Křesťanské jesličky - diskuse

Ahoj,

tak nějak jsem to původně měla v úmyslu napsat, jako Maky - odpustit a vědomě v sobě neživit nenávist, protože tím si člověk hrozně, hrozně ubližuje. Musí to být strašně vyčerpávající, setrvávat v takovém postoji vůči někomu jinému, a já nemám tolik energie, abych jí plýtvala.
Napsala jsem, že pochopit podle mě znamená odpustit, pochopit něčí (ne)charakter, neznamená ho přijmout, ale vyznat se v něm, v pohnutkách jeho chování. Někdy je na místě vlastně toho, kdo nám ukřivdil, politovat…

Já v sobě nesu dost traumat z dětství, jedno každé z nich by stálo za sezení s psychologem, a kdybych si to v sobě povolila, budu rodičům spoustu věcí zazlívat. To, že nevnímali moje signály, nezastali se mě, když jsem byla jednou v hrozné situaci, vše se muselo v rámci rodiny tutlat, aby se propána ten hodný strýček zase přijel podívat na krátkou návštěvu, protože ho máme všichni rádi a nevídáme se tak často…Když si vzpomenu, jak mi bylo 7 let a těšila jsem se na něj, a pak… No, raději dost.

Prostě kdybych v sobě živila touhu po odplatě, připomínala si, co všechno jsem prožila a kdo za to může, musela bych, ne jen své rodiče, ale celou rodinu, která nepomohla a dělala, že nevidí, neslyší, nenávidět až do konce života. Ale vím, že Bůh říká: Má je pomsta. A tak si myslím, že každý zlý čin dostihne svého pachatele, ale já se tím vůbec zatěžovat nemusím. Je to v rukou Božích.

Odpustit, když se tohle stane malému dítěti? Ano, i to lze. Ikdyž jsou chvíle, kdy nezávisle na vlastní vůli, se něco z toho prožitého samovolně vrací, připomíná… Zvláště když jsem sama mámou a přirozeně toužím chránit své děti.

Po mém manželovi jste první, komu jsem to (sice náznakem) svěřila.

Jak čtu příspěvky vás ostatních, každá máme hodně svých skrytých bolestí, která provází náš život, a která jsme nezavinily ani nechtěly. Každá vedeme boj se Zlým o to Dobré, a Bůh má v rukou dost síly pomoci.

Gerberko: děkuji za přání. Zatím to moc nevypadá, že bych měla tak rychle rodit (do 10. to nestihnu ), alespoň dle gyneDr. Vypadá to opět na veliké miminko 

Maky: už je u vás teda líp?

demi Ano, Bůh hodně pomáhá. A já si pomohla sama taky - chodila jsem dva roky na psychoterapii a taky brala(pořád beru…) léky. Mohu říci, že teď rozumím lépe sama sobě a i ostatním. Hodně mi ta terapie pomohla.
Jo, málem bych zapomněla - mojí kmotře se včera narodila zdravá holčička Pojedu za nimi v lednu na návštěvu  

Ahoj,

taky u vás tak leje jak z konve? Já už ty dárky budu kupovat snad v říjnu, když pak je takové počasí, nikam se nedostaneme, nemám nic pro manžela, ale on to pochopí.. Inuška byl 14 dní nemocný, včera 1 den ve škole a do konce týdne mají prázdniny kvůli chřipce. To mě dost překvapilo, že to ředitelka vyhlásila, tohle je taková malá škola na okraji města, ale chce tomu šíření asi co nejvíc zabránit.

Demi - to mě úplně překvapuješ, jak píšeš nebo naznačuješ, cos prožila v dětství nebo dospívání . Myslela jsem, že jsi měla všechno v pohodě, v klidu, bez nějakých traumat, milující starostlivé rodiče, příbuzné (teď nevím - myslím, že nemáš sourozence nebo se mýlím?).....tvoji rodiče myslím hlídávají Honzíka nebo tak, když potřebuješ, ne? Já si o hlídání můžu nechat jenom zdát. Budu šťastná, když mi v dlouhé dny někdo půjde pro Bédíka do školky, když budu do 17 h. pryč.

