Silvestr

...pokračování Mrchy

*

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

K nikomu nebudu cítit to, co k tobě. To prostě smazat nejde. 12 let, je 12 let. Koukám na tu zprávu a moje 9měsíční fasáda se začíná bortit a já cítím, že jsem zase ta zraněná holka. Vlastně ne, já tehdy neměla prostor být zraněná, měla jsem co dělat, abych si zachovala ty poslední zbytky příčetnosti.

2 dny si píšu s ex. Jo. Teď, po 9 měsících a sexu na chatě, nastal ten čas. Dočkala jsem se omluv, dočkala jsem se vět jako: mrzí mě to, nezvládl jsem to, podělal jsem to, kéž by to šlo vrátit. Ale taky jsem se dočkala: Jak se máš? Jak je ti? Jak se ti vede? Jsi šťastná? Kre*éne, ne, nejsem šťastná!!!

Nejdřív jsem mu nechtěla odepisovat, ale bylo to silnější. Psal mi z jinýho čísla. Už ani nevím, co jsem mu odepsala, jo, už vím. Poprosila jsem kámoše, ať mu napíše, že mu ujel vlak a nechá mě být a že jsem šťastná s jiným. Jenže jsem doopravdy? Se 17letým klukem? Ex má pravdu, tentokrát jo. 12 let, je 12 let. Jenže pak se mi to rozleželo a já ex napsala. Co chce… no a pak už to jelo…jeho výčitky svědomí, jak mě všude vidí, že nejí, nespí, trápí ho to. Chybím mu. Naprostá smršť. Psala jsem mu o všem, co se stalo, co dělám, že píšu, že je hajzl a že mi taky i přes to všechno chybí a že se za to nesnáším.

Včera to vygradovalo. Ozvalo se ve mně mý starý, ubohý já. Asi jsem si myslela, že mi hned bude nabízet prsten. Nevím, ale moc jsem se ptala a dostávala neurčitý odpovědi a pak jsem se začla cítit odkopnutá znovu. Ani nevím proč, totálně mi hráblo. Spustil se vodopád slz, nešlo to zastavit a tentokrát jsem byla ráda a nebála jsem se jako dřív. Jako by to psaní uvolnilo měsíce potlačovaný emoce. Jak kdybych si musela ten rozchod odžít tady a teď.

Brečela jsem nad náma obouma, že jsme to posali, i když jsme se milovali. Brečela jsem nad tím, jaky to mohlo být, kdyby jsme to neposali. Kdybych já nebyla hysterická kráva a on de*il ignorant. Dokonce jsem mu psala, ať přijede, to se naštěstí nestalo, protože by to skončilo v posteli. Možná by to v posteli i začalo.

Je to divný a zase cítím zmatek… jako když jsem věděla, že mi ublížil a já bych měla bejt sakra naštvaná a ne ležet v posteli v jeho tričku a vzlykat. V tu chvíli jste úplně iracionální. Jde to mimo vás. Je z vás jedna velká emoce, bolest, vina, žárlivost, nenávist, touha… a vy víte, že jste v háji protože tohle jsou city, tohle je láska? Pěkně zvrácená láska, ale je to láska. A jste na sebe naštvaní, že to neumíte jinak. Že to cítíte takhle a ne není to pryč.

Chtěla jsem ho mít tady, vedle sebe, obejmout ho a nepustit. Doba, kdy jsme byli bez sebe, zmizela. Jako by se nic nezměnilo a zároveň se změnilo tak strašně moc. A tak jsem vzlykala pořád dokola, mozek byl pryč. Zbyla jsem tu jen já a vztahovala k němu ruce. Každý slovo, každý písmenko jsem chtěla číst a byla za něj přešťastná. Když jsem si začla představovat, co bude, stopla jsem to. Vrátila jsem si mozek do hlavy, musela jsem ho chvíli honit po bytě, ale podařilo se a já se postupně uklidnila. Napsali jsme si, že jsme to ZASE nezvládli a přehnali to. Moc informací, moc emocí. Chaos.

Já se snažila uzemnit a být tady a teď. Umyla jsem si obličej od slz, stejně mi dál nějaká ukápla a zalezla jsem si do postele a byla nas*aná na celej svět. Ani jsem nikomu nechtěla přát do novýho roku… k čemu?

Usnula jsem díky bohu rychle, ani mě nevzbudil ohňostroj. Ráno následovala morální kocovina, migréna, brutálně nateklý víčka. Ale i lepší pocit, cítila jsem se líp. Převládlo to mý nový já. Někdo jinej. Někdo trochu zaléčenej antidepresivama a terapií, někdo, kdo se učí vážit si sebe… když jsem přemýšlela, jestli ho chci zpátky… zjistila jsem, že jo. A to mě zase rozbulelo, ale ne ten fakt, že ho chci zpět, ale to, že vím, jaká fuška by to do pr*ele byla. Kolik práce by to dalo a bez jistýho pozitivního výsledku. Pravděpodobnější je, že při prvních mráčcích bych tahala starý křivdy… a jestli něco umím skvěle, tak to je vyčítat. Jsem mistr výčitek.

Nejsem na to připravená, nejsem v pořádku a nevím, jestli to chci podstupovat. Chybí mi, ale je to minulost, už nejsme stejní… ani jeden. A to srdce bolí. Emoce nesmažeme, nepřebijeme, nevysportujeme… nepřepráškujem… On byl moje součást, vždycky ho budu mít v srdci.

A co bude dál… to ukáže jako vždy ČAS.
V případě nás dvou asi ten správný čas nenastal.
Co je na tom všem podělaná ironie? Že ex je na tom tak blbě, že uvažuje nad braním adéček.
Možná ten rozchod nakonec překvapivě zvládám líp já. Tak trochu mi to vědomí dělá dobře.

Váš příspěvek

Odesílám...
6169
12.3.20 06:33

:palec: Tyjo, sila, úplně z toho ty emoce stříkaj a honění mozku po bytě, to je nejvíc :potlesk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1544
12.3.20 08:42

U hlavní hrdinky jsou ty deníčky delší, u ostatních postav vždy utnutý :mrgreen:. Tenhle na mě působí, že si to konečně srovnala a všechny ty rozvířené emoce si jako bahýnko zase v poklidu sedly ke dnu. Jsem zvědavá, zda se zase zvíří, ale hlavně jsem zvědavá na pokračování trojúhelníku s Katkou a Lukášem ;) :mrgreen:.

Jinak musím říct, že ten chaost protichůdných emocí, kdy si dotyčný připadá sám před sebou fakt jako cvok, umíš popsat naprosto výstižně. Kdo nezažil, nepochopí…

Příspěvek upraven 12.03.20 v 08:43

  • Nahlásit
  • Zmínit
11031
12.3.20 12:18

@Jahudka82 @PenelopaW Je to tak uvěřitelný, protože je to bohužel,,na vlastní kůži" no :mrgreen: :zed: Ale blíží se finále devčata, aspoň prozatím. Už jsem z tý citový skoro roční smršti utahaná.

  • Nahlásit
  • Zmínit