Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Já si zatím vůbec neumím představit, že bych byla bez něj. V mnoha ohledech se skvěle doplňujeme, máme společné zájmy, téměř všechny, což vzhledem k mým zájmům a poměrně specifický profesi (budoucí), je celkem zázrak. Navíc je opravdu hrozně hodnej, nemám strach, že by mě třeba někdy mlátil nebo tak…těch plusů, proč spolu být, je spousta, ale to dítě je hrozně zásadní…pořád doufám, že se jeho vztah k tomu změní a nebude to buď a nebo…asi bych mu měla říct, jak moc mě to trápí, ať ví, že to pro mě není nedůležitý téma…jako ví, že děti chci, ale nevím, jestli si uvědomuje ten zásadní význam
no a co se týče těch závazků, máme společnej byt no…vím, že to není tak zásadní, ale i to trochu závazek je
@zpevanda asi bych řekla, že pokud k tomu má až tak názor, že dítětem končí život, tak se to zřejmě nezmění a hlavně pokud už je mu přes 30 a má rád svoje pohodlí. Může nastat spoustu variant, taky můžete to dítě nakonec mít a on to neunese a odejde od vás. Já jsem u svého manžela věděla, že děti určitě chce, jen potřeboval čas na dozrání, to bylo něco trochu jiného.
Asi bych k sobě raději hledala partnera, který bere děti stejně jako ty.
@Balatonek no kamarád, co más oba zná, mi to taky říkal..aby se nestalo to, že dítě budeme mít a on to nedá a odejde…jsem bezradná, rozejít se s ním nechci, kor ne teď, když vím, že stejně tak rok, dva dítě není aktuální, na druhou stranu ta vyhlídka mě taky děsí…mele se to ve mně pořád dokola. V jednu chvíli jsem kvůli tomu viděla jen jeho negativní vlastnosti…pak se to zas trochu srovnalo a říkala jsem si, že ho přece miluju a je to fajn chlap, ale za čas to téma zase vyskočí…
@zpevanda no tak rozhodně to takhle příteli řekni, že je to pro tebe hodně důležité. Jestli je tak hodný jak říkáš, tak by tě měl pochopit. Já nevím no, mně prostě ti chlapi přijdou dost pohodlní a sobečtí. Dítě jim „kazí“ jejich pohodlí. Nebo sama nevim proč tomu tak je. Zkrátka ti chlapi nemají mateřský pudy a dítě chtějí spíš rozumově
.
Na druhou stranu spousta žen otěhotní neplánovaně a spousta mužů se s tím srovná a ještě jsou nakonec rádi:). Ale sami by se neodhodlali.
@zpevanda myslim, že pokud se máte rádi tak je tu spíš ta varianta, že se s tím srovná a malého/malou bude zbožňovat ![]()
@ametyst já jsem o tom kdesi četla, že chlapi prostě „mateřský“ pudy nemaj a mít nebudou a berou to hodně hlavou, což já chápu. Nikdy jsem nebyla taková, že bych mu zakazovala chodit na akce, hrát na počítači hry nebo něco takovýho a nemám to v plánu ani s dětma, jen ho samozřejmě budu potřebovat jako oporu a budu ráda, když se bude starat. Navíc mám kousek rodiče, takže nehrozí, že bychom si nemohli nikam vyjít nebo tak. O miminko se postarat umím, takže v tomhle by strach mít neměl - jako myslím to v tom smyslu, že holka, co zatím neumí vzít dítě do ruky, bude víc vyjukaná než já. Tisíc věcí samozřejmě neumím, ale takový ty běžný věci zvládám od jinejch miminek. Takže na něj by nemusel být takový tlak.
s tím neplánovaným otěhotněním - já bych fakt ráda přestala jíst prášky - protože je to svinstvo a nechci to do sebe cpát, jenže v souvislosti s tím miminem mám strach, aby to nebral jako nátlak…opravdu nemám v plánu na něj dělat jakejkoli podraz, ale bojím se, aby to tak nevzal no..
