Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Hitparáda tchýní
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
andela
10.3.06 20:18
- Citovat
- Upravit
10.3.06 20:53
Milý Einsteine ll mám na tebe dotaz jsem ráda, že se tu ukázal chlapmusíš mít odvahu, vlézt mezi tolika ženských. 
Příspěvek upraven 01.04.15 v 21:16
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.06 21:02
Tak čtu a koukám, chvíli jsem trochu rozčílená, chvíli mi je někoho líto, chvílema nechápu…
Bydlíme také u manželových rodičů.
Také to není oužití naprosto bez problémů a konfliktů.
Když jsme oznámili, že čekáme mimi (půl roku po svatbě, 4 roky, co jsme byli spolu), tak se diskuze místo gratulací zvrhla v debatu o tom, že to musí být kluk, aby nám barák nespadl na hlavu, když na něj nesáhneme… Podotýkám, že manžel makal na baráku vždycky, jakmile je jen trochu přijatelné počasí, tak se potkáme jen u snídaně, oběda, večeře, pak večer v posteli. V týdnu po příchodu z práce druhá směna - domeček… Já až do zjištění těhu dělala taky, pak co jsem mohla (třeba jsem nenatírala plot hnusnou smradlavou barvou, protože mi bylo zle i bez toho…)
Tak jsem to nějak jako těhu neustála, odešla z místnosti ka nám nahoru do pokoje a ze dveří místnosti, kde byli všichni, jsem smrtelně vážně prohlásila, že pokud to vidí takhle a není jim nic, co uděláme, dobré, tak můžeme jít k našim, že tam budeme mít taky jeden pokoj jako tady. A nahoře jsem se histericky rozbrečela.
Bylo mi na nic, všechno se to ve mně nahromadilo. A řekla jsem si DOST, je v zájmu miminka, abych byla zbylých 6 měsíců těhu v klidu. Řekla jsem si, že už to fakt dál nejde, abych čekala, co kdy zzase tchán vytáhne, nebo i ona, že buď teď po hádce, nebo se k tomu nikdy neodhodlám. Po tom, co jsem se trochu uklidnila, jsem si šla s tchýní vše vyříkat. Teda, manžel pro ní došel do obýváku, já se na tchána, který tu debatu vyvolal, nechtěla ani podívat. No a tak jsem jí řekla všechno, co jsem měla na srdíčku. Všechno jsme probrali, ona vyslechla mě, já jí, v něčem měla i pravdu, ona určitě uznala to samé i o mně.
Jasně, že se jí syn odcizil, když viděl, že já mám 2 sestry a obě nás rodiče milují stejně, ani jedna není upřednostňovaná, u nich je mazlík starší syn… A tak se manžel víc přimknul ke mně. Ale chápu, že to tchýni mrzí. Mě by to taky mrzelo, ale doufám, že tohle nikdy nedopustím, abych mezi svými dětmi dělala takové rozdíly. Snad se mi to podaří, kdo ví..
A jasně, že jsme byli oba nedůtkliví a podráždění, když něco vyčetli, protože se to pořád hromadilo a hromadilo a nám naskakovala husí kůže, jen jsme viděli, že „zase něco“…
A věřte, nebo ne, od té doby to bylo o HODNĚ lepší. Konflikty nějaké byly, ale jen drobnosti, co jsou všude.
