Všichni

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

• Mrcha
• Ona
• Rybník
• Mrcha se zamýšlí
• Tílko a kraťasy
• Ex
• Jsi tam?
• Happy end
• Katka
• Lukáš
• Ex II
• Cizinec
• Dě*ka
• Ztracená
• Lukáš II.
• Led
• Těsto
• Katka II.
• Cukroví
• Lukáš III
• Silvestr
• Bosa
• Katka IV.

Světle žlutě vymalovanej pokoj, neuklizenej… polštáře a plyšáci z postele rozházení po zemi. Stažený žaluzie, venku je stejně pořád šero, tak je to fuk. Puštěná telka a první řada Sedmilhářek. Na nočním stolku u postele krabice papírových kapesníků a prášky, lehký sedativa na uklidnění, Oxazepam.

V posteli mladá holka, peřinu přetaženou přes hlavu a ven koukají jen vlasy. Mají matnej, nezdravej odstín. Lehký ťukání na dveře… bez reakce. Dřevěná klika klesá dolů a dveře se potichu otvírají. Dovnitř pokoje strčí hlavu hezká blondýnka s vlasy do drdolu. „Kačí?“ šeptá polohlasem. Postava v posteli se ani nehne.

Katčina matka vstoupí do pokoje a rozhlíží se kolem, na stole podnos s netknutým jídlem a plná sklenice džusu. Žena vrtí hlavou, už je to víc jak měsíc. Měsíc, kdy její holčička dostala kopačky od svýho kluka. Volala jí tehdy Lucka, jestli pro Katku může přijet. Že nekomunikuje. Ihned vyjela a cestou se dozvěděla co se stalo. Kačka se ještě díky Bohu dostala k Lucce domů. Dovlekla se do jejího pokoje, kde se zhroutila.

Neprotestovala, když ji matka objala kolem ramen a přehodila přes ní bundu, a dokonce ani když ji odvedla do auta. Nepromluvila ani slovo, jen jí bez přestání tekly slzy. Zavolaný rodinný lékař to označil za stav šoku.

Nejenže Kačka skoro nic nejí, ale veškerej čas, co stráví jinak než spánkem, probrečí. Jestli to tak půjde dál, bude potřeba jí přerušit studium nebo navrhnout individuál. Matka přistoupí ke své dceři, klekne si k její posteli a kontroluje, jestli dýchá a kolik prášků z plata ubylo. Jen pro jistotu.

Největší starost jim ovšem dělá to jídlo. Takhle to dál nejde. Hladí ji po vlasech a šeptá jí, že všechno bude zas dobrý. Když odchází z pokoje, z tváří si stírá pár slz…

Zamrzlej rybník, ve sněhu stopy od hejna kachen, který se tu usadily loňský jaro. Fouká, větve na vršcích stromů podél rybníka se ohýbají a naklání ze strany na stranu podle jakéhosi neslyšného rytmu. Vypadalo by to směšně, kdyby nebylo takový depresivní počasí. Šedivý mračna jsou neustále v pohybu, místy jsou tmavé jako uhlí. Blíží se vánice. Někdo však přece jen ven vyrazil. Od hřiště přichází dvě postavy, drží se za ruce. V závěsu za nimi běží velkej ovčák s klackem v tlamě, nadšeně vrtí ocasem.

Postavy se zastavují u břehu, vypadají tak mladě. Žena natahuje paže a objímá svůj protějšek kolem pasu, černýma očima se kouká přes vodu, má toužebnej pohled. Na nohou má stejné boty s podpatky, které nedávno při běhu z kavárny zoufale vyzouvala a bežela bosa. Ve sněhu. Už není kam běžet, už nemusí. Našla svůj opěrnej bod. Stojí vedle ní.

Démoni na chvíli zmizeli… „Napíšu vám neschopenku, může vám byt prvních pár týdnů hůř, než se látky v mozku srovnají,“ říká starší žena napůl schovaná za počítačem. Vrtím hlavou. „Ne, nemůžu byt doma. Budu radši v práci.“ Doktorka na mě koukne a jako by chápala. Prý si tím prošla taky.

Je to v pr*eli, tak přesně po třičtvrtě roce bez ní odcházím od praktický doktorky s receptem na antidepresiva. Možná mě to zbaví tý tíhy na prsou, co pořád cítím. Možná začnu spát. A jíst. Co jsem udělal, nejde vzít zpátky, můžu se s tím maximálně naučit žít. Prohrál jsem. Bitva, na jejímž konci jsme všichni poražení. Bez vítěze. Je přede mnou dlouhá cesta, snad ji zvládnu. Sedám do auta a když vyjíždím z města, na obzoru vykoukne paprsek slunce. Jeden jedinej. Vnímám to jako dobrý znamení.