Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@mojmira píše:
Postarala jsem se o svoje rodiče, nikdy by je do DD nedala
Ale zakl. se neptala, jak se postaráme o své rodiče, ale jak si představujeme svoje stáří
Jinak nevím, proč mají DD pořád pověst jak nějaký decak pro staré, znám hned několik lidí, co tam šli rádi a pobyt tam si užívají (zahrada, péče, aktivity…)
Já se o své rodiče postarám, stejně jako se starali oni o mě. Máme krásné vztahy a celý život jsme si oporou, proto je pro mě nepředstavitelné, že by měli dožít jinde než doma. Je také důležité, aby v tomhle vyrůstali moje děti a odnesli si tento vzor do života. Určitě o poznání složitější to mají ti, jejichž rodiče péči vyžadují a přitom by se mohli o sebe ještě postarat sami.
Ano, ja to zazivam. Je mi 33 manzelovi 36. Dve deti skolka a prvni stupen ZS.
Manzelovu rodicum hodne pomahame financne -ziji daleko.
Ja se starala s mamkou o unirajiciho tatinka (nepral si nemocncnici, byl doma)
Tatovi jsem na smrtelny posteli slibila, ze se o mamu postaram. A taky se tak deje. Mamce vozime nakupy, snazim se ji zabavit, at neni porad sama, vse co potrebuje doma udelat, delam ja nebo muj muz. Nikdy by me nenapadlo to mit jinak.
A jestli jednou to bude potreba, chci aby i me deti pomohly. Jsme rodina!
Anononym - osobni
Nepřemýšlím o tom, protože se mi to zdá zbytečné. Nikdo neví, co bude, jak to bude. Můžu si nakrásně vysnít stáří doma, pak dostanu Alzheimera a budu muset do DD tak i tak. Jinak u nás v rodině také zatím zemřeli všichni doma.
@mojmira píše:
Postarala jsem se o svoje rodiče, nikdy by je do DD nedala
Nemám taková kategorická vyhlášení, jako že já nikdy, ráda. Mám tři děti. Neumím si představit, že bych se teď full time měla starat o rodiče. To bych jako ty děti šoupla do děcáku? A kdo by je živil? Pokud bych si měla vybrat mezi tím - starat se o děti vs. o rodiče, vyhrají to děti. A pevně doufám, že jednou u mých dětí taky.
Ale tady postarat se - berete hodně jako nakoupím, uklidím
ale postarat se znamená třeba roky vylévat moč z permanentního katetru, přebalovat a utírat stolici, polohovat, mazat otevřené dekubity - přenášet do vany, stříhat nehty s plísní - jste všechny, které píšete - postarám se, ochotné i dělat tyto věci
nákup a úklid já neberu jako postarat se, to je samozřejmost
@carsa píše:
Nemám taková kategorická vyhlášení, jako že já nikdy, ráda. Mám tři děti. Neumím si představit, že bych se teď full time měla starat o rodiče. To bych jako ty děti šoupla do děcáku? A kdo by je živil? Pokud bych si měla vybrat mezi tím - starat se o děti vs. o rodiče, vyhrají to děti. A pevně doufám, že jednou u mých dětí taky.
písi jen jak jsem to měla já, o rodiče jsem se postarala, oba už bohužel zemřeli a vím, že se děti postarají o mě…co nechápeš?
@Lalelale píše:
Jinak nevím, proč mají DD pořád pověst jak nějaký decak pro staré, znám hned několik lidí, co tam šli rádi a pobyt tam si užívají (zahrada, péče, aktivity…)
Jenže je taky nemálo těch, kteří jsou na tom ta dost bídně.
Jinak abych odpověděla… já mám takový pocit, že pokud to půjde takhle dál, tak jednak se spousta z nás faktického důchodu vůbec nedožije a nebo stejně bude mít co dělat aby to nějak uplatila. On totiž i ten DD něco stojí a čím víc bude nezajištěných důchodců, tím dražší ty ceny budou.