Jen ještě po mém návratu z porodnice, asi po třech dnech doma, tchýně na manžela trochu spustila, že máme nové auto (konečně nám ho dodali), a že se ani nezeptal, jestli něco nepotřebují (jezdil z práce za mnou do porodnice, pak domů, abych si trochu odpočala, protože malý spal přes den po 15-30ti minutkách dohromady tak hodinu, hodinu a půl… Tak kdy???? A rozjelo se to až do výčitek všeho možného. Manža se mi trochu sesypal, bylo toho na něj moc, já neměla na něj čas ani energii, k tomu jeho mamka… A já jsem byla naštvaná, že si přece mohli říct, že nečteme myšlenky, že je snad jasné, že má manža plnou hlavu malého, že jsem strašně ráda, že ho takhle zbožňuje, že s emu věnuje už odmala, kdy fakt jen ležel a koukal, některým chlapům to nic moc neříká. A tak jsem za ní šla (týden po porodu ve mně teda hormony řádily zdatně, takže jsem se celá klepala) a znovu nepříjemný rozhovor…
Ale řekla jsem jí, že když něco potřebují, tak si můžou říct, že manža má plnou hlavu jiných starostí, že ho to fakt nenapadlo, že by se pro ně fakt rozkrájel, ale oni to nevidí a neocení. A že mně je to moc líto. Trochu jsme se i chytli o tom, co všechno mu tam vyčetla, ale to je nepodstatné. Ona byla usměvavá, jakože histerčím. Tak jsem jí řekla, že teda to vypadá,že jsem histerka a řešík každou kravinu, že podle ní se asi nic nestalo, ale že její syn se sesypal, že ho to hrozně mrzí, že ho nikdy za nic za posledních x let nepochválí, ani si neuvědomí, co pro ně dělá /tu chválu nepotřebuje slyšet, jen dát najevo, že pro ně existuje i jinak, než jen jako dělník..).
Vlastně jediné, co jsem jí v těchhle dvou rozmluvách neřekla, je, že moji rodiče mají k mému manželovi vřelejší vztah, než oni. A žesi fakt nedokážou představit, jak mu to je líto, protože to nedává znát…
Jo a ktomu nerespektování soukromí, u nás tchán neuměl klepat hodně dlouho, dokonce ani v devět večer. Tchýně ano, švagr taky, i když i toho jsme to učili 
Až jednou měl manža narozeniny a oni mu nějak pozapomněli popřát, když jsme byli dole, tak přišli asi v devět večer - první tchán. Pokoj zavřený, tma, jen lampička svítila - právě jsme se chystali do postele. Já spím nahá, tak jsem se svlékala, ale najednou jsem si vzpomněla, že „musím“ manžovi něco ukázat, tak jsem pro to šla - v kalhotkách. No a v tu chvíli se otevřeli dveře a v nich celá rodinka… Vzhledem k tomu, že se neměl tchán k ústupu (asi mu to přišlo normální), tak jsem došla k posteli a přikryla se. Popřáli mu. Odešli. Od té doby klepe i tchán. Kdybych nešla pro to „něco“, pravděpodobně by nás načapali při nejlepším…
Ale moje mamka mi říkala o kamarádce, která bydlela taky u manželových rodičů, tam taky domluvy a prosby nefungovaly, maminka tam chodila jak se jí chtělo, tak jednou jak slyšeli, že zase jde, když se milují, schválně se nepřikryli (jako až do teď vždy, ale pokračovali… A maminka pak taky klepala…
Uffff, to jsem se rozepsala, pardon, ale nevím, co bych měla vypustit.
A pro anonyma - EinsteinaII- oba rozhovory pro mě byly strašně těžké, protože jsem věděla, že to musím udělat já, protože i když manža stojí při mně, je nekonfliktní typ a bylo by pro něj strašně těžké odporovat rodičům. Jenže pokud jsem chtěla mít klid, musela jsem to udělat.
Ale bylo to těžké i proto, že jsem musela pečlivě vážit slova, abych jim zbytečně neublížila . já nechtěla ubližovat, jen jsem bránila svojí rodinu, náš klid. CHtěla jsem, abysme spolu mohli žít bez problémů - zá:,–(ních, malichernosti jsou a budou.
A to chce teda hodně diplomacie, obzvlášť pro mamču po porodu, která je s hormony jak na houpačce. Ale stálo mi to za to. A byla to asi nejtěžší konfrontace názorů - nepíšu úmyslně hádka - protože jsem tohle řešila s někým, koho znám jen pár let, s rodiči mého partnera, které on i přes to, že je méně oblíbený syn, miluje a oni jeho, i když pro mě zvláštním způsobem.
A navíc jsem při prvním rozhovoru riskovala, že budu „ta protivná snacha, co strká nos do něčeho, po čem jí nic není“, protože ať chceš, nebo ne, pro snachu je složité odporovat své tchýni.A ta, která jí „ukradla“ syna… Ona byla ta, která dala život a vychovala jejího manžela takovým, jakým je, byla donedávna nejdůležitější ženou v jeho životě a rozhádat se s ní mlže být docela dobrý způsob, jak si zadělat ne velké problémy. A za tím si stojím.
