Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Záhadné dítě na fotkách z dětství
- Fotoalbum (2)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
9.3.15 22:57
@Anonymní píše:
Jedna fotka by asi vedla k otázce, kdo to je, ale těch fotek je víc, včetně toho dítěte samotného, no já mám děti kamarádek ráda, ale sbírku fotek jejich dětí si nedělám. Ale sama se přikláním k banálnímu vysvětlení. Jen mě to zarazilo a třeba můj otec o svém zemřelém synovi, kterého měl se svojí první ženou, pak měli ještě další děti, vůbec nemluví a asi by mi to nikdy neřekl a já bych se to asi nikdy nedozvěděla, nebýt jedné náhody…
Tak… my těch fotek máme taky víc… 
Ale to je jedno, samozřejmě, to bylo jen coby reakce na to, že to může být opravdu jen kravina a vysvětlení může být úplně jednoduché.
V každém případě možná přesně nechápu Tvůj problém - Tvoje maminka přece ještě žije nebo ne? Ty fotografie Ti dokonce sama dala (byť si možná neuvědomila, že tam jsou i tyto). Takže z jakého důvodu je tak těžké (nebo snad dokonce není možné) k ní přijít a říct „mami, všechny fotky a lidi na nich víceméně znám a poznávám, ale tady je někdo, koho vůbec nedovedu zařadit - kdo to, prosím Tě, je?“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.15 23:02
@Anonymní píše:
Ono je to těžké… hrozná situace, všechno špatně, podpora v rodině nulová… dodnes datum, kdy se narodila, mám v hlavě tak, že ten den prostě jen brečím. Jsem s tím srovnaná, a zároveň mě to celé pořád nedá spát. Jak tu někdo psal, že pokud je to dlouho, pak už to nebude jitřit rány - bude. Ani ne půl roku po porodu holčičky jsem potkala svého muže, od počátku všechno ví a věděl, okamžitě to chtěl zvrátit, právně by to jakž takž šlo, já ale rozumově nechtěla. Teď to brzy bude pět let, a asi nikdy se nestane, že by mi to rány nejitřilo. Nevím, co bych na to klukům řekla - kdyby pravdu, budou nenávidět svou babičku s dědou, které milují, a já jim sice tohle nikdy neodpustím, ale jinak jsou úžasní. Prostě celé je to složité. Věřím, že se má dobře, že se dostala k rodičům, kteří ji moc chtěli a milují. Sama vím, že bylo mnohem lepší pro ni - dát život. Ale není den, abych si na to nevzpomněla. A k situaci, že jednou kluci přijdou a zjistí a zeptají se, nevím, jak budu reagovat. Nevím. A moc nevěřím, že by se tak nestalo… byť kromě mých rodičů a manžela o tom nikdo neví…Asi píšu zmateně jako trotl, jsem teď těhotná, termín mi vychází s druhým synem okolo jejího narození, takže to teď maličko nedávám…
Anonym píše: Více
Anonym 2: raději také anonymně 
Myslím, že to vidíš zbytečně černě. Proč by měli synové nenávidět prarodiče? Kdyby mi teď máma oznámila, že mám někde sourozence, kterého dala k adopci, vůbec by mě nenapadlo jí nenávidět, nebo prarodiče. Osobně si myslím, že bych to tolik neřešila. Vím, že moje máma podstoupila potrat, ale neřeším to . Určitě bys to měla synům říct, myslím že zareagují úplně v pohodě, samozřejmě až na to budou mít věk.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.3.15 23:10
@Anonymní píše:
Anonym 2: raději také anonymně
Jak říkám, je to složité, a určitě se mi nechce to vypisovat… on je hlavně asi důvod ten, že v rodině to nikdo neví. Jakmile to naši zjistili, nechali mě v Praze, domů jsem nejezdila, když to začalo být vidět, a pak pro mě v 8. měsíci táta přijel, odvezl na chalupu, kam za mnou jezdili a vozili na kontroly, tak aby nikdo nic nevěděl. Takže říct to synům znamená, že by se to mohli dozvědět další… a to už by se asi řešilo víc. Babička by s našimi asi do konce života nepromluvila… jak říkám, celkově je to hodně složité. Ale jinak máš pravdu, třeba to vidím až moc černě…
Já zase například mám biologického tátu, se kterým jsem se začala stýkat až teď, ve 27. A jeho dcery o mně věděly - jsou mladší - a obě to řešily hodně, prý mě hledaly atd. Vlastně díky nim jsem teď s nimi celkově v kontaktu - našly mě a zkontaktovaly jako první. A myslím, že kluci, pokud budou po mně, tak by to taky řešily. A já asi nemám sílu tu malou někdy vidět. Nechci to. Bojím se sebe, své reakce. A jak jí vysvětlit proč, co a jak, že to nebylo proto, že jsem byla blbá, bezcitná, že bych jí neměla ráda… naopak.
