzdělaná, vše stíhající vzorná matka s kránou rodinou a skvělým milujícím partnerem.
Pak jsme se ještě o něco jako rodina snažili.
Když bylo synovi 7 a měl nastoupit do speciální školy, manžel přišel s tím, že už to nedává. A odešel. Ano, za krásnou, veselou, chytrou, vše stíhající a mladší krasavicí bez postiženého dítěte. Mně zůstali 7-letý vozíčkář a 11-letá puberťačka v péči.
Bylo to na mašli. Rozumím zakladatelce.
NIKDY bych to nezvládla, kdybych neměla podporu ve své rodině (rodičích a sourozencích), a v přátelích. A taky mne zachránila má práce.
Už je to 9 let, co jsme sami. A já to zvládla. Děti jsou šťastné, chodí do školy, uživím je, naučila jsem se vymalovat byt, vyměnit kolo u auta i dofouknout pneumatiky u invalidního vozíku. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala.
Ano, když se dívám na ty 15 let staré fotky, a myslím na svůj tehdejší bezstarostný život, brečím ještě dnes. Tak moc na ty fotky nekoukám.
Zakladatelko, sama to nezvládneš. Najdi si prosím někoho, kdo Ti pomůže.
A neboj se antidepresiv, pomáhají.
I já se přidávám k obdivovatelům a smekám.
Snad Tvůj příspěvek pomůže zakladatelce se sebrat.
Moc držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:49
@pohledmuze Tebe bych zavrela do ustavu!!! 
Zrejme nebudes mit deti, kdyz toto napises 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:49
Jakmile je vše bez problémů a vše šlape tak jak chlap chce, tak to ve vztahu vydrží, ale jakmile se vyskytne nějaká překážka, třeba to postižení, tak zdrhne a říká, jak to nezvládá, a žena to má zvládat? Vždyť je to jejich společné dítě a ne jenom té ženy a když ví, jak je to těžké a že on to nedává, tak jak ji v tom může nechat samotnou a určitě nedělá tolik co dělá pro to dítě ta žena a už i tak křičí, že to nedává, že nemůže, takový není pro mě chlap, ale zbabělec, který hledí jen na své pohodlí a bezstarostný život.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:57
Jeste dodam, ze mam syna s ADHD a zustala jsem sama na dve deti. Jsem stastna, ze je mam, i kdyz lehke to neni. Partnera ted nehledam, i kdyz nekdy chybi. Hledej pomoc u lidi, co te maji radi a zabojuj za to svoje mistecko na slunci. Proste to nevzdavej, je nas takovych vic
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 19:59
@Anonymní píše:
Když byly mému synovi 2 roky (a dceři 5), dostal kluk zánět mozku. Po 3 měsících na ARO jsme si domů přivezli ochrnutého nemluvícího kloučka. Zůstal na vozíku, má těžké kombinované postižení.
Do té doby jsem byla krásná, chytrá, vzdělaná, vše stíhající vzorná matka s kránou rodinou a skvělým milujícím partnerem.
Pak jsme se ještě o něco jako rodina snažili.
Když bylo synovi 7 a měl nastoupit do speciální školy, manžel přišel s tím, že už to nedává. A odešel. Ano, za krásnou, veselou, chytrou, vše stíhající a mladší krasavicí bez postiženého dítěte. Mně zůstali 7-letý vozíčkář a 11-letá puberťačka v péči.
Bylo to na mašli. Rozumím zakladatelce.
NIKDY bych to nezvládla, kdybych neměla podporu ve své rodině (rodičích a sourozencích), a v přátelích. A taky mne zachránila má práce.
Už je to 9 let, co jsme sami. A já to zvládla. Děti jsou šťastné, chodí do školy, uživím je, naučila jsem se vymalovat byt, vyměnit kolo u auta i dofouknout pneumatiky u invalidního vozíku. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala.
Ano, když se dívám na ty 15 let staré fotky, a myslím na svůj tehdejší bezstarostný život, brečím ještě dnes. Tak moc na ty fotky nekoukám.
Zakladatelko, sama to nezvládneš. Najdi si prosím někoho, kdo Ti pomůže.
A neboj se antidepresiv, pomáhají.
Se mnou se život taky nemazlil, a vím co to je, sáhnout si až na dno. O to větší máš můj obdiv a respekt. Posílám ti sílu na dálku, a přeji tobě, i dětem, v životě už jenom hezké věci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.17 20:05
@Anonymní píše:
Dobrý den maminky, potřebuju se vypsat jsem totálně na dně, nikdy bych nevěřila, že su ocitnu v takové situaci… Je mi 25 mám tříletého syna s mentálním postižením, nikde ve školce ho nechtěj nikde prostě… před rokem jsem se nastěhovala do cizího města k partnerovi myslela jsem že už budu štastná je to nejlepší chlap na jakéhojsem kdy potkala, jinej takovej prostě není, ale v sobotu mi řekl, že už to nedává a že to chce ukončit, že tu můžu bydlet jak dlouho budu potřebovat, ale že už semnou být nechce i přes to že mě milujea já tu sedímm nejsem schopná se na něj ani podívat aniž bych se rozbrečela, nemám kam jít nemám tu žádné přátelé, nemám práci protože musím být se synem doma a fakt přemýšlím že si to hodím… Nikdy mě ještě nikdo neopustil, vždycky jsem vztah ukončila já a ani jsem nevěděla, že to může tak bolet… nejsem schopná se ani věnovat synovi prostě nic jen sedím a doufám že umřu na zlomené srdce…
zvládneš to, nejsi na to sama
obrať se na tu linku, co sem už dávaly uživatelky a na středisko rané péče. Mrzí mě to s tím přítelem, na to asi pomůže jen čas a až se postavíš trochu na nohy 
Já věřím že na tebe čeká někdo, kdo se o vás opravdu postará a „zvládne“ to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
