Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mít třetí dítě?
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
29.7.15 06:58
@slavuska1 Půjčím ti na týden naše 
Uděláme výměnu dětí místo manželek 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 07:00
@Anonymní píše:
No tak se mně s úspěchem odeslala první věta a pokračuji. No jo, to je ten anonym, nepoužívám to…
Máme děti dvě, 7 a 1,5. Já bych hrozně chtěla třetí, věk je bych řekla už hraniční, no a muž nechce. Já mám pořád pocit, že nejsme všichni, ale asi ho nezlomím. No a ačkoliv je jinak vše super, já jsem na něj zlá. Vnitřně ho viním, nemůžu si pomoct. Hlava říká, že jsem pitomá, že na tohle rozhodnutí má právo, no jenomže srdce jde úplně jinam, jsem zlá, nepříjemná… Máte s tím zkušenost - nesoulad v přání ohledně počtu dětí? Jak se s tím vyrovnat? Logicky si umím říct, že se máme krásně, máme dvě krásné zdravé děti a vše je super, jen prostě uvnitř spokojená nejsem, něco chybí
Píšu sem, protože se mně tady diskuse zdá fajn, snad se to tu neobrátí v rýpanici, jako je to v poslední době snad všude
My se teda v tomhle celkem shodneme, i když já bych asi byla do třetího nalomená víc, než muž. Ale jak jsi psala - je to rozhodnutí vás obou… Snaž se od toho oprostit a nekaž si hezké chvíle s rodinou. Dvě zdravé a krásné děti jsou dnes dar 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 07:04
Mam 3 deti. Dcera 5 a synové 3 a 7 m. Mne je 30. Jsem unavena, ale strašně šťastná. Mam skvělého manžela, který mi pomáhá a vstane i v noci. Nejmladší spi s nami v posteli a kojim, takže se vyspím bez problemu celu noc. Chápu ten pocit mít další dítě. Mela jsem to taky. Po porodu jsem pocítila stop stav. Mam presne počet co jsem chtěla. Moje vnitřní potřeba byla naplněna. Moje rodina je kompletní. Ale je to náročné. Někdy. Taky jsem se naučila starat se o sebe. Mít cas sama na sebe. Manžel deti pohlídá a ja si na par hodin vyrazim ven a strasne mne to nabíjí. Starai jsou porad v sobe, takze delam i bachare.
Mate potřebu a ta nezmizí. Bude silnější. Co poradit nevím. Hodně sily a starejte se taky sama o sebe. Mít 3 deti znamená byt matka pluku. To už není jedno dítě pro maminku a jedno pro tatínka. Nebo jedno do prave a druhé ruky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 07:56
Nemohu poradit, jestli do toho jít nebo nejít. Každopádně z vlastní zkušenosti můžu řříct jedno: Vždycky jsem chtěla 3 děti. S bývalým manželem to ale nešlo, resp. on třetí odmítal a to velmi striktně. A já se nemohla zbavit pocitu, že mi tím něco bere. 
Vztah ztroskotal (nebylo to vůbec kvůli třetímu dítěti), ale dnes jsem ráda. S nynějším manželem jsme si hned na začátku řekli co a jak v životě chceme:). Mám skvělý rozestup mezi dětmi, jsem spokojená. Větší už mnohdy velmi pomůžou a jelikož jsem se naučila pomoc přijímat, je to pohoda 
. Manžel taky pomáhá jak může.
Dětem je 8let,6let a skoro 8měs.
Ale tedy těhotenství u mne s dalším dítětem vždy horší, obtížnější, hůře snášené, více zdr. problémů… Takže to mne velmi odrazuje musím říct. Když si pohráváme s manželem s myšlenkou dalšího dítěte, tak to těhotenství mě velmi brzdí v rozhodování pro „ano“. No a taky čím víc stárnu, tím jsem unavenější, ale také umím spoustu věcí brát víc v klidu, což je u dětí potřeba:). Každý jsme jiný, musíš to zvážit všechno.
V porodnici jsem s každým dítětem byla jedna z nejmladších, takže na věk nekoukej, jde o to, jak se cítíš Ty. A 7měsíční miminko je maličké na to, abys musela přijmout fakt, že budeš mít další. Nechala bych to být, uvidíš časem.