A nakonec: Chlap nikdy, ať je sebecitlivější, nemůže pochopit, jaký vztah má tchýně - snacha. Jednoduše proto, že chlap se se svou tchýní stýká maximálně formálně, nebo přátelsky. Kdežto žena se stýká s matkou svého milého na několika úrovních - jako „pečovatelka“ o milované dítko, jako kuchařka, pradlenka, uklízečka („maminka mi dávala pyžamo pod polštář, ty mi ho dáváš pod peřinu…“), matka - vychovatelka - vyživovatelka vnoučat (jasně, že tchýně už dítko vychovala, tak ví, jak se to dělá… Já si to asi jednou taky budu myslet, ale snad nebudu radit až otravně 
), ale také jako milenka, čímž se některé tchýně cítí ohrožené, protože v tomhle bodě fakt lepší být nemohou (to se týká těch semetrik). 
Takže ej snad jasné, že muž nemá se svou tchýní tolik „třecích ploch“, jako jeho milá s jeho matkou.
Jo, k našim vztahům teď- mám skoro perfektní tchýni, do výchovy nám nemluví, maximálně poradí, ale nechá si vysvětlit proč ano či ne, dodržuje naše zá:,–(y, což je k nezaplacení. Malého si ráno, když má bouřlivé noci, že jsme nevyspalí, o víkendu jeden den vezme - doneseme jí ho třeba v sedm, má ho do dalšího jídla, kdy ho přinese, takže to dospíme. Když má čas, tak si ho vezme na procházku, nebo i tady doma k sobě, když potřebujeme pohlídat, tak pohlídá. Prostě nám ty vztahy fungují.
Ale jsem si jistá, že by to tak nebylo, kdybych tenkrát nesebrala odvahu si s ní promluvit. Takže jednoznačně doporučuji upřímný rozhovor, i kdyby se třeba zdálo, že byl k ničemu, určitě v tchýni zanechá stopy, které se časem projeví.
Tak se omlouvám, za ten román, ale nějak to chtělo ven… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
andela
10.3.06 21:11
Omluva pro pepíčka
nečetla jsem všechny diskuze - uchechtala bych se jak se tu s holkama do sebe navážíte. Nyní jsem to napravila, takže vím, že jsi einstein II .
Psal si, že si myslíme, že jen my ženy můžem vychovávat děti, a chlap je tu od toho, aby vydělával.Myslím, že za tento názor mohou i muži.Netvrdili či netvrdí snad, že ženská patří k plotně a dětem? Naštěstí tento názor nezastávají všichni.
Jinak i já se snažím zapojit partnere do péče o našeho syna - najdi si diskusi Bojím, Neumím … uvidíš.
Těším se na další tvé příspěvky.Doufám, že to tu nezabalíš, i mužský názor je někdy třeba.
Andělka
- Citovat
- Upravit
10.3.06 21:17
Zapomněla jsem ještě něco pro EinsteinaII:
Bydlíme s rodiči manžela jednak proto,že zatím nejsou finance na vlastní, ani možnost hypotéky. Donedávna jsem byla přesvědčená, že až malý odroste, tak se stěhujeme. Jenže vidím čím dál víc, že manžel tu prostě svého tátu nenechá se udřít, takže stěhování nebude, snad přestavba… Jasně, mohla bych trochu naléhat, ale nechci, aby si manžel musel volit já nebo jeho rodiče. A i kdybysme se odstěhovali, tak vím, že by byl stejně pořád tady, takže to ani nemá cenu. A kdyby nebyl, tak by náš těžce vybudovaný stav vzájemné tolerance byl ten tam, protože bysme zase byli ti největší sobci, co jim nai nepomůžou… Tak pak si vyber…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.06 21:18
Pomlenko, gratuluji ti k tomu ,že jsi sebrala odvahu a vyřešila to. Já jí pořád sbírám a vždycky mě zastaví strach, že nás vyhodí z baráku (bohužel už to tu bylo - vždy jako vydírání). Dlouho mi trvalo sebrat odvahu zeptat se, zdali nám dají (půjčí) ten druhý pokoj, který slíbili - chtěla jsem ho pro dceru. Byl jejich výmluvou, aby manža bral dovolené v práci a postavil tchánovi přístavek pro jeho podnikání, že ten pokoj pak dostanem. Bohužel jsme ho nedostali, důvody se mi řešit moc nechce (to víte, snacha, která neposlouchá rady zasloužilé matky).