No nic, končím, řvu tu jako želva, neměla jsem to tu otevírat, hned mě to prostě napadlo. A navíc to tu zakladatelce nechci plevelit 
Anonym 2
- Citovat
- Upravit
9.3.15 23:22
Anonymní, muselo to být a pořád je hodně těžké…to o jitření ran jsem psala já, ale o čerstvých… po dvaceti, třiceti letech na to určitě nezapomeneš, ale prostě to nebude tak hrozně bolet, bude to jiné… řeknu ti, máš to složité, nedá se to moc srovnávat, ale myslím, že by stálo za to dětem někdy pravdu říct, protože možná můžou považovat za „zradu“, že to neví… ale otázka vhodného věku, to fakt nevím… dřív byly tyhle věci hrozně tabu, adopce je asi pořád taková… já jsem tou poznámkou asi spíš narážela na úmrtí dítěte, mně jedno dítě těsně před porodem umřelo a děti to ví a mluví o tom, tím, že se to adtabuizovalo před všemi, se s tím člověk víc smíří - ale je to asi opravdu jiné…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.15 23:22
@BohunkaP píše:
Tak… my těch fotek máme taky víc…Ale to je jedno, samozřejmě, to bylo jen coby reakce na to, že to může být opravdu jen kravina a vysvětlení může být úplně jednoduché.
V každém případě možná přesně nechápu Tvůj problém - Tvoje maminka přece ještě žije nebo ne? Ty fotografie Ti dokonce sama dala (byť si možná neuvědomila, že tam jsou i tyto). Takže z jakého důvodu je tak těžké (nebo snad dokonce není možné) k ní přijít a říct „mami, všechny fotky a lidi na nich víceméně znám a poznávám, ale tady je někdo, koho vůbec nedovedu zařadit - kdo to, prosím Tě, je?“
Máš samozřejmě pravdu, za ostychem zeptat se, stojí nejspíš zbytečné obavy, abych jí nějak nepřipomněla možná velmi smutné životní okamžiky a navíc tedy i když mám s mamkou řekla bych normalní vztah, tak ne zcela důvěrný a ano soudím dle sebe, já se vlastně nesveruji nikomu, ač to tak nevypadá, pod rouškou anonymity internetu to jde snáz a nemám moc ráda, když se mě někdo z blízkých vyptává na citlivé věci a myslím, že moje máma je stejná a já to mám po ní
Ale já se odhodlam, protože jsem prostě prachsprostě zvědavá
- Citovat
- Upravit
9.3.15 23:24
Zakladatelko, tak teď už se musíš zeptat, podívej, jakého brouka jsi nám tu nasadila do hlavy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.15 23:25
Někdy se takové věci nedozvíme ani od rodiny.. Mám starší sestru a když nám bylo asi 5 a 3, tak se naši rozvedli. Mamka si našla mého otčíma, se kterým otěhotněla, ale on trval na potratu.. Tak šla - teď říká, že je to jediná věc v životě, které opravdu lituje.. Pak se teda otčím rozhodl, že dítě chce, takže mamka znovu otěhotněla a narodila se mladší nevlastní sestra..
Nikdo mi to z příbuzných nikdy neřekl, řekla nám to jednou sama mamka.. A prostě se o tom u nás v rodině nemluví..
Anonymní M.
- Citovat
- Upravit
9.3.15 23:27
@Anonymní píše:
Jedna fotka by asi vedla k otázce, kdo to je, ale těch fotek je víc, včetně toho dítěte samotného, no já mám děti kamarádek ráda, ale sbírku fotek jejich dětí si nedělám. Ale sama se přikláním k banálnímu vysvětlení. Jen mě to zarazilo a třeba můj otec o svém zemřelém synovi, kterého měl se svojí první ženou, pak měli ještě další děti, vůbec nemluví a asi by mi to nikdy neřekl a já bych se to asi nikdy nedozvěděla, nebýt jedné náhody…
Jak je ta fotka stará?
Ptám se, že třeba před 30-ti lety byla fotka celkem vzácnost, tak je někdo mohl vyfotit (i s cizími dětmi) a pak jim fotku dát - to člověk neodmítne… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.15 23:34
Tyto věci jsou složité.
Má kamarádka má nevlastního bratra(dnes je to dospělý chlap, akorát není ještě ženatý) On si dodnes myslí, že tato má kamarádka je jeho vlastní sestra. Je cca o 8-10let mladší než ona. Mají různé otce. Prostě si myslí, že jeho otec je otec i té mé kamarádky. Okolí to to také ví, že se její mamka rozvedla, znovu vdala a měla další dítě. A to je vesnice-nikdo mu to neřekl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.15 23:36
zakl.
@Lenka512 píše:
Jak je ta fotka stará?