Příspěvek upraven 29.07.15 v 07:59
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 07:57
@Anonymní píše:
Zdravím. Přemýšlím o tom, jestli si troufnu mít třetí dítě, a dost se v tom plácám, tak to zkusím tady sepsat a možná mi pomůžete vlastní zkušeností. To bych byla ráda.Mám velmi akční (nikoliv ale hyperaktivní) holčičku, 3,5 roku, a potom druhou mazlivou sedmiměsíční pohodářku. Bude mi 36 let a zcela upřímně se přiznávám, že někdy padám na hubu a hůř se mi k druhé malé vstává a běhá kolem ní, než předtím k první. Připadám si stará a opotřebovaná na další miminko. Na druhou stranu je mi hrozně líto nemít ještě jedno dítě a už znovu nezažít pocit „dát život“ (což se mimochodem nerovná slovu „porod“). Prostě brečím při představě, že už bych nikdy necítila novorozeně na své kůži, nepřitiskla si ho k sobě, nechovala ho, nestarala se. Rozhodně pro ně mám dost lásky.
Peníze taky nejsou zásadním problémem. Patříme s mužem sice spíš k nižší střední třídě, ale nepotrpíme si na nákladné koníčky ani exotické cesty, takže další dítě by nestrádalo. Já se ale bojím, že to neustojím fyzicky, možná i psychicky - nevyspání, noční vstávání, další dvě děti vyžadující pozornost, touha dát miminku to nejlepší, co měli sourozenci a zároveň starší nešidit. Mám strach, že už jsem na to… líná, možná pohodlná, lepší slovo mě nenapadá. Už teď s mojí sedmiměsíční bývám vyčerpaná, rostou jí zuby, vstávání mě bolí, jak by mi bylo sedmdesát a ne polovina. Bojím se, že s dalším dítětem ze mě mohla být protivná mamina, co po svých dětech jenom štěká a chce, aby jí daly pokoj. Taková být nechci a mám k tomu náběh.
Taky se těším, až konečně s holkama budeme chodit na společné výlety, kde si to opravdu užijeme a nebudeme mít za zadkem další miminko s odlišnými potřebami. Mám strach, že než by trošku povyrostlo, tak mi ta nejstarší odroste a zážitky proklouznou mezi prsty, ani nebudu vědět jak. Rozum mi říká, že dvě děti by mi měly stačit, ale touha po dalším dítěti je víc než veliká.
A tak se v tom plácám a plácám. Pro rýpaly - ano, měla jsem s dětmi začít dřív, to je mi naprosto jasné. Jako bezdětná jsem naprosto neměla mateřské pudy ni jakákoliv nutkání, měla panickou hrůzu porodu, tahleta touha se objevila až po narození druhé holčičky. Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že jedno dítě mi zcela vyhovuje a další nepotřebuju. Narození druhé změnilo vše.
Asi je to zmatené, ale líp to nejspíš popsat nesvedu.
Mám naprosto stejné pocity, že už nikdy nezažiju to miminko a vše kolem, je mi to až líto. Od jakživa jsem chtěla vícero dětí. Musím ale říct, že zažívám i to co ty - těším se, až mé děti odrostou a budeme si užívat výletů…Teď jsem na RD dost izolovaná, kvůli nejmladší nikam nejezdíme (temperamentní a silně v autě zvrací). Nic si neužijeme. Většinou manžel zůstává doma a já s nejstarší jezdím sama. Za druhé i ty finance - strádání a nestrádání v současné době. A co později? Školství může být a bude placené. Zajistíte opravdu vzdělání všem dětem? VŠ počítej s současné době vyjde na dítě kolem půl až 3/4 milionu (mnohé rodiny z okolí platí svým dětem kolem 6000kč na jednoho VŠ a to si ty děti ani neužívají studentského života- party, hospůdky…). Náš starý gynekolog říkával, opravdu stařičký - dvě děti chudoba, tři doživotní chudoba. Jak roky přibývají - chceš se v cca 55 letech „otravovat“ se skoro dvacetiletým možná nezaopatřeným dítětem? I to je brát v potaz, jestli není pak lepší si počkat na vnoučátka a mazlit se s nimi (a pak je na noc vrátit pěkně jejich rodičům ). Je to těžké. Tak moc bych i já chtěla! Ale převažuje slovo NE.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 07:59
@PetrušeKl píše:
My se teda v tomhle celkem shodneme, i když já bych asi byla do třetího nalomená víc, než muž. Ale jak jsi psala - je to rozhodnutí vás obou… Snaž se od toho oprostit a nekaž si hezké chvíle s rodinou. Dvě zdravé a krásné děti jsou dnes dar
Krásně napsané
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 08:01
@Regina Hero píše:
@Voltiček pan gynekolog byl fakt odborník na svém místě…
Taky mě to zarazilo, naštěstí jsem k němu nechodila
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 08:02
@Voltiček Máš pravdu s tím, že je třeba se zamyslet i do budoucna. Nedovedu si osobně představit, kdyby mi bylo přes 50 a měla bych ještě relativně ptáčátko. Nicméně třeba já už v těch 20-ti měla první dítě 
. Ale to neodhadnem .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 08:49
Mám dva prcky za sebou a byl to masakr. Teda ne že si stěžuju, ale prostě je to práce. Je. Já teoreticky taky uvažovala, že bych chtěla tři bratry (mám dva),a le ne v tomhle rozestupu. Ale faktem taky je, že dneska, kdy už jsou kluci samostatný (7 a 5) a vyhrajou si a já nevím co, tak si jednak říkám, že ten nejmenší už by mezi ně nezapadl. Mám mladšího bratra o pět let a prostě jsme si sedli až když jsme byli dospělí. A taky už se mi zpátky na mateřskou fakt nechce. jsem v práci a mezi lidma a… ikdyž monžá, monžá, že právě p těch dvou bych si třeba to mimino tentokrát užila. kdoví. Občas mě to taky napadne… ale asi už ne. Ta lenost je větší.