Ale jít za ní a otevřeně si promluvit o všech zá:,–(ních věcech týkajících se soukromí a práva na vlastní život, byť v jejich domě, na to odvahu pořád nemám. Ano, jsem srab. Štve mě to. Snad odvahu seberu a nebo lépe, snad se nám povede se brzy odstěhovat…
A napsala jsi to dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.06 21:21
Sklerotik, sklerotik, ještě jednou sklerotik.....
Chtěla jsem ještě napsat, že si ráda přčtu i jiný názor, obzvlášť mužský. Máte fakt jiný pohled na svět
Tak zdar a sílu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.06 21:22
Pomlenko s tím bydlením je to u nás stejné. A bohužel myslím, že manžel i z důvodů tebou uvedených se ve skutečnosti stěhovat nechce.
Jinak s námi na patře bydlí i švagr, který má pořád nějaký průšvihy, rodiče ho pořád podporují (to je mi fuk, jejich boj), ale nejhorší jsme vždycky bohužel my. Ani my nečekáme, že nám budou líbat nohy a budou nás nosit na rukou, jenže manža tu dělá, takže by si trochu respektu zasloužil.
Tchýni i tchána mám ráda, dokud jim nerupne v bedně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.06 22:04
Ahoj holky,
no tak taky přidám svou trošku do mlýna Fakt nevím, co si mám o tchánech myslet. Jsem už druhá manželka jejich jediného syna a máme 14měs. chlapečka. Zprávu o jeho početí jim raději manžel oznámil o samotě, aby měli čas si na to zvyknout…No pak se asi do sedmého měsíce tvářili, jako když se nic neděje, potom už se při občasných návštěvách nedalo mé bříško přehlédnout, tak ho jen občas okomentovali slovy: „Jez špenát, nemyj okna, hodně spi.“ V porodnici mě navštívili se slzou v oku a od toho dne trvají na víkendových obědech s naším drobečkem. No čas od času tedy zajdem, aby si malého užili, já jsem to poslední na co přijde řeč, ale fakt mě to nemrzí, jsem ráda, když se přiblíží doba koupání a máme dostatečný důvod jet domů. V manželovi mám naštěstí oporu. Dárky dostal sice hodnotné, např. stavební spoření, ale na námitky, že by stačila třeba knížka nebo autíčko se mi dostalo odpovědi, že blbostí si užije od nás. Tak nevim… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.06 22:33
Gábinko, a víš, co je nejhorší??? Že švagr (ani můj ani tvůj nejspíš ) si toho neváží, neuvědomuje si to, a tudíž to ani neocení a nakonec bude veškerá péče o ně na stará kolena na nás. Ne, že by mi to vadilo, považuju za normální, že se mladí postarají o staré. Ale ani pak jim nejspíš nebudeme po chuti..... Ach jo…
Zastávám názor, že kdybysme se odstěhovali a oni to „přežili“ a trochu popřemýšleli, tak by si uvědomili, co tu manža dělá.....
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.3.06 15:56
Jsme tu jen na skok, docela koukám, že se to tady přes víkend rozjelo 
.
Jak jsem již psal, chodím sem jen občas a nevím, kdy se sem zase dostanu, tak bych rád stručně reagoval na některé příspěvky.
Gábino: Moc hezký a obsažný příspěvek. Je skvělé, že jsi časem pro sebe a malou vybojovala aspoň určitý životní prostor (nazval bych ho jako výchozí). Doufám, že časem najdeš sílu dotáhnout to do konce, ale bez opory manžela to je složité - nikoli však nemožné. Asi souhlasíš, že je škoda, že je nutné vůbec o respekt „bojovat“, ale tak to prostě v životě chodí. Já mám právě pocit, že některé dámy na emiminu moc nebojují a jen si stěžují. A když jim někdo naznačí cestu, jako třeba ty nebo Pomlenka, tak si to zřejmě vůbec nepřečtou, nebo přečtou, ale raději to hned zapomenou, protože tam nenajdou snadný recept.
