Katka IV.

...pokračování Mrchy

*

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

Na stole přede mnou stojí horká čokoláda, Lukáš mi ji objednal, aniž by se ptal. V parku se nekonala naše obvyklá uvítací pusa, ani mě nevzal za ruku cestou do pizzerky. A navíc měl 10 minut zpoždění, to se mu nepodobalo. A teď tu sedí naproti mně a říká mi, že se se mnou rozchází.

Dívá se mi do očí, zračí se mu v nich bolest, slzy? Jo, možná jsou to slzy. Slzy kvůli čemu? Těm kopačkám, co mi dává? Ale proč? Vždyť to přece chce. Prý ví, že mi ubližuje, ale nemůže jinak, kdyby se mnou zůstal, ubližoval by mi víc. To nechápu, ale na nic se neptám. Nemůžu. Mrzí ho to a je mu to líto. Jo, to mě taky.
Bude tu pro mě, když budu potřebovat.

Aha?

Chvíli ještě sedíme, já mlčím. On taky. Dopíjím svou čokoládu, ani nevím, co si dal on. Vstáváme, on jde platit. Beru si bundu a batoh a čekám na něj u dveří. Otevírá je a ptá se, jestli chci doprovodit domů. Vrtím hlavou, že ne. Přejíždí mi rukou po paži a znovu opakuje, že je mu to líto. Já kývám hlavou, ani se něj nepodívam a odcházím.
Zacházím za roh a vytahuju mobil. V kontaktech sjíždím na L.

Jedno zazvonění, druhý, třetí… „Čaaau zlato, tak co naše zlatíčko? Jak omluvil, že tě zanedbával?“

Mlčím. „Haló? Káťo? Jsi tam?“

Pořad mlčím. „Katko, do háje, co se děje?“ „Pravě mi dal kopačky, jsem na cestě k tobě. Pět minut.“ „Coooooožeeeee ti dal?!! Jasně, přijď… to je ale…“
Típám to. Na to bude čas osobně, doříct, co že vlastně to Luky je. Schovávám mobil a mířím k Lucce domů. Cítím se divně, jako asi v šoku. Nic necítím. V hlavě ticho. Jen otazníky. Vlastně ani ty ne.

Koukám do země a sleduju špičky svých bot. Kolem mě se prožene velkej hnědej chlupatej pes a za ním vlaje na vodítku malá holka a směje se. Následuje asi její máma, něco říká, protože vidím, jak otevírá a zase zavírá pusu. Možná křičí. Kdo ví? Já nic neslyším, jen dutou ozvěnu jejího hlasu. Jen tón, žádná slova.

V kapse mi vibruje mobil, típám to, aniž bych se podívala kdo mi volá. Docházím k Lúcinýmu domu. Otvírám branku, jdu po chodníčku ke dveřím a zvoním. V mžiku je ve dveřích a kouká na mě. Z rukou mi bere telefon, kterej ještě pořád svírám v ruce, popadne mě za ruku a vtahuje mě dovnitř domu.

Objímá mě. „Do prele co se stalo?!“* „Nic, co by… už spolu nechodíme. Prý nemůže. To bude dobrý, jsem v pohodě,“ říkám jí, projdu kolem a mířím k ní do pokoje.
Někde na půli cesty se hystericky rozbrečím.
Je konec.
Někde uvnitř ale cítím, že je to začátek… a to mě, nevím proč, děsí.

Váš příspěvek

Odesílám...
1544
21.3.20 14:22

Mám pocit, že ty vedlejší postavy na úkor hlavní hrdinky dost odbýváš :-). Ale zas na druhou stranu… co rozepisovat na rozchodu, ten je hnusnej pokaždý. Líbilo se mi zachycení toho, že to Lukášovi bylo líto (i když pro Katku to v tu situaci byla dost chabá útěcha). Ale to s tím začátkem, i když pro Katku děsivým, mi dává jiskřičku naděje.

Je nějak důležité, kdo jí volal a komu to vytípla?? ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
11031
21.3.20 14:27

@PenelopaW Penuš, důležitý není nic. Za 2 dny je konec, takže už to nikoho nebude otravovat zbytečným natahovaním nebo odbývaním vedlejších postav :kytka: Věřím, že kdo četl všechno, něco si v tom našel.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1544
21.3.20 18:16

@Lana25 Podle odezev v komentářích myslím, že jo ;).

A taky si myslím, že až to ukončíš, bude tu volání po pokračování :mrgreen:.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11031
21.3.20 18:25

@PenelopaW Já si zas myslím, že se ten konec bude považovanej za odfláknutej. Ale,,něco" tam nehoře chtělo, ať ho tak napíšu. :oops:

  • Nahlásit
  • Zmínit