Ptám se, že třeba před 30-ti lety byla fotka celkem vzácnost, tak je někdo mohl vyfotit (i s cizími dětmi) a pak jim fotku dát - to člověk neodmítne…
No ty fotky jsou staré dost, podle toho, jak tam mamka vypadá mladě, tipuju, že jí tam může být tak 18-20 let. Takže cca 40 let zpátky. Já se zeptám, teď už musím, když jsem se se svým nálezem podělila na emimi 
- Citovat
- Upravit
9.3.15 23:37
@Anonymní píše:
Jak říkám, je to složité, a určitě se mi nechce to vypisovat… on je hlavně asi důvod ten, že v rodině to nikdo neví. Jakmile to naši zjistili, nechali mě v Praze, domů jsem nejezdila, když to začalo být vidět, a pak pro mě v 8. měsíci táta přijel, odvezl na chalupu, kam za mnou jezdili a vozili na kontroly, tak aby nikdo nic nevěděl. Takže říct to synům znamená, že by se to mohli dozvědět další… a to už by se asi řešilo víc. Babička by s našimi asi do konce života nepromluvila… jak říkám, celkově je to hodně složité. Ale jinak máš pravdu, třeba to vidím až moc černě…Já zase například mám biologického tátu, se kterým jsem se začala stýkat až teď, ve 27. A jeho dcery o mně věděly - jsou mladší - a obě to řešily hodně, prý mě hledaly atd. Vlastně díky nim jsem teď s nimi celkově v kontaktu - našly mě a zkontaktovaly jako první. A myslím, že kluci, pokud budou po mně, tak by to taky řešily. A já asi nemám sílu tu malou někdy vidět. Nechci to. Bojím se sebe, své reakce. A jak jí vysvětlit proč, co a jak, že to nebylo proto, že jsem byla blbá, bezcitná, že bych jí neměla ráda… naopak.
No nic, končím, řvu tu jako želva, neměla jsem to tu otevírat, hned mě to prostě napadlo. A navíc to tu zakladatelce nechci plevelit
Anonym píše: Více
Takže i v 27r. si stále podmaněná a posloucháš naslovo rodiče, jak ti poroučí? Donutili to udělat dospělou dceru.
V životě už bych s nima nepromluvila a k vnoučatům by se nesměli přiblížit, neodpustila bych jim to.
Synové až budou velcí by měli mít šanci sestru poznat, mít možnost ji najít pokud budou sami chtít, oni za to nemůžou.
Znám jednoho pána, který se ženou dali dítě k adopci první, celou dobu věděli jak žije, jak se má, pak měli dva syny asi 10 let po první. A v dospělosti je seznámili, než paní zemřela tak jim to řekli, to už ti synové měli kolem 30. Odpustili si, pochopili se a jsou v kontaktu prý, tak nám to vyprávěl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.15 23:44
@Kelsey takže když porodila holčičku, bylo jí 22 let?? 
To bych chtěla znát OPRAVDU závažné důvody…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.15 23:45
Přijde mi divné, že kdyby to bylo nějaké „citlivé“, že by to měla dané normálně mezi ostatní fotky..
Ale jak už je pozdě, napadají mě různé scénáře.. že třeba mamka nevěděla, jak ti to říct, tak tam tu fotku dala s tím, aby ses jí na to právě zeptala..
Ale spíš bych řekla, že je to prostě kamarád, bývalý spolužák.. a jeho dítě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.15 23:49
@Kelsey Ne, neposlouchám. V té situaci si nebyla, a já ji prostě nechci rozebírat do detailů. Je to pět let, rodila jsem pár dnů před svými 22. narozeninami. A ano, ačkoli „dospělá“, tak velmi, velmi závislá v té době na rodičích. Já studovala VŠ, otec dítěte měl jinou ženu - o té jsem za celou dobu neměla ani tušení. Jakmile se to provalilo, už nešlo jít na potrat. Zadlužil mě a ještě začal vykládat, že jsem šlapka. Dokonce to anonymně posílal i na mou VŠ, kde jsem tehdy byla hodně aktivní a viditelná. Došlo několik anonymů i mě, ať ho nechám na pokoji, nebo… apod. Došlo to tak daleko, že jsem se hroutila, kdykoli jsem viděla stříbrné auto a tak. A moji rodiče tehdy prostě neměli na to, aby živili mě, dítě, abych měla prostor dostudovat… rozumově jsem sama došla k tomu, že takto jí bude líp. A dodnes vím, že jí je líp. Já si chvíli na to našla manžela, vyšvihla se, že teď netrpím nouzí, ničím… jenže kdo měl vědět, že během roku se to změní natolik. Já do poslední chvíle věřila, že se to zlomí, že mě to máma nenechá udělat. Ona je úžasná babička, a vlastně i máma. Tohle prokaučovala, na jejím místě vím, že bych se chovala jinak. Ale na druhou stranu rozumím tomu, že ona vlastně jen chránila své dítě. Jak říkám, všechno je to hodně, hodně složité. Od té doby mám vztah k nim zvláštní… rozporuplný, rozumím a chápu je, na druhou stranu je částečně nenávidím. Ale kdo ví, kde bych byla, kdybych si ji nechala, jestli bych měla svého manžela, který je nejlepší na světě, kluky… nevím. Je to takhle, a věř, že to je něco, co člověk nepřeje ani svému nepříteli zažít.
(a nechtěla jsem to probírat, jen tvá reakce mě dostala ještě víc, dnešní den je fakt den blbec, už aby skončil)
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
