Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Králičice píše:
Co žít sama s dětmi?
Taky jsem přemýšlela..
Ale já fakt nevím, zda jim zas brát domov, tam kde jsou zvyklí..mají to svoje…(jako já)
@Anonymní píše:
Proč? protože jsem asi v té době měla malé sebevědomí, a myslela jsem že nikoho jiného nenajdu a byl to tak nějak přirozený vývoj našeho vztahu…
A teď ti milenec dodává sebevědomí…Odejdi od manžela, pokud s ním nechceš a nejde žít. Ale neodcházej k milenci
@ivašot. píše:
A teď ti milenec dodává sebevědomí…Odejdi od manžela, pokud s ním nechceš a nejde žít. Ale neodcházej k milenci
Ne, sebevědomí jsem tak nějak trochu získala časem, v práci, ne až s milencem…
Kdyby s ním nešlo žít (s manželem) tak bych s ním už asi nebyla…
Ale on je jak houpačka, jednou nahoře, podruhé pod zemí..
Ted zrovna je nahoře, v pohodě, a já se tím trápím, ale když je pod zemí, tak si říkám, že jsem kráva, že jsem měla už dávno odejít…
@Anonymní píše:
Taky jsem přemýšlela..
Ale já fakt nevím, zda jim zas brát domov, tam kde jsou zvyklí..mají to svoje…(jako já)
ty jsi zamilovaná, což spolehlivě za pár měsíců přejde, ale domov dětem vezmeš navždy. Tomu se říká sobectví a bezohlednost. Nepracuješ na vztahu s manželem, hledáš na něm jen to špatné, aby sis odůvodnila vztah s milencem, Tvoji soukromou dočasnou záležitost. Nyní jsi obluzena chemií přechodné zamilovanosti, kvůli které to s prominutím ods…ou 3 lidé okolo a zejména děti, kterým vezmeš tátu, jejich domov, prostor a přivedeš náhradního fotříka, který se v tom novém, jimi nechtěném „domově“ začne roztahovat.
Myslím, že by ses měla přiznat a manžel tvé dilema rozlouskne za tebe.
@Burj Chalifa píše:
ty jsi zamilovaná, což spolehlivě za pár měsíců přejde, ale domov dětem vezmeš navždy. Tomu se říká sobectví a bezohlednost. Nepracuješ na vztahu s manželem, hledáš na něm jen to špatné, aby sis odůvodnila vztah s milencem, Tvoji soukromou dočasnou záležitost. Nyní jsi obluzena chemií přechodné zamilovanosti, kvůli které to s prominutím ods…ou 3 lidé okolo a zejména děti, kterým vezmeš tátu, jejich domov, prostor a přivedeš náhradního fotříka, který se v tom novém, jimi nechtěném „domově“ začne roztahovat.
Já na něm nehledám jen to špatné…vidím to reálně..opravdu..za těch pár let co to tak cítím, a po těch probrečených nocích, kdy jsem si říkala, že to musím vydržet kvůli dětem…opravdu to vidím reálně…
Já o něm řeknu spoustu pozitivních věcí-je zodpovědný, má nás rád, je pracovitý…to vše vím… Že není moc pro rodinu, s dětmi ten čas moc netráví,..to jsem věděla tak nějak vždy…a možná v tom je ten problém, že jsem pořád čekala, že se to změní…
A jak říkám, já jim tátu neberu…
Jen si říkám, stojí mi to za to, být v životě nestastná? Je to sobeckost být štastná? Děti budou štastné když budou štastní rodiče, ne?
@zoidberg píše:
Myslím, že by ses měla přiznat a manžel tvé dilema rozlouskne za tebe.
To bych mu neudělala…
Ale samozřejmě by to bylo taky řešení…
@Emimin7 píše:
Také jsem pro přiznání nevěry, bylo by to fér.
Fér ano, a s důsledky bych byla smířena, že mě vyžene, že mě pomluví u prátel, ale nikdy bych se nesmířila s tím, že mi sebere děti…
Toto taky někdy naznačuje, párkrát mi řekl (aniž by cokoliv věděl), že jestli ho podvedu, tak mi sebere děti, a zničí mě…
@Anonymní píše:
Jen si říkám, stojí mi to za to, být v životě nestastná? Je to sobeckost být štastná? Děti budou štastné když budou štastní rodiče, ne?
Ne děti jsou šťastné když mají rodiče pohromadě, pokud to tedy není nějaké vyloženě patologické soužití. Já jsem třeba hodně ráda, že se naši nerozvedli, i když to někdy úplně ideální partnerství nebylo, ale táta razil zásadu, že od dětí se neodchází, dokud nebudou samostatné a neodešel. Nakonec se tedy nerozvedli nikdy, bydlí každý sám, ale několikrát týdně se navštěvují, jezdí spolu tak 4× ročně na dovolenou a vyhovuje jim to takhle.
@Anonymní píše:
Ne děti jsou šťastné když mají rodiče pohromadě, pokud to tedy není nějaké vyloženě patologické soužití. Já jsem třeba hodně ráda, že se naši nerozvedli, i když to někdy úplně ideální partnerství nebylo, ale táta razil zásadu, že od dětí se neodchází, dokud nebudou samostatné a neodešel. Nakonec se tedy nerozvedli nikdy, bydlí každý sám, ale několikrát týdně se navštěvují, jezdí spolu tak 4× ročně na dovolenou a vyhovuje jim to takhle.
Dobře, ale ty děti to cítí, že je doma něco v nepořádku, i když tam třeba neprobíhá fyzické násilí…
Syn - 6 let - mi několikrát řekl, že proč na mě táta křičí, a že ho nemá rád…už je to tedy dýl, ale pořád to mám v hlavě…
@Anonymní píše:
Já na něm nehledám jen to špatné…vidím to reálně..opravdu..za těch pár let co to tak cítím, a po těch probrečených nocích, kdy jsem si říkala, že to musím vydržet kvůli dětem…opravdu to vidím reálně…
Já o něm řeknu spoustu pozitivních věcí-je zodpovědný, má nás rád, je pracovitý…to vše vím… Že není moc pro rodinu, s dětmi ten čas moc netráví,..to jsem věděla tak nějak vždy…a možná v tom je ten problém, že jsem pořád čekala, že se to změní…
A jak říkám, já jim tátu neberu…
Jen si říkám, stojí mi to za to, být v životě nestastná? Je to sobeckost být štastná? Děti budou štastné když budou štastní rodiče, ne?
A proč si myslíš, že by byl ten milenec tobě dobrým partnerem?
V jednom partnersví selhal, ne?
Víš, proč se rozešli? A víš, jaký má vztah ke svým dětem?
Stará se o ně i nad rámec, nebo o tom jen barvitě hovoří? Šetří sobě i jim? Má v bytě vygruntováno?
Já jen, abys nepřebrala.
@Anonymní píše:
Na začátku to s manželem nebylo lepší, než ted s milencem…prostě už ze začátku tam nějaké ty hádky a nepochopení byly…, v očích milencových vidím to, co jsem u manžela nikdy neviděla…takovou lásku, že mi to nedá a koukám na něj taky tak…
Takže sis dobrovolně pořídila rodinu, s někým, s kým chybí pochopení.
Já nechci měnit to s kým mám děti…děti budou mít stále svého otce…
A jak jsem už psala, ne že by to nebylo zezačátku dobrý, ale nebylo tam to, co tam je ted s milencem…nevím, jestli to lze takto popsat…