Pomlenka: Trosku si odporuješ. Na jednu stranu píšeš, že jsis respektování ze strany tchánovců zjednala až poté, co jsis s nimi natvrdo vyříkala problémy ve vzájemném vztahu. Na stranu druhou píšeš, že „rozhádat se s tchýní může být docela dobrý způsob, jak si zadělat na velké problémy.“ No, to máš sice asi pravdu, ale co má být? Znamená to snad, že má snacha „pro klid v domě“ rezignovat? Co je lepší, žít s pocitem vlastní důstojnosti a podle svých pravidel a platit za to tím, že tě tchýně nemá ráda? Zboří se snad svět? Nebo je lepší žít jako onuce, nechat si brát děti cizíma lidma, kdykoliv se jim zamane a trpět nikoli běžné babičkovské rozmazlování vnoučat, ale totální torpédování tvých snah o východu dítěte? Sama v závěru píšeš, že máš nyní tchýni dobrou, ale kdybys tenkrát nesebrala odvahu, tak bylo nyní asi zcela jinak.
Anděla: Omlouvám se za svůj výpad. Otřel jsem se o tebe, protože tvůj původní příspěvek byl poněkud zavádějící, alespoň já to tak viděl. To víš, nedostatek informací vede k různým závěrům.
Dacanka: Chceš radu? Nedozvíš se nic jiného, než co už tady napsala třeba Pomlenka. Prostě si s tchýní promluv. Spolu s mužem. Opakovaně. Dokud to nepochopí. No a pokud to nebude chtít chápat, tak se odstěhujte. Argument, že „my tam zatím musíme bydlet“ absolutně neberu. Vždy se dá odstěhovat. Záleží ovšem na tom, co preferuješ. Jestli život v rodinném domě spolu s hysterkou, která ti postupně otravuje život, nebo dočasné bydlení třeba i v malém pronajatém bytě, sice bez luxusu, ale zato nezávislé. Sám jsem bydlel postupně asi na 6 místech, takže vím, o čem mluvím.
Žlučovité názory Radulky a Barbadosky se mi ani nechce komentovat. Pokud máte dámy problémy s opačným pohlavím, tak je to vaše věc. Odhalím vám sladké tajemství: nejsme všichni stejní. Ano, máme sice všichni penis, ale ne každý chlap je pivní egoista bez špetky empatie.
Jen tak na okraj, i my musíme řešit klasické problémy s tchýní. Tenhle víkend například po asi 3 týdnech dojela s velkou pompou a hned zaperlila, když našeho 4,5měsíčního syna po:,–(ila po 5 minutovém nošení na gauč, aby si mohla „ulevit zádům“ (je jí 48 let) a v klidu se z křesla dívala na to, jak se kluk pomalu hroutí po opěradle do pravého úhlu. Zíral jsem na to po příchodu do pokoje s otevřenou pusou, zda to myslí vážně. No, vysvětlili jsme jí, že příště ho bez našeho svolení může jen položit. Myslím, že to pochopila…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.3.06 16:30
Tchyně
Ahojky holčiny,
tak vám také popovídám o mé milované tchýni. Když se nám narodila dcerka a měla po porodu zdrav. problémy, naše babi se rozhodla si vše zjistit po svém, nám nevěřela a chtěla vyvolávat primáři nemocnice a řešit to. To jsme jí zakázali a bylo zle. Od té doby na mě neustále nasazuje: nejsem normální, jelikož jsem se svojí asi ne roční dcerkou doma, jelikož dnes je moderní dítě v kočáru v kanceláři, samozřejmě malou špatně krmím, špatně ji vychovávám atd. A perlička, týrám manžela, který se po svatbě se mnou změnil (alespoň všechny kamarádky to tak říkají), takže ho začíná navádět, aby si doma dupnul a udělal si pořádek a včas si uvědomil co a jak. Podotýkám, že jediné hádky s manžou jsou jen kvůli ní. A teď čeká, že ji pozveme na oslavu ročních narozenin dcery. No řekněte? Není to na psychiatra????
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.3.06 16:53
Ahoj Einteine Četla jsem tvoje příspěveky. Každý máme svoje. Nikdo nemá právo soudit toho druhého. Jsme tu od toho abychom se navzájem podržely.
