Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Kammila píše:
@Bábrdl Mohu se tedy zeptat, jaká by byla vhodnější odpověď snachy než „snad to ještě vydržíte?“ protože já si fakt nedovedu představit, jak nějaké děti poslouchají třeba hodinu v sedě v klidu povídání o nemocech…
To jako fakt? Ty v sobě nemáš žádnou empatii? Fakt si myslíš, že je nutné takhle explicitně dát staré ženské najevo, že obtěžuje, že návštěva u ní je něco, co se musí „vydržet“?
Ona nemluví „pořád“ o nemocech, to říká její snacha. Se mnou se baví vcelku normálně, občas si postěžuje.
A co třeba odpověď „Řekněte babičce, jak jste byli na táboře.“ nebo ještě líp „ukažte babičce na počítači fotky.“ Nebo, když to už musí být „ukažte babičce ty hry v mobilu, co zrovna hrajete.“ ![]()
Opravdu bys o vlastní mamince řekla „prostě to s ní ještě chvilku vydržte“ s podtextem, že až to vydrží, budou se moci věnovat své vlastní zábavě.
@inkakřivák píše:A k tomu učení - chtěla jsem kdysi naučit maminku - a nedalo se to. byla z toho tak vyděšená, že něco pokazí, že prostě to bylo trápení pro ni i pro mne. Bála se cokoliv udělat. Každý je nějaký.
No právě. Taky jsem to zkoušela s tím FB, ale prostě jí to nešlo. Byla z toho vykulená, nechápala, co se kam píše a tak. U toho idosu a emailu má pořád tahák v bločku.
@Bábrdl píše:
Když se dostanu tam, co máme chalupu, řekněme taky tak jednou do měsíce.
Je jí něco přes 65.
Není tak stará, v tomhle věku je moje máma a stará mi teda rozhodně nepřipadá. Ale moje máma není nemocná, to je podstatný rozdíl.
Je fajn, že Tě vidí a že se jí snažíš pomoct. Problém pomoci vidím v tom, že řada lidí neví, co by vlastně chtěla a pak je nespokojená, že to nemá (myslím teď obecně). Hodně lidí si stěžuje na všechno. A někteří to snesou chvíli, někteří dlouho a někteří vůbec. Já sama taky nemám problém poslouchat do kola nekonečné litanie, tak je prostě poslouchám a probírám pořád dokola. Ale každý takový není.
Oni mají narušenou komunikaci a těžko se to nějak výrazně vylepší. Nevím o nemoci té paní nic, nemám s tím žádné zkušenosti, ale předpokládám, že jí to hodně omezuje ve všem. Je to hrozně těžký a je mi jí líto. Ale nevím, jak pomoct takovému člověku.
Já si pamatuju, že když jsem byla mladá, chodila jsem na pokec k sousedce, která by mohla být moje babička. Měly jsme spolu skvělý vztah přesně do jednoho okamžiku. Odjížděla jsem na dovolenou a přišla jsem se s ní rozloučit. Doma mě pak naši seřvali, co jsem jí řekla, že paní doma brečí, protože já jsem se s ní rozloučila z důvodu, že umře, než se vrátíme
. Já jsem se s ní přišla rozloučit před cestou, ale rozhodně jsem si nemyslela, že už jí nikdy neuvidím. Hrozně se mě to tenkrát dotklo, tak jsem za ní půl roku nešla. Ale bylo mi 25 let a byla jsem smrtelně uražená, protože ona si myslela, že jí přeju smrt
. Pak jsme se zase začaly bavit, ale už to nebylo ono. Dneska bych to řešila jinak a šla bych si to s ní vyříkat, co jsem tím myslela nebo nemyslela. Ale tenkrát jsem se prostě urazila. Dneska umím probrat věci ze všech stran, k tomu jsem se ale propracovala postupně. Nedorozumění bylo hned a už se to nepodařilo napravit. Tohle může být i problém těch mladých. Tím je neomlouvám, samozřejmě.
@inkakřivák tak jestli má malý byt, co tam teda mají dělat? samozřejmě by bylo lepší ji vyvézt někam na výlet případně na „návštěvu“ do synovy domácnosti, ale nemyslím že by ona o to nějak stála.
