Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Stalo se vám někdy, že se partner citově úplně odpojil?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
25.5.26 08:57
Konec ?
Ahoj holky, vím, že to sem asi úplně nepatří, ale chtěla jsem se vás upřímně zeptat, jestli některá z vás nezažila něco podobného. Není to úplně o dítěti, spíš o partnerství, ale věřím, že tady spousta z nás prochází náročným obdobím a možná mi někdo bude rozumět.
S přítelem jsme spolu 7 let a máme tříapůlletou holčičku s vývojovou dysfázií a dalšími vývojovými obtížemi. Poslední roky se prakticky celý můj život točil kolem malé. Přítel chodil do práce, já byla většinu času s ní. Neříkám, že nepomáhal — pomáhal, vykoupal ji, uspával, staral se — ale náš společný život se postupně smrskl jen na večery u televize. Nikam jsme moc nejezdili, nebyl čas ani finance, všechno bylo takové rozkouskované a jeli jsme oba spíš na autopilota.
Jemu to ale podle jeho slov stačilo. Říkal, že nepotřebuje výlety ani velký život kolem, že až bude lepší práce a lepší situace, bude nám líp. On na sobě poslední dobu hodně makal, cvičil, snažil se posunout pracovně… a před měsícem mi oznámil, že mě už nemiluje.
Řekl mi, že si to uvědomil postupně, že mezi námi byla dlouho napjatá atmosféra. A ano, byla jsem unavená, často výbušná, řešila jsem domácnost, péči o malou, všechno jsem chtěla zvládat dokonale a jela jsem nonstop bez odpočinku. Vím, že jsem nebyla vždy příjemná. Ale zároveň jsem měla pocit, že všechno stojí hlavně na mně.
Od té doby se úplně uzavřel. Říká, že vůči mně cítí blok. Ze dne na den úplně přestaly jakékoliv projevy blízkosti — žádné doteky, pusa, pohlazení, objetí, sex… prostě nic. Jako kdyby se to během jednoho dne úplně vypnulo. To je pro mě asi nejtěžší pochopit.
Když jsem se ptala, co bude dál, řekl, že to taky nechce hned vzdát a že by si přál, aby se mu ty city vrátily, ale neví jak.
Já jsem se od té doby snažila hodně změnit. Přestala jsem tlačit na dokonalou domácnost, snažím se být klidnější, víc v pohodě. Byli jsme teď spolu i na víkendu a říkal, že mu se mnou bylo hezky, že je doma příjemnější atmosféra, ale že ty city se mu zatím nevrací.
Domluvili jsme se, že tomu dáme ještě pár měsíců, a pak případně půjdeme od sebe. Ale já se vás chci zeptat — stalo se vám někdy, že se partner takhle úplně odpojil, a přesto se to mezi vámi zase vrátilo? Že se city obnovily? Já to strašně moc nechci vzdát a strašně bych si přála, aby se to vrátilo.
Děkuju každé, která dočetla až sem. 🤍
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.5.26 09:06
Asi něco, co se děje běžně - když se z partnerky stane matka a hospodyně. Coz nevidim jako tvoji vinu, nejspis to na tebe vse hodil on a na partnerskou roli uz nebyla energie.
Tipla bych, ze minimalne kouka po jiných, spis uz nejakou ma. A nestojí ti za to. Místo toho, aby se snažil ti ulevit, na tebe jeste hodi nutnost změnit sama sebe. On se nějak snazi, nebo si jen užívá milejší paní doma?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:08
“ On na sobě poslední dobu hodně makal, cvičil, snažil se posunout pracovně…” není to kvůli nějaké ženě? Já nevěřím tomu, že chlap celou dobu mlčí, nic neřekne a nesnaží se s tím něco dělat a jen oznámí konec 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:13
@izabe píše: Více
Tak tomu věř, to je u řady chlapů běžný modus operandi. Taková mutace toho ženského „nic mi není“. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:18
Posledně, jak jsem psala, tak mi pořád opakoval, že v tom opravdu nikdo není. Říkal, že by na to klidně přísahal i na naši dceru, že se nikdo jiný neobjevil a že si jen v sobě vytvořil nějaký blok. Když jsem to řekla rodině, tak všem přišlo strašně zvláštní, jak náhlé to celé bylo, a skoro každý si myslel, že v tom musí být jiná ženská. On ale všem tvrdil to samé – že opravdu nikdo jiný není.
Samozřejmě mi taky proběhlo hlavou, že by to stejně nepřiznal. Ale zároveň jsem u něj nikdy neměla důvod mu nevěřit. Byl to první člověk, kterému jsem opravdu věřila, protože za celou dobu nikdy neudělal nic, čím by naši důvěru narušil.
Takže si pořád říkám, jestli je možné, že v tom někdo je, nebo ne. Nerozumím tomu. Nikam mu nelezu, jen jednou jsem se podívala do počítače, protože je tam všude přihlášený, ale stejně nevím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:20
@Lily-of-the-valley Jeho snaha je vlastně hlavně to, že pořád zůstal tady a neodešel. Když jsem se ho ptala „a kam bys šel?“, tak řekl „nevím“, což mi popravdě trošku zaznělo tak, jako kdyby nějaké místo měl, nebo aspoň nad něčím přemýšlel.
Včera jsem se ho znovu ptala, jestli v tom opravdu nikdo není. Řekla jsem mu, ať mi to prostě řekne, že by mi možná i pomohlo znát pravdu, i kdyby bolela. Ale zase mi tvrdil, že v tom nikdo není, že mi to klidně odpřísahá.