Jak píšeš o pochopení charakteru a pohnutek chování druhého člověka…to je velice přínosné a podnětné, ale já si nemůžu pomoct - nikdy nebudu schopna pochopit charakter a pohnutky chování mojí švagrové, i když jsem se o to moc a moc snažila, ale opravdu je to něco, co v životě nepochopím a halt to nejde. Nevyznám se v ní, ani v mém bráchovi, ještě navíc po té hrozné scéně před časem to už vůbec není možné. Prý že se všechno dá vyřešit, časem napravit nebo vysvětlit - pchá!!! To u nás teda absolutně nezafungovalo ani omylem. Vlastně je to teď ještě horší než předtím, ale paradoxně se mi strašně ulevilo a jsem ráda, že my s nimi nebudeme nic mít do činění. Po nějaké „pomstě“ vůbec netoužím, to by mě nenapadlo ani předtím, ale pořád cítím velkou křivdu od Osudu, protože si nejsem vědoma, že bychom jim ublížili.

Taky jsem chtěla „velkou“ rodinu, s bráchou jsme byli sourozenci, kteří se měli moc rádi a podporovali se až do dospělosti…ale bohužel, koho si ten druhý vezme, to už neovlivníme, že…není mi to dáno, je mi souzeno být sama s manželem a dětmi. Ale i tak je to veliký dar, který každému není dopřán, takže jsem za to moc a moc vděčná!

Takže já jsem si to „vyřešila“ v sobě tak, že se naprosto cílevědomě „učím“ (pokud to lze tak nazvat) žít tak, jako kdybych žádného bratra (a další příbuzné z jeho strany) už neměla. Jak jsem psala - jedině čas tohle zmírňuje a dokáže, mně to trvalo tak 2 roky, než jsem dospěla k takové shovívavosti, nadhledu a dá se taky zcela selsky říct, že jsou mi ukradení.....Stejně se s nimi nebudeme setkávat, jezdit k nim ani oni k nám, tak nač se pořád přemáhat a přetvařovat…koho je mi líto, tak je to nejenom brácha, ale i jejich malá dcera, té je mi líto nejvíc.

No nic.....je mi jasné, že čas adventu je především možnost k zamyšlení a pokud to lze, tak k setkávání s příbuznými a k takovému sladění nebo naladění nebo k odpuštění - ale vůči nim toho nejsem schopna ani já ani manžel.

Sophinko - vytvořilas s manželem krásnou rodinu, máte hodně dětí, všechno jim vynahradíte, není nad to, rozdávat lásku svým dětem…

Harypje - trochu jsem dočetla.....zadařilo se a čekáš mimi?? Moc moc držím palce, aby to tentokrát vyšlo, čím víc ti bude špatně, tím líp! Tak ať to dotáhneš ty i mimi do zdárného konce tentokrát!