A s tím počítačem - však ano, to je v pořádku že ne každý se s ním chce kamarádit. Ale s takovými lidmi je potom opravdu těžké když se novot bojí a jsou opravdu někde jinde. Nějak mi není jasné jak by ty návštěvy měly probíhat, aby to pro syna bylo aspoň trošku „chci“ a ne „musím“. Já se obávám že ten propastný rozdíl není ani tak v nemajetnosti či nemoci, ale v tom že ta paní ustrnula někde v době před mnoha lety. A ve svém okolí mám případy s RS i vývodem (ano bohužel je to oboje častější než myslíme a v mé věkové kategorii obzvlášť) a teda samozřejmě se změnili i psychicky, nicméně stále vedou život „aktivní“ v rámci svých možností a dokonce i s těmi pytlíky a chodící židlemi (například( cestují, navštěvují divadla apod…
Myslím si, že paní asi nejvíc omezuje ten pytlík. Mít vývod není něco, s čím se člověk vyrovná. Berle, vozík to je složité, ale dobře. Vývod - to už je takové pro mne degradující, cítila bych se velmi špatně kdekoliv. V neustálém strachu, že se něco přihodí. jenom si to zkouším představit - jdu třeba do cukrárny a mám ten pytlík - co když si toho někdo všimne, co když se budou lidé šklebit - je to vážně těžké. No snad se něčeho takového nedočkám.
@Bábrdl píše:
No právě. Taky jsem to zkoušela s tím FB, ale prostě jí to nešlo. Byla z toho vykulená, nechápala, co se kam píše a tak. U toho idosu a emailu má pořád tahák v bločku.
Já taky na FB bloudím, vlastně tam mám akorát profilovou fotku a vrchol mého umění byl vložit tam cca 10 fotek. Jo, umím poslat někomu zprávu a přidat si nové přátele. To je všechno. Já tam ale moc nechodím, protože mě to tam nebaví. Já chodím sem a to mi dostatečně bere volný čas, tak už nemám čas na FB
.
Ona má počítač jako otravnou nutnost, potřebovala by chytit nějaký zájem, aby si mohla sama zkoušet, kam se podívat. Když se moje máma učila před lety s počítačem, taky z toho byla na smrt. Dneska umí houby, protože počítač nepotřebuje. Ale ona si dojede kam potřebuje a postará se o sebe, tátu a bráchu bez mrknutí oka. Takže počítač fakt nepotřebuje. Umí poslat SMS, to jí úplně stačí k životu. ![]()
@inkakřivák píše:
Myslím si, že paní asi nejvíc omezuje ten pytlík. Mít vývod není něco, s čím se člověk vyrovná. Berle, vozík to je složité, ale dobře. Vývod - to už je takové pro mne degradující, cítila bych se velmi špatně kdekoliv. V neustálém strachu, že se něco přihodí. jenom si to zkouším představit - jdu třeba do cukrárny a mám ten pytlík - co když si toho někdo všimne, co když se budou lidé šklebit - je to vážně těžké. No snad se něčeho takového nedočkám.
Možná by to chtělo prostě to párkrát vyzkoušet. Aby zjistila, že na ní nikdo nekouká divně a že to jde i s těmi komplikacemi, které má. Ale potřebovala by někoho, kdo by byl s ní. Já bych sama taky nikam nešla.
@Bábrdl moje máti už bohužel nežije a nedovedu si představit, že by snacha říkala mým vnoučatům aby mi ukázaly fotky nebo řekly jak se měly na táboře. Já se jich na to dokáži a hlavně CHCI zeptat sama protože mě to ZAJÍMÁ. Myslím tím to, že prostě není nutno mé vnoučata nutit či nabádat k tomu, aby mi sdělovaly své zážitky apod - ví že se o ně zajímám, že se budu vyptávat
Příspěvek upraven 25.08.17 v 11:39
@Kammila píše:
@Bábrdl moje máti už bohužel nežije a nedovedu si představit, že by snacha říkala mým vnoučatům aby mi ukázaly fotky nebo řekly jak se měly na táboře. Já se jich na to dokáži a hlavně CHCI zeptat sama protože mě to ZAJÍMÁ.