Příbuzná má tři holky jak na žebříčku, ale ona je to silná a energická ženská, co se prostě šprajcla, že to dá. Ale je to síla. A lítají okolo kdo má ruce nohy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 08:57
Za mne je to jen a jen na vas, co chcete a na co se cítíte a jake důvody pro to mate. Ja treba mam uz dva velke kluky 10 a 12 let, jsem s jejich tatínkem rozvedena. muj novy muž, který je trochu starší, ma již tri dospělé, samostatně žijící a výdělečně kluky ve veku 20-26 let. Několik let jsme se snažili o holčičku. Žádnou lékařskou pomoc jsme nechtěli, nechali jsme to na přírodě. Kdyz mému muži bylo těsně přes 50, řekli jsme si, ze uz to proste nejde a nas vek uz je vyšší, tak musime přijmout to, ze spolu miminko mit nebudeme a mame uz spoustu zdravých deti a spoustu dalších náhradních plánu. Pobrecela jsem si a život šel dal. Bylo mi smutno, protoze žijeme v zahraničí a mne tizila představa, ze tu jednou mozna budu sama, protoze muj muž je o dost starší. To byl jeden z důvodu proč tak velkou rodinu. Nicmene jsme to přijali tak jak to je, ja se začala věnovat dalšímu studiu, začali jsme více cestovat a nahrazovali si ten nesplněný sen. Na vse ostatní jsme zapomněli a ja si s lékařem začala domlouvat definitivní reseni me plodnosti. Jake bylo me překvapeni, kdyz k reseni z důvodu těhotenství vubec nedošlo. Ted mam v bříšku dalšího broucka, jsme moc šťastní. Kdo to nepřijal jsou naše rodiny v Cechach a tri nejstarší synové, kteří zřejmě hlavne počítají o co méně peněz jim po tátovi zůstane. Nepřijali to ti, kteří se ani na výchově ani na výživě deti absolutně nepodíleli, takze my jim jejich názor nebereme ale naše stesticko to rozhodne kazit nebude.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 09:07
Mně bude příští měsíc 36 let 
, ale z mého fyzického i psychického rozpoložení je to jen číslo Nejsem na tenhle věk vůbec nastavená, zdraví je v absolutním pořádku, vše funguje jak má, jsem docela akční, únava mě nějak nebere S manželem jsme se rozhodli, že zkusíme do třetice Máme dvě děti (moji 13 letou, kterou si manžel osvojil) a společného dvouleťáka, který vydá za tři další Iniciátorem byl manžel (je mladší o 4 roky), moc touží po ještě jednom dítěti, tak proč mu nevyhovět Je báječný táta, mám v něm velkou oporu… Já jsem nejdřív byla razantně proti (měla jsem hodně těžký porod), ale časem to opadlo a vlastně si říkám, že mít velkou rodinu fajn, taky jsem ze 3 sourozenců 
Tak tiše doufám, že to půjde hladce, prostě na to vlítnem a bude Jako u toho předešlého Ale necháme to čistě na přírodě, pokud by to náhodou nešlo, nebudeme to hrotit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 09:18
@neila mne je take 36 a sen na treti miminko se mi splnil, tedy zatim jen bříško, jsem v 5.mesici. A kdekoliv jsem byla na vyšetření a došla spis z me strany otázka na vek, všude mi řekli „no a co?