Co na to vy ženy? Poradíte muži na eMiminu?

Ahoj všem maminám,
jsem tu asi jeden z mála chlapů - tatínků, ale díky své manželce sem chodím docela často a sleduju co se děje, co kdo řeší, píše apod. Dokonce už mám za sebou i jeden deníček pod nickem mé manželky o porodu našeho prcka.
Velmi často tu vídám různá témata o mužích a říkám si že není vždy všechno tak černobílé.

Dovolím si co nejvíc ve zkratce popsat můj-náš příběh a zajímalo by mě, co si o tom myslí zástupci opačného pohlaví, kde si myslí že je chyba a jak by to řešili apod.

Moc děkuji za případné odpovědi.

Bylo to před dvěma roky, co jsme se tehdy s mou přítelkyní poznali na republikovém srazu našich čtyřnohých přátel. Já tam tehdy byl ještě se svou bývalou přítelkyní, která měla dítě ze svého bývalého vztahu. Nicméně již v této době to mezi námi bylo na pokraji rozpadnutí (tato přítelkyně mě podvedla a od té doby to šlo od desíti k pěti, náš vztah byl už vysloveně jen na kamarádské úrovni) a tak se stalo, že jsem se zakoukal do té milé slečny co jsem na každém kroku míjel mezi těmi všemi pejsky.
Několik dní po srazu jsem to nevydržel a tu slečnu kontaktoval přes internet. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že jsme po sobě koukali oba dva, nicméně ona měla také přítele, se kterým ale byla v podobném stavu jako já doma se svou partnerkou.
Po nějaké době jsme se dohodli, že bychom se mohli setkat a tak se i stalo, Tím začal náš vztah. Mezitím jsem to nevydržel a se svou minulou partnerkou, která u mě žila se oficiálně rozešel. Nevěra je něco, co se mi příčí a chtěl jsem mít čisté svědomí i stůl.
Po další krátké době toto udělala i má nová přítelkyně a nám v podstatě nic nebránilo rozjet vztah na plno.
Nějakou dobu to bylo velmi krásné, po několika měsících se ke mě přítelkyně nastěhovala a žili jsme spolu. Potom ale začali problémy. Myslím že jsem ve vztahu velmi vnímavý a hodně koukám co se kolem mě děje, a začalo mi být něco divné. Moje přítelkyně vždy jednou za 14 dní jezdila domů, za svými kamarády, rodinou, pokecat apod. Jenže já cítil že s jejím odjezdem i následným příjezdem se vždy strašně mění její nálada a že něco není v pořádku, Na moje nesčetné dotazy jsem dostával nijaké odpovědi a prý že se nic neděje. Netrvalo dlouho a já se svoje obavy rozhodl prověřit a dojet za ní domů. Viděl jsem přesně co jsem tušil, byla na víkend u svého bývalého přítele. Tenkrát jsem na místě nic neudělal, jen jsem úplně zničený odjel domů. Pak když se v neděli vrátila, jsem se rozhodl že to téma nahodím, nejdřív zapírala, pak přiznala že tma byla, ale že v tom prý nic není, že se jedná pouze o kamarádský vztah, ale vlastně ho má pořád velmi ráda a nedokáže se od něj odpoutat. Tenkrát mi i došlo, že to nebylo poprvé, ale je to spíše pravidlo tyto jejich setkání. Mezitím jejich neustále SMS a telefonáty, které byly na denní pořádku. Ten večer to přítelkyně obrečela, s tím že to byla chyba a že je jí to líto. Já se rozhodl, že to přejdu, byť jsem si připadal jako úplný blb a nechám to být v domnění že to byl úlet a že to opravdu znovu neudělá. Nebudu to moc natahovat, stalo se to znovu a znovu až to došlo do stádia, že se jednoho dne přítelkyně ode mě odstěhovala s tím, že jede bydlet k tátovi a že si musí rozmyslet co s naším/jejich vztahem a že potřebuje vědět s kým chce být. Dávala si na to 14 dní, které se později roztáhli na téměř 3 měsíce, během kterých jsem zjistil, že místo u táty bydlí zpět u svého přítele se vším všudy. Čas od času, třeba jednou týdně jezdila za mnou, strávila se mnou večer a zase odjela. Při jedné takové návštěvě jsem ji nachytal, že si koupila těhu test a šel jsem se samozřejmě ptát. Těhu test vyšel okamžitě pozitivní, neboť přítelkyně vysadila již v době, kdy žila se mnou antikoncepci. U mě je totiž problém s plodností a tudíž se nebylo čeho tolik bát, jí naopak antikoncepce všeho druhu dělala zdravotní problémy. Dokážete si tedy představit, jaké bylo mé překvapení z otěhotnění a okamžitě se mi do hlavy vloudilo 1000 otázek, ale jen jedna odpověď a sice, že to dítě není moje. Přítelkyně mě neustále ujišťovala, že se stal asi zázrák protože ona s nikým jiným nespala. Mezitím řešila že půjde na potrat, protože měla za to, že v té době ještě dítě nechce, měla novou práci apod. a necítila se na to. Od potratu jsem ji 100× přemlouval, ale výsledky byly nevalné stejně tak jako mě prosby aby se ke mě konečně vrátila a mohli jsme se společně starat o naše dítko. Vrátit se prý sice chtěla, ale … stále tam byl ten problém, že se nedokáže odpoutat od svého bývalého.
Nastal večer před dnem D, kdy měla jít na potrat a já se rozhodl, že jí ještě jednou poprosím aby o nedělala, že toho bude nejen ona celý život litovat. Do telefonu mi řekla že mi musí něco říct. Přiznala se že se vyspala se svým bývalým přítelem a že je tudíž možné, že dítě je jeho, ale ona si stále myslí že je moje a že s potratem uvidí.
To co se ve mě dělo si asi dokáže představit jen ten, kdo si tímhle prožil a věřím že tu moc takových lidí nebude, tím spíš že je to tu samá maminka.