Takže svojí mamce bys to neřekla. Že se návštěva u ní musí vydržet… A to je právě ono.
@inkakřivák píše:
Myslím si, že paní asi nejvíc omezuje ten pytlík. Mít vývod není něco, s čím se člověk vyrovná. Berle, vozík to je složité, ale dobře. Vývod - to už je takové pro mne degradující, cítila bych se velmi špatně kdekoliv. V neustálém strachu, že se něco přihodí. jenom si to zkouším představit - jdu třeba do cukrárny a mám ten pytlík - co když si toho někdo všimne, co když se budou lidé šklebit - je to vážně těžké. No snad se něčeho takového nedočkám.
ten pytlik je to nejmenší - jaký má vývod? kolostomii nebo ileostomii?
víš oni lidi s vývodem běžně chodí i plavat a do divadla a do kina - vím o čem mluvím máme stomika v rodině.. je spousta různých pomůcek, jednorázové zátky třeba na to plavání a tak…to by ale dokázali dbře vysvětlit v poradně pro stomiky - syn by ji tam mohl vzít.. divím se proč to dávno neudělal musí vidět jak se máma trápí.. a nebo je fakt slepej ve vleku ženy a svého života že je tak zadubený?
@Bábrdl to jsem teď nepochopila - že jako své mamce bych to neřekla a tchyni ano? že bych dělala rozdíly mezi nimi? nebo že už mi nehrozí že bych se musela (znovu) postarat o umírajícího rodiče, tak nevím o čem jde řeč?
@jdukolem píše:
divím se proč to dávno neudělal musí vidět jak se máma trápí.. a nebo je fakt slepej ve vleku ženy a svého života že je tak zadubený?
a ty víš že to neudělal??? aby to nebylo jako s tím počítačem, že ty pomůcky vlastně ona ani používat nechce. Ale díky - konečně normální příspěvek z kterého je jasné, že pro stomika život vážně nekončí a v rámci možností ani pro nemocného RS
Příspěvek upraven 25.08.17 v 11:47
@Kammila píše:
@Bábrdl to jsem teď nepochopila - že jako své mamce bych to neřekla a tchyni ano? že bych dělala rozdíly mezi nimi? nebo že už mi nehrozí že bych se musela (znovu) postarat o umírajícího rodiče, tak nevím o čem jde řeč?
nezlob se že to napíšu takhle narovinu.. ty hlavně totál netušíš co to je RS, že je to postižení nervové soustavy a i mozku = každé postižení mozku sebou nese nějaké změny v psychice, to je prostě záležitost přírody a ne vůle, ty na vše aplikuješ svůj pohled zdravé bytosti která ten mozek poškozený nemocí nemá..
@Kammila píše:
a ty víš že to neudělal??? aby to nebylo jako s tím počítačem, že ty pomůcky vlastně ona ani používat nechce. Ale díky - konečně normální příspěvek z kterého je jasné, že pro stomika život vážně nekončí a v rámci možností ani pro nemocného RSPříspěvek upraven 25.08.17 v 11:47
nekončí, ale je to velmi velký nápor na psychiku přijmout změněnou integritu těla je náročné i pro člověka bez postižení nervové soustavy.. přijmout rs a to co ti dělá s tělem je taky náročné a když se ty dvě věci spojí je to pro nemocného velmi náročná životní situace…já samozřejmě nevím, zda to syn udělal a zda paní ty pomůcky používá v plném rozsahu jak by mohla.. ono je otázka nakolik má depresívní myšlení - při rs tak časté..a kdo měl někdy depku ví že to není prča…
chtělo by to prolomit ten začarovaný kruh a to bez blízkých prostě nepůjde…
@jdukolem mám (bohužel) okolo sebe více případů RS i vývodů než bych chtěla (samozřejmě je to ovlivněno naší věkovou kategorií). A stojím si za svým názorem, že záleží postihne-li tato nemoc člověka který před ní byl optimistický či již předtím měl sklony k sebelítosti.
je to úplně stejné stane-li se vážný úraz a člověk skončí na vozíčku. Někoho to odrovná a někdo prostě žije aktivně (v určitých mezích) dál