Tak se mějte hezky, Gerbi

Teda Gerberko,
tebe číst,to je jako když mi mluvíš z duše.V mnoha věcech se s Tebou ztotožňuji a to naprosto.Jak mluvíš o času,který /údajně/pomůže,tak u mě ani náhodou a na Tvoje citoslovce „pchá“ musím říct,že je to naprostá pravda o ono sejde z očí sejde z mysli je na místě.Opravdu,každý den myslím na svou mamku,ale zároveň, se přešel nějaký rubikon a já mám paradoxně i klidnou hlavu.Vůbec nevím,jak to vysvětlit,prostě pod tíhou obyčejných lidských starostí mám zároveň klid.V mém případě nejde vůbec hovořit o pomstě nebo nějakém záporném smýšlení,ale čím déle se nevidíme,tím menší potřebu jí mám vidět.Hrozné,co?Ale kdyby se nenarodil Šimon a my si nevybraly tak báječné kmotry,tak nevím.Petr mi řekl,že nevím co se jednou může stát a že si budu po celý zbytek života vyčítat,co jsem neudělala nebo promarnila.Já bych tomu takovou váhu nedávála,protože si myslím,že ke sporu mamka versus bratr jsem opravdu přišla jako slepý k houslím,ale jak už někdo z Vás moudře podotknul,každý si myslí,že pravda je na jeho straně.Je to přirozené.
Právě u mamky jsem viděla,když jí zemřel druhý manžel jak brečela u urny s tím,že kdyby si povídali,nemuselo to tak dopadnout.No,nevím v tomhle případě to mohlo dopadnout ještě hůř,protože otčím byl alkoholik první kategorie.Kvůli tomuhle člověku odešla od táty a nás odvedla 350km od něj.Následně mi otevírala dopisy a lustrovala vše co mi od něj přišlo.Ve mě se normálně otevírá „Pandořina skříňka“ a to co se stalo před třemi lety se ztrojnásobilo,protože paměť je věc ošemetná a já upřímně přiznávám,že do toho opět zabředávám.Raději budu končit.Všem krásný adventní čas a pohodu.

Zdravím všechny.

Zatím zvládám předvánoční přípravu (materiální i duchovní ) jakž takž, kontrakce už mám x-krát denně docela výrazné, a řekla bych, Maky, že den D a hodina H přijde co nevidět Ale ještě jde všechno docela dobře, jen přemýšlím, jaké to asi bude napotřetí - dle gyneDr. bude Petřík opět veliké miminko (jak je v naší rodině zvykem ), nechala jsem si pro jistotu zkontrolovat i placentu na UTZ, kvůli mým předešlým „radostem“ se silným poporodním krvácením… Ale prý je vše v pořádku, tak snad se to nyní obejde bez revize.

A jinak k naší všeobecné debatě o odpuštění… Asi se mi nepodařilo vyjádřit přesněji své myšlenky… To, že zastávám postoj, že cesta k odpuštění vede skrz pochopení, mě naučil život sám, vzhledem k tomu, co bylo. To, že to označuji minulým časem, znamená, že v současné době nic z toho bolestného dávno neřeším a dobrovolně se tím nezatěžuji. Právě proto, že jsem přesvědčená, že soud o vině a nevině, křivdě nebo zlých činech, je výhradně v Božích rukách. Nemůžeme vždy a za všech okolností, a tak, jak bychom si přáli, změnit různé situace či své bližní k obrazu svému. Sami nejsme dokonalí. Proč se trápit tím, že mi jiní ublížili, když vím, že mou záštitou, pomocí, rádcem a dobrem je Bůh? Proč řešit rány a bolest, kterou nám někdo jiný zasadil (byť příbuzný, rodič), když vím, že z něčeho takového se bude zodpovídat jednou on sám, ne já? Proč nést tíhu viny jiných sami v sobě a řešit to, čím nám ublížili jiní?

Pokud jde o rodinnou zátěž ve výchově dětí a onu spirálu, o které jsem psala minule… podle tebe je člověk schopen sám rozpoznat své chování a jeho následky, když dospěje? Ne. Protože inteligence a dobrá vůle jen málo zmůžou proti vzorům, získávaným od dětství. Maky, to nejsou má slova, ale slova psychologů.
Když máme příklad dvou dětí a rodin:
první rodina: dva rodiče a dítě-syn, máma s tátou žijí harmonicky, navzájem se ctí a respektují v jakékoli situaci, a ty konfliktní zvládají bez újmy na dítěti nebo svém vztahu.
Druhá rodina: dva rodiče a syn, který je od malinka svědkem hádek a následného bití matky jejím mužem, oba rodiče řeší své problémy před dítětem a neberou ohled na jeho věk nebo potřeby.
U kterého z chlapců je větší pravděpodobnost, že dospěje v sebevědomého muže, dobrého otce a pozorného manžela? Nemusíte se mnou souhlasit, ale já si myslím, že je to ten první. A ten z druhého příkladu, pokud nebude mít v dětství a dospívání to báječné štěstí, že by potkal ve svém okolí lepší vzor, jež by ho oslovil, bude patrně následovat příkladu svého otce. Je citově zmrzačen.