Samozřejmě si pořád říkám, jestli třeba někdo není, nevím. Ale zároveň se nijak nesnaží ve smyslu, že by mezi námi něco budoval nebo obnovoval. Byli jsme spolu teď o víkendu pryč, ale připadalo mi to spíš jako dva kamarádi. Vůbec se mě nedotkl, nic. Přitom mi říká, že jsem krásná a podobně. Dokonce jsem se ho přímo zeptala, jestli se mu třeba nehnusím, když se mě ani nedotkne. A on řekl, že vůbec ne, že jsem krásná, že jen prostě nemá potřebu a že se v něm něco zlomilo. A mně to celé přijde strašně zvláštní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:23
Můj ex taky pořád makal, chodil do posilovny a najednou mě z ničeho nic přestal milovat. No protože se zakoukal už jinde. 
A taky mi to nepřiznal když odchazel.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:25
Určitě bych tomu dala šanci. Pokud ale máte možnost volila bych párovou poradnu.
Jak přijal jinakost dcery?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:35
Když se narodilo třetí dítě specifické a velmi náročné jela jsem takové to šílené kolečko, které může klidně semlít. A chtělo to hodně hlídat, aby tam to odcizení neproběhlo. A hodně na tom vztahu pracovat, uvědomovat si ho. Můj manžel tedy o sebe dbal vždy ať jsem měli 1 nebo 4 děti, takže tam změna nebyla. Navíc krom vaření tím odpočíval.
Já zase chodila štípat třísky do kotelny
Párovou terapii jsme pak zvolili ve chvíli, kdy přišel úraz a naše životy se oddělili - já řešila děti, kroužky, svoje zaměstnání, barák, atd… A manžel musel řešit sebe skoro rok. Semlela nás ta délka… Věděli jsme, že chceme zůstat spolu, jen jsme to najednou neuměli komunikovat.
Když pak přišla nemoc jednoho z dětí a život se opět otočil o 180 už jsme to ustáli - jako partneři.
No a náš specifický benjamín nás paradoxně velmi spojil. Ale ten chlap chce, je schopný a tedy… Jsme spolu letos 30 let. To dělá taky hodně. 
Nevzdávala bych to. Ale taky jsme hledali pomoc odborníků, když byla fakt nutnost. 
Mě třeba k vlastní terapii přivedla ta nemoc jednoho z dětí. Trvalý tlak / stres / nejistota několik v kuse… A nestydím se za to. Jsem taky jen člověk.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.26 09:44
On mi právě vždycky říká, že v tom žádná jiná není a že kdyby něco bylo, tak by mi to prý řekl. Že po tom všem, čím jsme si prošli, by mi nikdy vědomě neublížil. A já fakt nevím. Na jednu stranu mu chci věřit, protože jsme si prošli strašně těžkým obdobím kolem malé a on pořád je s náma doma. Na druhou stranu mám ale pocit, že se hrozně změnil, je uzavřený a jako kdyby vypnutý.
Nejhorší je asi to, že mám pocit, že úplně nevidí realitu kolem malé. Ona má těžkou vývojovou dysfázii, vývojové opoždění a senzorické přetěžování. Školka ji vyčerpává natolik, že chodí jen dvakrát týdně na čtyři hodiny. Doma s ní cvičím, jezdím na ergoterapie a celkově je to strašně náročné psychicky i fyzicky. A komunikace je hodně těžká, protože často nerozumí řeči.
Jenže on teď začal tvrdit, že by zvládla normálně osm hodin ve školce a já práci, že je přece mnohem lepší. Jenže já vidím, jak je to křehké. U ní to nejsou stabilní pokroky, ale pořád dva kroky dopředu a pak klidně několik zpátky, když je přetížená nebo unavená.
Nechci znít jako oběť ani se nějak vyvyšovat, ale mám pocit, že většina toho posunu je hlavně díky tomu, co s ní každý den dělám já. A někdy mám pocit, že on bere jako svou velkou snahu už jen to, že od nás neodešel.
Párovou terapii odmítl, prý je „zablokovaný“ a stejně by mu tam řekli jen to, co už ví. Zároveň ale sám řekl, že by byl opravdu radši, kdyby se to u něj změnilo a mohl s náma normálně zůstat. Že to pro něj taky není jednoduché. A právě proto jsem z toho všeho zmatená.
Protože spousta lidí kolem mi zase říká, že chlap většinou neodchází, pokud už nemá někoho jiného. Jenže mě by tohle vůbec nenapadlo. Já jsem si dlouho ani neuvědomovala, že je to mezi náma až tak špatné. Nepřišlo mi, že bychom byli ve fázi úplného rozpadu vztahu. A možná právě proto mi to celé přijde tak zvláštní a nejsem schopná si to v hlavě srovnat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.5.26 09:54
My se teda snažíme jet/letět 3× za rok na dovču a snažíme se o rodinné společné zážitky, ono to tě rodině hodně dá, než když se doma jenom pořád uklízí a rádi si o tom pak vypracujeme, co jsme zažili, zasmějeme se…když jsem teď byla na rodicaku s druhou, tak manžel, když věděl, že pojede do práce třeba jen na chvíli, tak jsme dali starší do školky, menší k babičce a vzal mě s sebou fo saunového světa a pak jsme spolu šli třeba na running sushi nebo na jiný oběd…sami odjetí jsme taky za skoro 7 let, co máme děti, také nebyli…ale občas jedno nebo druhé dítko dáme na spaní k babičce a doma se okolo nich střídáme…to jste asi podcenili, nedá se furt čekat na až jednou
- Citovat
- Upravit
25.5.26 09:59
Má jinou. A skoro žádný to nepřizná. Že odmítá párovou terapii je úplně typické, bojí se, že by a to přišli.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