Po několika minutách ticha v telefonu, kdy očekávala že jí pošlu někam do pryč a kdy já doufal že je to jen strašný sen, ze kterého se přeci musím probudit jsem ze sebe jen vyhrkl, že jí miluji i přesto neuvěřitelně moc a že jí i toto jsem ochoten odpustit a přejít to a dělat jako že nic. Bylo mi 34, ona věděla jak strašně moc si přeju rodinu a vidina toho, že bych jí mohl mít i za cenu že to dítko nebude moje vlastní, ale bude s někým koho miluji mě přiměla k tomuto rozhodnutí. Rád bych zde podotknul, že její bývalý přítel o jejím těhu věděl a požadoval, aby na potrat šla, protože on se na žádné dítě necítí a žádné nechce.
Ona stále mezi dvěma stranami, každá ji nabízela něco jiného a ona vůbec nevěděla co udělat. Druhý den na potrat šla, ale z nemocnice následně utekla a uvědomila si že to není to správné řešení. Za peníze na potrat si koupila kabelku a já byl nesmírně šťastný. Její bývalý už tolik ne a docházel na hádky. Takhle to trvalo ještě nějaký čas a já už tenhle stav nedokázal vydržet když jsem viděl že se nedokáže rozhoupat a dal jsem ji ultimátum, Buď se do týdne vráti ke mě, a jednou provždy to tam ukončí a nebo je naprostý konec mezi námi.
Můj největší problém byl s její vlastností že nedokázala mluvit o problémech, nedokázala je řešit, lhala mi, mockrát jsem se snažil vyvolat debatu, ale odpovědí mi bylo jen koukání do zdi a němý výraz, Já jsem zase člověk, který si rád o všem promluví, ví na čem je a sděluje co cítí. Ona toto neumí
Nakonec se rozhodla, že se vrátí a tak se i stalo, strašně to obrečela, říkala že to byla její největší blbost v životě že odešla, že to k ničemu nevedlo a že už by to nikdy neudělala. S bývalým přítelem to ukončila a my si užívali sami sebe a byly jsme šťastní. Jenom moje důvěra k ní dostala velký záek a já věděl že mi bude trvat strašně dlouho, než jí udu moct zase někdy věřit.
Udělali jsme si pak vloni v létě dokonce i dovolenou krásnou, na které jsem přítelkyni požádal o ruku a ona kývla já po dovolené dostal v práci výpověď i s hezkým odstupným (což se nám hodilo, neboť jsme nakoupili všech o pro miminko), ona skončila v práci 2 dny po mě kvůli rizikovému těhu.
Já byl bez práce 3 měsíce a my si krásně užívali léto, sebe a celé to těhotenství, a já se konečně těšil na to, že budu táta a ani mě nenapadlo řešit, že vlastně nejsem biologickým tatínkem toho malého. Miloval jsem je oba a byl nejšťastnější člověk na světě že to tak dopadlo a snažil se dělat vše proto, abychom byly šťastní.
V říjnu došlo na svatbu (nutno říct, že svatba měla v našem případě i praktické hledisko, stále zde byl totiž nevypočítatelný bývalý přítel mé manželky a my se obávali, aby nám pak s malým nedělal problémy a nedožadoval se ve šťastné rodině něčeho, co by nám mohlo nabourat vztah a všechno), v listopadu na předčasné narození našeho synka, já měl tu čest že jsem byl u porodu a byl jsem ten nejpyšnější tatínek na světě. Následovala dovolená alespoň na první týden, abych doma pomohl.
Všechno bylo stále v nejlepším pořádku, doma jsme se o práci dělili, já uklízel, pekl, žehlil, manželka vařila, prala, oba jsme se dělili o prcka, alespoň v rámci možností co pracující otec může udělat včetně nočního vstávání, krmení, přebalování apod. Prostě to jsou všechno věci, které mě osobně moc baví, nejsem typ co chodí do hospody a za kamarádama. rodina je pro mě na prvním místě a je pro mě vším a udělal bych pro ní cokoliv.
Jenže jak měsíce šli, já měl pocit že se zase něco děje, těžko se to popisuje, ale asi každý znáte tne pocit, že něco není v pořádku, jen nevíte co. Následkem toho bylo to, že jsem se začal ptát, zda-li je žena spokojená, šťastná, jestli mě miluje a není nějaký problém. Žádné velké debaty z toho nebyly, jak už jsem psal, mojí ženu postavit před problém a chtít aby ho vyřešila je trochu problematické a když už hodinu mluvíte a máte pocit že vás doma poslouchá víc zeď než žena, tak to taky není jednoduché.
Nicméně její finální odpověď vždy byla že se nic neděje a šťastná je, nic jí nechybí a miluje mě apod. Dokonce jsme začali mluvit i o druhém dítěti apod.
Takto se to táhlo několik týdnů a mě stále něco hlodalo, bohužel jsem typ člověka, který potřebuje vědět na čem je když pozná že se něco děje, potřebuju znát pravdu a potřebuju mít partnera, který se mnou mluví a kterému mohu věřit. A tak jsem do toho začal rýpat. Výsledkem bylo že jsem jí řekl co si myslím že má za problém, že mám pocit že mě v podstatě asi ani moc nemiluje, že si vedle ní nepřipadám jako partner a manžel, čím dál víc mi taky přišlo, že by se ke mě nechovala, tak jak se chovala, kdyby byl prcek opravdu můj. Vzhledem k tomu jak se prcek totiž vyvíjí už i moje manželka přiznala že ví že můj není a že je strašně podobný jejímu bývalému příteli.
Následovali zmatené debaty na téma že neví co je správné vůči tomu dítěti, že neví jestli si může dovolit mu odepřít jeho biologického otce, jestli jí to nebude to dítě někdy vyčítat a že jsem měl asi pravdu a že až teprve po tom co jsem jí řekl jaký si myslím, že má ke mě vztah si uvědomila že jí až děsí, jakou mám asi pravdu.
Výsledek ? Byla středa tento týden, my si ji po nějaké krizovce krásně užili, já byl zase šťastný a myslel jsem že se všechno obrátilo k lepšímu a že jí došlo co a jak. Byl čtvrtek ráno a my se loučili když jsem šel do práce, líbali se, objímali se atd. Jaké bylo překvapení, když jsem přišel večer domů a barák prázdný, všechny věci manželky i prcka odstěhované, oni nikde a stole jen cedulka že prostě musela odejít k mámě aby zjistila co a jak. Zkrátka, znovu se stalo to samé co před rokem, i přesto s jakým názorem se ke mě vloni vrátila.