Gerberko: k tomu, abys pochopila charakter a hodnoty své švagrové, jak ses o to snažila, bys měla poznat podhoubí, ve kterém ona vyrůstala. Jestli jí bylo odmala vštěpováno, že nejdůležitější je mít okolo sebe dostatek materiálního zajištění, tak se z ní jistě nestane nová Matka Tereza. Tvůj bratr je kapitola sama o sobě, ale o tom jsme si už psaly… Prostě se dali dohromady dva, kteří sdílejí totéž - ovšem co jsou to za charaktery nebo za hodnoty… těžko soudit . Jim to k životu stačí, oni víc, než to, nepotřebují - netrap se tím. Sama jsi kdysi psala, že na každého jednou dojde, a to je pravda.
A obrazně zabouchnutí dveří uvnitř rodiny ti podle mě moc velikou úlevu přinést nemůže.

A jinak - moji rodiče opravdu velmi milují moje děti, velice na nich lpí, rádi je opatrují, když je potřeba (což je často). Své problémy, rozpory, bolesti, které jsem v dětství prožila, s nimi neřeším, ikdyž bych mohla - neřeším je vůbec. Srovnala jsem si to nějak sama v sobě a snažila se najít pokojné stanovisko (tím, že vím, jaké oni měli hrozné dětství, a jaká se tehdy razila výchova). Snad se mi to podařilo, protože jinak bych nemohla normálně žít.

Lenochodko:
Taky jsem svého času vyhledala psychologa… Je to skvělý člověk, dodnes se přátelíme, už jsem se o něm zmínila. Je dobré umět si pomoci sama - hodně to posílí.

Kdy si miminko pochováš? Ono je to prý nakažlivé

Chris: jednou větou jsi napsala to, co já tím sáhodlouhým komentem výše , souhlas. Co děti, už jste zdraví? Pořád koukám na ty oblečky pro mimčo, co mám od tebe a už se těšííím!

Ahoj Gerberko!
Souhlasím s Tebou,že problém je vždy obšírnější a výňatky z našich příběhů jsou pouze útržkovité a nejsou mnohdy zdělitelné.
Myslím si,že když nikdo žije v nefunkční rodině se za A/bude chovat stejně né-li hůře sám ke své,protože byl tak veden a nic jiného nezažil a jak známo příklády táhnou za B/ bude tím co zažil natolik znechucený,že nebude chtít aby se něco podobného odehrálo v dospělosti u něj.
Mám několik kamarádek,které jsou z nefunkčních rodin a potvrdilo se nám to.
A třeba naopak děti vychovávané v lásce se v dospělosti nějak zamotají a mohou si život zkomplikovat neuvěřitelným způsobem,ale přesto trvám na tom, i v psychologii nás učili,že dítě je nejtvárnější do tří let a co se do něj v těchto letech vloží je jeho divíza po celý život.Já si myslím,že ano,ale striktně bych to nedávala pouze na ty tři roky,protože „dětství má být pro člověka takovým ohříváčkem“ na horší časy.
Manžel do dneška vzpomíná na dětství u babičky s takouvou láskou,že je to až dojemné a to je impuls pro mě,abych něco takového vytvořila také.
Demi a Harpyje,kdy a kolikáté čekáte mimi?Něco málo toho člověk pochytá z rozhovorů,ale né moc .Samo sebou držím pěsti a hodně Boží podpory pro Vás vyprošuji,ostatně to pro všechny.
Ohledně té poruchy autistického spektra je nutné udělat rozsáhlý test,který,jak už jsem podotkla dělají v Aple a Motole.Budeš-li chtít vědět něco konkrétního napiš a je-li to v mých vědomostech odpovím.Měj se hezky