Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Fofrník Jasné že to není v pořádku je to velká nezodpovědnost.
@Fofrník píše:
@Anna766
Dej časy příspěvků kde se píše o otci. Případně o tom jak by to měl řešit především on. Díky.Dej časy příspěvků kde se píše že by se otec měl sebrat, odejít, neřešit a matka s dítětem se má nastěhovat k rodičům a dítě jim nechat na starost.Ty já tu nevidím.
Bezva reakce. Nic nenajdu tak je potřeba to otočit a pinknout zpátky.![]()
![]()
Ale to tu nikdo opravdu nepsal že se otec starat nemá, to si takhle otočil ty směrem na rodiče.
@Lucy75 píše:
@Barbucha3
jé
moje řeč
co jsem tu přesně psala..
ale asi též trochu něco pamatuješ a mluvíš ze životních zkušeností…
za mne ty holky těhotné kolem 18-19 fakt obvykle špatně nedopadly, naopak třeba jedna z těchto spolužaček se předloni stala přešťastnou babičkou a to, co dostala za podporu od rodiny zas do své rodiny přes generaci vrátilaživot není jen o penězích a o statcích.. čímž se nezastávám matek na dávkách rodících každý druhý rok..
ale jestli se stane něco takového, jako tady, tak za mne osobně podám tu pomocnou ruku úplně přešťastná, páč si dítě užiju ještě jako bez-alheimerová, zdravá a čilá babča, co ta mláďata veme sama klidně i k moři, ať si rodiče konečně na pár dní vydechnou… - a to fakt moc chcíííí![]()
Noo tak trochu vedle, já jsem mládě a své ještě nemám, doufám, že stihnu do 30ti to první. V předešlem vztahu by bylo dítě bláznovství, i když jsem ho už chtěla a pak chvíli single a teď na to jdeme pomalu. Ale dítě bych si nechala, kdyby se stalo. Tady už se stalo a žádná tragédie to není, ale záleží na nich jak se rozhodnou. Mamka měla bráchu v 18ti a pak mám kamarádky a známé, které rodily brzy a žádná hrůza se nekonala, některé to zvládly lépe, jiné třeba hůř, některé jsou se stejnými partnery, některé mají jiného. Ale to se může stát v každém věku. ![]()
@Anonymní píše:
Zdravím, potřebuji poradit, já už jsem z toho zoufalá.Otěhotněla jsem v 18 i přesto, že jsme se s partnerem chránili a teď nevím co dál. Moje rozhodnutí se mění ze dne na den, jsem stále ve stresu a brečim kvůli tomu, jednou jsem pro potrat a podruhé pro to si dítě nechat. Děti jsem vždycky chtěla, ale bojím se, že teď je na to ještě brzo, v květnu budu maturovat, ale v 5. měsíci těhotenství asi sotva seženu práci (momentálně jsem ve 4tt), sama sebe si ještě nedokážu představit v roli matky, když teď mám úplně jiné priority, prostě mi to zatím nejde dohromady, přesto si myslím, že podvědomě bych si to dítě nejradši nechala a kdybych šla na potrat, tak si z toho odnesu akorát trauma, když vidím jak na tom je moje psychika poslední dobou.
Tak se ptám, zda-li je tu někdo kdo zažil nebo zažívá něco podobného a třeba mi poradil nebo mi jen napsal svůj příběh. Co byste dělaly na mém místě?
Mému partnerovi je 21, pracuje, ale nevydělává si tolik, aby dokázal uživit mě a ještě k tomu dítě, je na 100% pro potrat, protože se na otce ještě vůbec necítí, ale říkal, že ať se rozhodnu jakkoliv, tak se mnou zůstane a podpoří mě, bohužel já se bojím, že by byl pak nespokojený nebo mi to vyčítal a nakonec by mě opustil. Každopádně je to skvělej člověk, vztah máme perfektní, nikdy jsme mezi sebou neměli žádný velký konflikt a jednou spolu určitě plánujeme budoucnost (bydlení, svatba, děti,…), jen jsme spolu teprve 10 měsíců, ale známe se už asi 3 roky.
Z rodičů to ví pouze moje mamka, která mi víceméně řekla to co můj partner, jen má obavy z toho, že si zkazím život a partner mě opustí, každopádně by mi s tátou určitě pomohli.
Ahojky, napiš mi prosím do SZ 🙂 🙂