Já svoji tchýni usměrnit neumím. Říkám, jí pořád dokola stejné věci ohledně jídla a pítí (zdravotní důvody) bohužel ona mě nějak neslyší. Neumím se jí postavit. Byla jsem bohužel vychována k úctě ke starším. Jednou jsem to zkusila a tchýně spolu s její dcerou mi ukázaly kam patřím. Jediné co mi zbývalo, přesvědčit manžela abychom se přestěhovali. Teď teprve můžu volně dýchat. Stejně tam musím jezdit každý víkend na návštěvu a není mi z toho docela dobře. Nepočítám ani to, že tchýně kouří a nebere ohled ani na můj stav ani na dceru. Nemůžu tam přestat jezdit, jako švagr, manžel má svoji mámu moc rád. Chce abychom se navštěvovali jako rodina. Tchýni jsem si nebrala, kdyby to tak bylo, tak bychom vyhynuli. Rozhodně neodsuzuji ženy, které se svoji tchýní musí bydlet. Ne všichni vydělávají tolik, aby si mohli dovolit svůj byt.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Drahý znechucený chlape - budu to říkat třeba Pepíčku,
takže milí pepíčku - asi tě zklamu, ale s přítelem jsem se seznámila až poté, co se on a matka jejich dcery rozešli. A právě tchýně dávala vinu přítelovi (bohužel nevím proč za vše může chlap), a proto mě ze začátku nemohla překousnout. Prostě mě nenáviděla a ještě mě ani řádně neviděla. Ovšem za nějaký čas se vše upravilo a tchýně, jak jsem již psala, je zlatá, i když má taky svoje mouchy. A bydlím s ní pod jednou střechou.
Expřítel byl mazánek max. tatínkův.Měl svou hlavu, a svou pusu, kterou ovšem používal jen na mě ( v dobrém i zlém), ale pokud proti mě měla něco jeho matka NIKDY se mě slůvkem nezastal. A promiň, vím že jsem držka, taky umím štěkat, ale snad to neznamená, že si musím nechat líbit zacházení jak s nějakou onucí. Neříkám, že jsem si s extchýní nepokecala, ano - dokonce sem se jí i svěřila, ale nakonec jsem byla já ta špatná, co chudáka malýho o vše obrala. Jestli to nebude i tím, že já měla plat cca. 6000,– a její syn 20 000,– které pak narval do dílny a do auta. A to jsem si při odchodu vzala opravdu jen to, co jsem si 3 roky před rozchodem přinesla. A přeci i já jsem na domácnost přispívala - mohla jsem si vzít víc. No a po roce a půl potkám kamarádku, a ona mi vykládá jak jí ex tchýně potkala, a vytahovala věci rok a půl staré. …
S expřítelem jsme se rozešli ve zlém, ale našli jsme zas společnou řeč, a když se potkáme, normálně se pobavíme - ovšem tchýni bych se do spárů dostat nechtěla.A je normální, když ti pak vyhrožuje smskami, co o tobě všude napíše? Že vylepí plakáty ať si na mě daj chlapi pozor?Asi ne, že?
Vím, že čteš pouze můj názor - no, s extchýní asi nepokecáš. Ale věř, že neříkám nic, co by nebyla pravda. A není to nijak přikrášlené.
.A přiznám že i on mě. 
A žije se nám spolu krásně.
Ostatně, i chlapi si můžou stěžovat na tchýně. Ale právě většina chlapů chce mít klid, tak radši drží ústa a krok. Nevím jaký jsi ty, a nesoudím jen tebe. A pro tvou radost, teď mám doma troubu, kterého mám omotaného kolem prstu
Holky, děkuji za zastání - nebylo třeba. Byla jsem zvědava za co mě Pepíček soudí, když nevyčetl nic o mě. Omlouvám se, že se tato diskuze o tchýních, stala prostředkem l řešení nás žen, matek a snach s jedním mužem, který se odvážil a napsal nám svůj názor.
Ale vaší diskusí jsem se náramně pobavila.
Pepíčku, přeji ti šťastný život po boku tvé ženy i dětí.A též ti přeji, abys nemusel řešit žádné rozpory s rodiči.
Andělka