Další věc je, že to skutečně strašně záleží… někdo má děti ve 20, někdo v 35, někdo už v 50 má problém fungovat a někdo je ještě v 80 relativně fit. Za sebe můžu říct, že do DD bych fakt nechtěla a ani netuším proč bych tam chtít měla. Pokud to mám brát podle současného rozsahu služeb, tak nákup mi dovezou, půlku úklidu zastanou roboti nebo přinejhorším opět šikovní lidé (dneska už i vyprání a žehlení si jde objednat). Nehledě na to, že v rodině jsme zvyklí si pomáhat a pokud to jenom trochu půjde a nebude to úplně na 24/7 péči (což opět není až tak obvyklé v naší rodině naštěstí), tak občas zajet pomoct děti nezabije ani když budou mít vlastní. Stejně jako to dělají moji rodiče pro své rodiče a my to děláme pro naše rodiče. Mimoto opravdu si nebuduju domov a nesplácím hypotéku pro to, abych pak posledních 20 - 30 let života strávila někde mezi tunou cizích lidí, v cizím prostředí, s pečovatelkama za zadkem ![]()
@stinga píše:
Ale tady postarat se - berete hodně jako nakoupím, uklidím
ale postarat se znamená třeba roky vylévat moč z permanentního katetru, přebalovat a utírat stolici, polohovat, mazat otevřené dekubity - přenášet do vany, stříhat nehty s plísní - jste všechny, které píšete - postarám se, ochotné i dělat tyto věci
nákup a úklid já neberu jako postarat se, to je samozřejmost
jo, takhle jak to píšeš jsem se starala o mamku, od krmení, přebalování, umývání, polohování…
Příspěvek upraven 01.08.19 v 21:03
My se staráme o rodiče, o oboje, děti to vidí. Doufám, že až jednou budu potřebovat ve stáří pomoct, pomůžou mi tak, jako to vidí u nás a nebude je to obtěžovat. Do důchoďáku bych nechtěla. U nás v rodině je normální, že si pomáháme.
@stinga píše:
Ale tady postarat se - berete hodně jako nakoupím, uklidím
ale postarat se znamená třeba roky vylévat moč z permanentního katetru, přebalovat a utírat stolici, polohovat, mazat otevřené dekubity - přenášet do vany, stříhat nehty s plísní - jste všechny, které píšete - postarám se, ochotné i dělat tyto věci
nákup a úklid já neberu jako postarat se, to je samozřejmost
Jenže takový stav (pokud by měl být opravdu dlouhodobě) není stav, ve kterém by spousta lidí vůbec chtěla setrvávat ať už doma, u dětí nebo v DD. Můj muž na rovinu prohlásil, že tuto fázi odmítá a prostě by takto žít nechtěl. On z toho nic nemá a všem je na obtíž. A já si myslím tak nějak totéž. Minimálně ze současného pohledu představa, že se můj život skládá pouze a jenom z toho, že se válím v posteli někde v DD a každou chvíli mi tam někdo vleze aby mi vytřel výkaly z půlky těla, nedejbože ten stupidní katétr… ani omylem. Buď budu totálně mimo a pak život nemá význam a nebo budu při vědomí a to je snad ještě horší ![]()
Silných řeči o odchodu do duchodalu jsem zažila v rodině hodně (já nezůstanu nikomu na krku). Ale když došlo na lamani chleba, nikdo nechtěl.
@Bábrdl píše:
Silných řeči o odchodu do duchodalu jsem zažila v rodině hodně (já nezůstanu nikomu na krku). Ale když došlo na lamani chleba, nikdo nechtěl.
Jakože na tom byli moc špatně a chtěli i přesto dál žít a aby se o ně někdo staral, ideálně z rodiny, i když původně nechtěli nebo jakože když přišel čas důchodu tak hned odešli a nechali se obskakovat dětma?