“ A „to neni žádný vek“'. Tady je naprosto normalni mit deti i kolem 40ky. Jak uz jsem napsala, bohužel jen naše česká rodina prožívá hysterii a zděšení, ze jsme se naprosto zbláznili a dívají se na nas přes prsty. A to nejsme na žádných dávkách ani příspěvcích, se třemi nejmladšími syny cestujeme, mame se fajn a i starší synové jeste nedávno dostávali finanční podporu. Bohužel měli pocit ze na ni maji nárok stale a kdyz jsme jim oznámili ze je cas postavit se na vlastní nohy a starat se sami o sebe, rázně vstoupili v bojkot. Nemluvím ani o tom, kdyz se dozvěděli, ze budou mit jeste jednoho sourozence. Nam to přineslo jen problémy v rodině, která je od nas skoro 1000 km daleko, ale jinak obrovské štěstí a přesně, take se necítím absolutně staře, unavené. Naopak oproti materske s mými dvěma prvními syny jsem daleko vic v klidu, vyrovnaná, umím si veci lépe uspořádat, jsme lépe finančně zajištění a ja si to od prvního okamžiku vychutnávám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 09:31
@Linda1978 vždyť to je správné. Já říkám, že člověku je tolik, na kolik se cítí A kluci se z toho taky nepos…o, no ne? Zatáhli jste kouhoutek, to je nepříjemné, k tomu oznámili přírustek, no chápu je, že asi prošli šokem Ale jestli jsou rozumní určitě to rozdýchají a zbytek rodiny také. Konec-konců, nejdete za nikým s prosíkem o pomoc…
Moje máma si taky trochu klepala na čelo, že do toho chci jít. Ale u ní to bylo spíš o tom, že bydlíme moc daleko a ona mi nebude moct pomoct tak, jak by chtěla Vždycky byla taková, žila jen pro rodinu, děti, pak vnoučata 
A dokáže se naštvat i proto, že nemá možnost nám pomoct Je prostě úžasná
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.15 10:11
@Linda1978 píše:
Za mne je to jen a jen na vas, co chcete a na co se cítíte a jake důvody pro to mate. Ja treba mam uz dva velke kluky 10 a 12 let, jsem s jejich tatínkem rozvedena. muj novy muž, který je trochu starší, ma již tri dospělé, samostatně žijící a výdělečně kluky ve veku 20-26 let. Několik let jsme se snažili o holčičku. Žádnou lékařskou pomoc jsme nechtěli, nechali jsme to na přírodě. Kdyz mému muži bylo těsně přes 50, řekli jsme si, ze uz to proste nejde a nas vek uz je vyšší, tak musime přijmout to, ze spolu miminko mit nebudeme a mame uz spoustu zdravých deti a spoustu dalších náhradních plánu. Pobrecela jsem si a život šel dal. Bylo mi smutno, protoze žijeme v zahraničí a mne tizila představa, ze tu jednou mozna budu sama, protoze muj muž je o dost starší. To byl jeden z důvodu proč tak velkou rodinu. Nicmene jsme to přijali tak jak to je, ja se začala věnovat dalšímu studiu, začali jsme více cestovat a nahrazovali si ten nesplněný sen. Na vse ostatní jsme zapomněli a ja si s lékařem začala domlouvat definitivní reseni me plodnosti. Jake bylo me překvapeni, kdyz k reseni z důvodu těhotenství vubec nedošlo. Ted mam v bříšku dalšího broucka, jsme moc šťastní. Kdo to nepřijal jsou naše rodiny v Cechach a tri nejstarší synové, kteří zřejmě hlavne počítají o co méně peněz jim po tátovi zůstane. Nepřijali to ti, kteří se ani na výchově ani na výživě deti absolutně nepodíleli, takze my jim jejich názor nebereme ale naše stesticko to rozhodne kazit nebude.
Gratuluji Ano, pokud člověk zvažuje, viz můj příspěvek, musí brát v potaz vícero pro a proti. Pokud se ale rozhodne pro a třetí a další děti si pořídí, je trestuhodné se jakkoliv před druhými obhajovat. Je to prostě krásná věc, člověku vlastní - právo volby a je na místě přát jen štěstí a pevné zdraví. Moc tedy ještě jednou gratuluji a užívejte každé krásné chvíle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
