Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@sophinka1 píše:
takže i kdyby žil šťastný život, ale v měřítku normálnosti by neobstál, takže potrat?
za mě ano, utrápila bych se pomyšlením co s ním bude až já tady nebudu nebo nebudu moct.
@K-Black píše:
a kolik to dělá na % ze 100 DS, kolik jich je schopných samostaného života?
nezkoumala jsem žádné tabulky
o vesnici dál je velký projekt právě na asistenční službu pro takové lidi. Rodinní příslušníci je sem mohou dávat v době dovolení, nemoci atd.
@radúna píše:
On si to o sobě myslí a ty si to o sobě myslíš taky. Tak co z toho je vítěz soutěže?
Ne, fakt nerýpu, jen se babrám ve slovech a hledám onu definici normálnosti…
já vím že nerýpeš, já se v těch slovíčkách moc nebabrám, protože se v tom pak ztratím
Ano myslím si o sobě že jsem schopná samostatného života, tzn obstarám si co potřebuji sama bez pomoci/asistence sama. On ne, tím proboha neshazuju nemocné a postižené lidi, pokud budu moct pomoc tak pomůžu, nebudu na ně na ulici plivat ani se jim smát. Jen bych dobrovolně na svět nepřivedla dítě které by nezvládlo to co já, píšu, dobrovolně bych na svět nepřivedla.
Jen
Normální život, to mi přijde takovej blbej obrat, myslím že není důležitý žít nějaký normální život.
myslím že život má smysl tehdy, pokud člověk dokáže cítit pocit štěstí, a radost. život v komatu smysl nemá, ale zase nikde není psáno, že se s toho člověk jednou neprobudí. takže v podstatě život každého člověka má smysl, pokud je obklopen lidmi, kteří ho milují ![]()
děkuji ![]()
A kolik z vás co píšete že potrat je špatný, má doma takový „jiný“ dítě, nemyslím miminko nebo batolátko, ale třeba dítě už v pubertě? ![]()
Holky, jak jsem už psala, vyvarovala bych se toho slova „normální“ a držela se definice přirozeného způsobu života ve srovnání se zdravými vrstevníky. Plnohodnotný život je subjektivní záležitost. Postižené dítě může být veselé a šťastné, ale je to obrovská zátěž pro matku, jejíž kvalita života velmi klesá úměrně postižení dítěte. NA druhou stranu, poznala jsem třeba rodinu, kde měli dítě, které bylo mentálně v pořádku, ale tak fyzicky postižené, že nemluvilo a řídilo si elektrický vozík bradou a fungovali úplně „normálně“
. Půvab byl v tom, že se právě oni nechovali tak, jako by to postižené dítě měli. Navíc, tady se pořád baví jen o dětech s DS, celkově jsme je vnímala jako šikovnější a vzdělavatelné, mnohem horší případy jsme měli právě u těžkých kombinovaných vad v důsledku třeba předčasného porodu. Prostě DS je pouze střípek z mnoha postižení. To už bych si tipla, že jsou častější vrozené srdeční vady.
Příspěvek upraven 02.01.14 v 20:18
Tohle je hrozně těžké téma. Kolikrát může být „postižený“ člověk mnohem šťastnější a spokojenější, než člověk zcela zdravý. Znám pár postižených lidí, kteří jsou na první pohled fakt šťastní, ale nikdo ni popravdě neřekne, jestli je něco trápí nebo na co myslí před spaním, když nemohou usnout. Kamarádčina dcera se třeba ani sama neotočí v posteli, nepoškrábe se, když ji něco svědí, a přitom je to úžasná holčina. Myšlením je naprosto v pořádku, ale má tělesné postižení, které jí nedovolí se jakkoliv sama pohnout. I přesto se stále směje, vypadá, že je šťastná a spokojená, ale ani nechci přemýšlet nad tím, nad čím ta holčina může uvažovat, když je sama. Navíc, když má naprosto zdravé sourozence a kamarády. Když to napíšu fakt hnusně
, tak u ní je asi štěstí v neštěstí, že se bohužel nedožije pravděpodobně ani osmnáctých narozenin
. Je to strašně smutné, ale pro ni asi lepší, protože přeci jen má větší šanci, že bude celý život se svou milující rodinou.
Adminy prosím o zachování anonymity, nechci aby se tady probírala kamarádčina dcera veřejně. Děkuji ![]()
@K-Black já. v pubertě teda ještě není, ale batole už to taky není. ale to myslím víš
Ja myslim ze normalni zivot je kdyz je clovek se svym zivotem individualne spokojeny, aspon po vetsinu casu ![]()
co je norma pro spolecnost je relevantni.
@Gina108 píše:
No a - od dvaceti v podstatě „jen tak leží“.
Nj, já bych postižené dítě v prenatálním vývoji taky „dala pryč“, kdežto pokud by se postižení „udělalo“ třeba při nehodě… ![]()
Ještě dodatek (anonym 20.17). Já osobně bych to nedala, šla bych na potrat. Jenže kamarádka se o dceřině postižení dozvěděla až v jejích skoro dvou letech. A co potom? Dáte to dítě do kojeňáku? Někdy to prostě přijde i v době, kdy si myslíte, že máte úplně zdravé dítě ![]()
já se taky nehádám, jen se ptám