Jaký je z toho závěr ? Vůbec nevím co si myslet, snažil jsem se pro ní dělat cokoliv, miluju jí i prcka, nemyslím si že bych někde udělal nějakou chybu a přesto se stalo toto.
Prý chce týden na rozmyšlenou aby zjistila co vlastně chce.
Mě na tom ale nejvíc trápí to jak to udělala, to jí fakt nestojím ani za to, aby na mě počkala a řekla mi to do očí že chce odjet ? Bere mě vůbec jako manžela a otce, když se sbalí i s dítětem, u kterého ví, jak moc mi na něm záleží ?
Největší problém mám s tím že si připadám, že jsem žil celou dobu ve vztahu plném lží, nikdy mi nic nevyčetla skoro, nikdy nepřišla že má nějaký problém, nikdy nechtěla nic řešit i přesto že jsem se na to 100× ptal protože jsem něco tušil.
Připadám si zkrátka podvedený a nevím co dělat v případě, že by se za ten týden chtěla vrátit. Bojím se že ji už nikdy nebudu moct věřit, nikdy si nebudu jistej tím co udělá, udělala to 2×, proč by to neudělala zase ? Jak se může takhle zachovat člověk, který má rodinu a říká že toho druhého miluje? Je to nějaká nezralost, nebo tomu člověku opravdu na ničem nezáleží ? Nebo je to sobeckost, vyřešit si nějak svoje bez ohledu na lidi, kteří ji milují a kterým věděla že tím ublíží ?

Přiznám se popravdě že jí i prcka stále miluji, moc bych rád, aby se vrátili, ale ještě víc se toho asi bojím, bojím se co bude dál do budoucna a jak se mohu spolehnout na někoho, komu nebudu moct asi věřit „dobré ráno“. Velmi vážně přemýšlím o tom, že požádám o rozvod, protože mám pocit, že se mi zbořilo všechno, v co jako partner, manžel a otec věřím a vzhledem ke všem faktům přemýšlím i o soudní popření otcovství. Možná mě tu za to několik žen odsoudí, ale já už si jako otec po tomhle nepřipadám. Na podání téhle žádosti mám už jen 14 dní. Proč bych měl nadále zůstat otcem někoho, koho otcem biologicky ani nejsem a nikdy mu ani tatínkem být nemohu. Navíc narážím i na ten fakt jak jsem psal výše že i manželka se začala bát toho že jí to jednou bude syn vyčítat že ho připravila o biologického tatínka.

Co by jste dělali vy na mém místě ?
Děkuju všem kdo to dočetli až sem, moc jich asi nebude