Katka IV.

  • O životě
  • Štofik
  • 21.03.20
    • načítám...

...pokračování Mrchy

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

Na stole přede mnou stojí horká čokoláda, Lukáš mi ji objednal, aniž by se ptal. V parku se nekonala naše obvyklá uvítací pusa, ani mě nevzal za ruku cestou do pizzerky. A navíc měl 10 minut zpoždění, to se mu nepodobalo. A teď tu sedí naproti mně a říká mi, že se se mnou rozchází.

Dívá se mi do očí, zračí se mu v nich bolest, slzy? Jo, možná jsou to slzy. Slzy kvůli čemu? Těm kopačkám, co mi dává? Ale proč? Vždyť to přece chce. Prý ví, že mi ubližuje, ale nemůže jinak, kdyby se mnou zůstal, ubližoval by mi víc. To nechápu, ale na nic se neptám. Nemůžu. Mrzí ho to a je mu to líto. Jo, to mě taky.
Bude tu pro mě, když budu potřebovat.

Aha?

Chvíli ještě sedíme, já mlčím. On taky. Dopíjím svou čokoládu, ani nevím, co si dal on. Vstáváme, on jde platit. Beru si bundu a batoh a čekám na něj u dveří. Otevírá je a ptá se, jestli chci doprovodit domů. Vrtím hlavou, že ne. Přejíždí mi rukou po paži a znovu opakuje, že je mu to líto. Já kývám hlavou, ani se něj nepodívam a odcházím.
Zacházím za roh a vytahuju mobil. V kontaktech sjíždím na L.

Jedno zazvonění, druhý, třetí… „Čaaau zlato, tak co naše zlatíčko? Jak omluvil, že tě zanedbával?“

Mlčím. „Haló? Káťo? Jsi tam?“

Pořad mlčím. „Katko, do háje, co se děje?“ „Pravě mi dal kopačky, jsem na cestě k tobě. Pět minut.“ „Coooooožeeeee ti dal?!! Jasně, přijď… to je ale…“
Típám to. Na to bude čas osobně, doříct, co že vlastně to Luky je. Schovávám mobil a mířím k Lucce domů. Cítím se divně, jako asi v šoku. Nic necítím. V hlavě ticho. Jen otazníky. Vlastně ani ty ne.

Koukám do země a sleduju špičky svých bot. Kolem mě se prožene velkej hnědej chlupatej pes a za ním vlaje na vodítku malá holka a směje se. Následuje asi její máma, něco říká, protože vidím, jak otevírá a zase zavírá pusu. Možná křičí. Kdo ví? Já nic neslyším, jen dutou ozvěnu jejího hlasu. Jen tón, žádná slova.

V kapse mi vibruje mobil, típám to, aniž bych se podívala kdo mi volá. Docházím k Lúcinýmu domu. Otvírám branku, jdu po chodníčku ke dveřím a zvoním. V mžiku je ve dveřích a kouká na mě. Z rukou mi bere telefon, kterej ještě pořád svírám v ruce, popadne mě za ruku a vtahuje mě dovnitř domu.

Objímá mě. „Do prele co se stalo?!“* „Nic, co by… už spolu nechodíme. Prý nemůže. To bude dobrý, jsem v pohodě,“ říkám jí, projdu kolem a mířím k ní do pokoje.
Někde na půli cesty se hystericky rozbrečím.
Je konec.
Někde uvnitř ale cítím, že je to začátek… a to mě, nevím proč, děsí.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
PenelopaW
2976
21.3.20 14:22

Mám pocit, že ty vedlejší postavy na úkor hlavní hrdinky dost odbýváš :-). Ale zas na druhou stranu… co rozepisovat na rozchodu, ten je hnusnej pokaždý. Líbilo se mi zachycení toho, že to Lukášovi bylo líto (i když pro Katku to v tu situaci byla dost chabá útěcha). Ale to s tím začátkem, i když pro Katku děsivým, mi dává jiskřičku naděje.

Je nějak důležité, kdo jí volal a komu to vytípla?? ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
21.3.20 14:27

@PenelopaW Penuš, důležitý není nic. Za 2 dny je konec, takže už to nikoho nebude otravovat zbytečným natahovaním nebo odbývaním vedlejších postav :kytka: Věřím, že kdo četl všechno, něco si v tom našel.

  • Upravit
PenelopaW
2976
21.3.20 18:16

@Lana25 Podle odezev v komentářích myslím, že jo ;).

A taky si myslím, že až to ukončíš, bude tu volání po pokračování :mrgreen:.

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
21.3.20 18:25

@PenelopaW Já si zas myslím, že se ten konec bude považovanej za odfláknutej. Ale,,něco" tam nehoře chtělo, ať ho tak napíšu. :oops:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr

Syn dře, vstává k dítěti, stará se. Ta jeho nehne prstem. Nemohu se na to dívat