@ametyst píše:
@zpevanda myslim, že pokud se máte rádi tak je tu spíš ta varianta, že se s tím srovná a malého/malou bude zbožňovat
no v to trošku doufám
nad čímkoliv roztomilým (kočkou, psem) se rozplývá a i ty cizí děti dokáže obdivovat…mám pocit, že kdyby tady to malý prostě bylo, tak z něj bude hotovej, ale udělat zásadní rozhodnutí, to je pro něj těžký…vlastně jsem si touhle větou teď uvědomila, že možná v tom bude skrytej zakopanej pes…už několik let se snaží změnit práci, ale nemá „koule“ na to zásadní definitivní rozhodnutí…tak, že by to s prckem bylo stejně? no kéž by ![]()
@zpevanda není nic jednoduššího než mu to takhle říct jak jsi to řekla nám:). To že do sebe nechceš cpát HA naprosto chápu. Já ji taky neberu i když druhé teď nechceme. Do toho by tě neměl nutit. On sám by to jistě nepolykal.
Třeba k tomu ještě dospěje. Zeptala bych se taky, proč si myslí že by dítě mělo zkazit život nebo že je to konec života, te´d nevím co jsi přesně psala v tom úvodním příspěvku. Jako ano, je to určité omezení, hlavně ze začátku, ale že by se nedali dělat věci co dřív to si rozhodně nemyslím. Třeba se taky bojí, že vás neuživí..že dítě je drahá záležitost-což opravdu je. Důvodů může mít víc.
@zpevanda tak trochu mi to připomíná i mě i manžela. Oba jsme takový nerozhodní a říct si tak „teď“ jsme taky neuměli. Otěhotněla jsem neplánovaně a on se s tím taky srovnal:).Ale on tedy netvrdil že nechce, ale že chce za hoooooodně dlouho-což spíš bylo naopak
.
Hodně lidí se bojí toho kroku, takže já tomu i trochu rozumím. I to druhé bych chtěla, ale sama nevím kdy přesně bych řekla „jo tak teď už do toho jdem“. Pořád mi to přijde jako velká zodpovědnost i když už jedno dítě mám.
@ametyst on mi to vysazení prášků kdysi navrhoval sám, pak zvítězila pohodlnost, tak uvidíme, jak to provedeme dál. Protože otěhotnět neplánovaně s práškama je skoro mission impossible, ale bez prášků už to trochu jde…tak uvidíme, jestli to přežvejká…změna to je, to každopádně, ale pro mě je to prostě přirozenej krok…on se tak trochu vidí ve svejch kamarádech rockerech, který děti nemaj v 45 a jedou si s těma svýma kapelama apod. ale myslím, že ta nerozhodnost bude zásadní ![]()
já to taky nemám tak, že bych byla schopná říct, jo, teď jdem do toho, ale je to pro mě reálná představa, že to jednou bude ![]()
@zpevanda no jo ono okolí dost chlapi ovlivní…Ale hodně štěstí, myslim že vám to vyjde a snad i plánovaně
. Přeci jen je to asi lepší, než takový šok co jsem zažila já a tehdy přítel ![]()
@zpevanda v klidu si promluvte a třeba tě překvapí (nebo nepřekvapí:))že se jen bojí a neumí si to představit
.
Podle mě je to strašný sobec. Nemohla bych být s takovým člověkem A přijde mi, že kolem něj našlapuješ strašně opatrně, aby náhodou panáček neměl blbý pocit.
@šmoulinka71 to s tím našlapováním je asi trochu pravda, zejména proto, že měl kdysi období, kdy se „urážel“ a mlčel…on by ti řekl, že to nebylo uražení, ale že v důsledku něčeho, co jsem udělala (např. jsem dle jeho názoru byla hysterická), neměl chuť se se mnou bavit a tak radši mlčel…jenže to je atmosféra, ve který nedokážu dejchat, tak se tomu radši snažím vyhnout…asi to není nejlepší způsob, ale zatím jsem se nenaučila s ním jednat jinak, abych pak nemusela několik dnů psychicky trpět…
snažím se si víc prosazovat svoje, ale jde to pomalu, on je přítel velmi dobrej v argumentaci, takže dost hádek „prohrávám“, i když když to říkám někomu jinýmu, tak si to uargumentuju.