Konec?

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

• Mrcha
• Ona
• Rybník
• Mrcha se zamýšlí
• Tílko a kraťasy
• Ex
• Jsi tam?
• Happy end
• Katka
• Lukáš
• Ex II
• Cizinec
• Dě*ka
• Ztracená
• Lukáš II.
• Led
• Těsto
• Katka II.
• Cukroví
• Lukáš III
• Silvestr
• Bosa
• Katka IV.
• Všichni

Stojím na břehu rybníka, jo TOHO rybníka. Rybníka, kterej mi by skoro před rokem inspirací k sepsání tohohle všeho. Rybníka, ke kterýmu jsem chodila když mi bylo nejhůř a když jsem se potřebovala uklidnit. Led, kterej ho ještě před týdnem pokrýval, už roztál. Všude kolem je blátivo a mokro. Někdo má z roztátýho ledu radost… jsou to kachny, který tu loňský jaro zasídily a zalíbilo se jim tu. Když měly svůj rybník zamrzlej, přesídlily na nedalekej potok, byla to vtipná podívaná. Hejno snad 30 kachen na potoku o šířce tak 4 m.

Koukám na zem na vločky, který sotva dopadnou, tají. Hypnotizuje to můj pohled. A říkám si po dlouhé době, že tohle bude inspirace na další psaní. V hlavě se mi dávaj dohromady věty, který napíšu. Tak nějak cítím, že jsem došla na konec. Se svým příběhem. Není co víc dodat. Moje postavy byly já, došly k rozuzlení. Jejich život se odvíjel podle toho, jakou jsem měla náladu. A že jsem jim kolikrát dávala pěkně zabrat. Můj vztek, frustrace… tohle všechno jsem směřovala proti nim.

Proti Katce asi nejvíc. Protože ona měla to štěstí, že byla ještě náctiletá, věřila v pravou lásku a šťastný konce… stejně jako kdysi já. Tak jsem ji připravila o iluze, vzala jsem jí naději a Lukáše, aby trpěla… stejně jako jsem trpěla a trpím já. Co je s ní teď? No pravděpodobně bude minimálně doházet k psychiatrovi a na terapie, stejně jako já. Ale spíš to vidím na hospitalizaci. Porucha příjmu potravy, deprese. Slušná kombinace na tak mladou holku.

Dál tu máme Lukáše… ten se, jako každej chlap, smířil se situací, že svůj vztah s Katkou musel ukončit. Nese to dobře. Jasně, výčitky má a dokonce chtěl Káťu několikrát navštívit, jenže její rodiče mu to pochopitelně nedovolili. Tak si teď víceméně žije na obláčku, na obláčku tvořeným chemií a možná čerstvou zamilovaností. Jen občas, když není s NÍ, mu někde v podvědomí visí Káťa. Její jméno bliká, jako neonovej nápis někde v nočním baru.

Pak tu máme JI, krycí název ONA, MRCHA… vzala si, co chtěla… kéž by to tak fungovalo i v reálu a mohli bychom si pro sebe urvat, co zrovna chceme. V jejím chování je možná vyjádřena celá moje frustrace… frustrace z toho, že nemám věci pod kontrolou, tak jsem dala kontrolu tak trochu aspoň do jejího života. Lukáše má ráda, je to její převozník, drží ji stabilizovanou a dává jí sílu bojovat se světem. S její hlavou. Ale možná je to taky špatně… vlastně další taková berlička… pomoc, odlehčení od svých problémů. To ona dělala vždycky, nepříjemnejm situacím se vyhýbala, byla pasivní a čekala, že ji zachrání druzí. A takhle pročekala 15 let. A život jí proklouzl mezi prstama. Když se jí ozval ex, ozval se mně.

Někdy je můj příběh úzce propletenej s realitou, s mým životem… ale to ví jen pár zasvěcených… popravdě čekala jsem asi něco víc… když se ozval… a ne jen, že se vykecá ze svých hříchů, omluví se, nechá si pofoukat bebí a dokope se díky mně k psychiatrovi… Jo, jsem blbá naivní kráva. Jakmile se mu ulevilo, ulevil svědomí, tak je z něj zase ten arogantní hajzl, co vlastně neudělal nic špatnýho. To tak prostě bývá.

To, že je na antidepresivech, je pravda. A já ku*va doufám, že se mu to ještě všechno vrátí. Nejen tím, že mě všude vidí, že mu údajně chybím a bude mě mít vždycky rád. Bla, bla, bla… Je hrozný se smířit s tím, že i přes to všechno je to prostě konec všech konců. A že jsem hodněkrát uvažovala, že se s ním zase setkám, klidně i vyspím. Ale nakonec k tomu nedošlo. Musím se starat sama o sebe, dělat pro sebe to dobrý. A tohle by dobrý nebylo.

Sakra celkově jsem měla těm mužským postavám naložit o moc víc… to jsem asi nezvládla… no… není všem dnům konec a je to inspirace do budoucna.

Takže jsem zase na startovací čáře. Stojím tady, kde před rokem… možná silnější… asi o chlup ano, koukám na vodu, na který tají vločky, a chci být těmi vločkami. Prostě dopadnout a zmizet. Protože život je těžkej, nejen kvůli tomu, že jsem na hlavu, ale celkově. Musíte se neustále rvát o svý místo na světě. A to je často fakt vyčerpávající.

Jéé, zapomněla jsem na Bada… no Bad, ten si spokojeně žmoulá kost a těší se na další procházku, nevadí mu, že se holka, se kterou Lukáš hodí, vyměnila. Má ji rád. Vždycky má kapsy plný piškotů.

Takže… to bysme měli… je tohle konec? Pro tuto chvíli je. Nechávám ho otevřenej, ne zcela odkrytej, protože tak, jako moje postavy ožily tehdy před rokem, můžou ožít znovu. Můžu se k nim vrátit, protože byly mým srdcem, mým záchranným lanem, berličkou, terapií.

Děkuju za přečtení, hlavně těm, co jsou se mou od začátku. Díky vám jsem pokračovala.