Konec?

...pokračování Mrchy

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

Stojím na břehu rybníka, jo TOHO rybníka. Rybníka, kterej mi by skoro před rokem inspirací k sepsání tohohle všeho. Rybníka, ke kterýmu jsem chodila když mi bylo nejhůř a když jsem se potřebovala uklidnit. Led, kterej ho ještě před týdnem pokrýval, už roztál. Všude kolem je blátivo a mokro. Někdo má z roztátýho ledu radost… jsou to kachny, který tu loňský jaro zasídily a zalíbilo se jim tu. Když měly svůj rybník zamrzlej, přesídlily na nedalekej potok, byla to vtipná podívaná. Hejno snad 30 kachen na potoku o šířce tak 4 m.

Koukám na zem na vločky, který sotva dopadnou, tají. Hypnotizuje to můj pohled. A říkám si po dlouhé době, že tohle bude inspirace na další psaní. V hlavě se mi dávaj dohromady věty, který napíšu. Tak nějak cítím, že jsem došla na konec. Se svým příběhem. Není co víc dodat. Moje postavy byly já, došly k rozuzlení. Jejich život se odvíjel podle toho, jakou jsem měla náladu. A že jsem jim kolikrát dávala pěkně zabrat. Můj vztek, frustrace… tohle všechno jsem směřovala proti nim.

Proti Katce asi nejvíc. Protože ona měla to štěstí, že byla ještě náctiletá, věřila v pravou lásku a šťastný konce… stejně jako kdysi já. Tak jsem ji připravila o iluze, vzala jsem jí naději a Lukáše, aby trpěla… stejně jako jsem trpěla a trpím já. Co je s ní teď? No pravděpodobně bude minimálně doházet k psychiatrovi a na terapie, stejně jako já. Ale spíš to vidím na hospitalizaci. Porucha příjmu potravy, deprese. Slušná kombinace na tak mladou holku.

Dál tu máme Lukáše… ten se, jako každej chlap, smířil se situací, že svůj vztah s Katkou musel ukončit. Nese to dobře. Jasně, výčitky má a dokonce chtěl Káťu několikrát navštívit, jenže její rodiče mu to pochopitelně nedovolili. Tak si teď víceméně žije na obláčku, na obláčku tvořeným chemií a možná čerstvou zamilovaností. Jen občas, když není s NÍ, mu někde v podvědomí visí Káťa. Její jméno bliká, jako neonovej nápis někde v nočním baru.

Pak tu máme JI, krycí název ONA, MRCHA… vzala si, co chtěla… kéž by to tak fungovalo i v reálu a mohli bychom si pro sebe urvat, co zrovna chceme. V jejím chování je možná vyjádřena celá moje frustrace… frustrace z toho, že nemám věci pod kontrolou, tak jsem dala kontrolu tak trochu aspoň do jejího života. Lukáše má ráda, je to její převozník, drží ji stabilizovanou a dává jí sílu bojovat se světem. S její hlavou. Ale možná je to taky špatně… vlastně další taková berlička… pomoc, odlehčení od svých problémů. To ona dělala vždycky, nepříjemnejm situacím se vyhýbala, byla pasivní a čekala, že ji zachrání druzí. A takhle pročekala 15 let. A život jí proklouzl mezi prstama. Když se jí ozval ex, ozval se mně.

Někdy je můj příběh úzce propletenej s realitou, s mým životem… ale to ví jen pár zasvěcených… popravdě čekala jsem asi něco víc… když se ozval… a ne jen, že se vykecá ze svých hříchů, omluví se, nechá si pofoukat bebí a dokope se díky mně k psychiatrovi… Jo, jsem blbá naivní kráva. Jakmile se mu ulevilo, ulevil svědomí, tak je z něj zase ten arogantní hajzl, co vlastně neudělal nic špatnýho. To tak prostě bývá.

To, že je na antidepresivech, je pravda. A já ku*va doufám, že se mu to ještě všechno vrátí. Nejen tím, že mě všude vidí, že mu údajně chybím a bude mě mít vždycky rád. Bla, bla, bla… Je hrozný se smířit s tím, že i přes to všechno je to prostě konec všech konců. A že jsem hodněkrát uvažovala, že se s ním zase setkám, klidně i vyspím. Ale nakonec k tomu nedošlo. Musím se starat sama o sebe, dělat pro sebe to dobrý. A tohle by dobrý nebylo.

Sakra celkově jsem měla těm mužským postavám naložit o moc víc… to jsem asi nezvládla… no… není všem dnům konec a je to inspirace do budoucna.

Takže jsem zase na startovací čáře. Stojím tady, kde před rokem… možná silnější… asi o chlup ano, koukám na vodu, na který tají vločky, a chci být těmi vločkami. Prostě dopadnout a zmizet. Protože život je těžkej, nejen kvůli tomu, že jsem na hlavu, ale celkově. Musíte se neustále rvát o svý místo na světě. A to je často fakt vyčerpávající.

Jéé, zapomněla jsem na Bada… no Bad, ten si spokojeně žmoulá kost a těší se na další procházku, nevadí mu, že se holka, se kterou Lukáš hodí, vyměnila. Má ji rád. Vždycky má kapsy plný piškotů.

Takže… to bysme měli… je tohle konec? Pro tuto chvíli je. Nechávám ho otevřenej, ne zcela odkrytej, protože tak, jako moje postavy ožily tehdy před rokem, můžou ožít znovu. Můžu se k nim vrátit, protože byly mým srdcem, mým záchranným lanem, berličkou, terapií.

Děkuju za přečtení, hlavně těm, co jsou se mou od začátku. Díky vám jsem pokračovala.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
dagmarkaa
23.3.20 08:28
:hug: :hug: :hug:
  • Upravit
Jahudka82
17244
23.3.20 08:45

Já děkuju za pěkné čtení :hug: :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
MeloryNox
6532
23.3.20 08:57

Trošičku je mi smuto, že příběh ne/končí?
Určitě dej někdy vědět, jak na tom jsi :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
PenelopaW
2979
23.3.20 12:38

Katky je mi asi líto nejvíc, ta k tomu přišla jako slepá k houslím. Zas na druhou stranu, to, že je teď v šoku a nešťastná, neznamená, že se z toho nedostane. Někdy se život dokáže obrátit k dobrému stejně rychle, jako se všechno pokazilo. Třeba potká novou kamarádku, najednou se všechno zase zalije barvami a zpětně si bude říkat, proč tak „blbla“…
U Ex se obávám, že až si časem narazí nějakou novou kočalindu, tak se najednou zázračně „vyléčí“ - v tomhle chlapům fakt závidím. (Však i ten můj ex, jak hrozně brečel, že ho náš rozchod zdrtil, se do půl roka oženil s novou známostí - DO PŮL ROKA OŽENIL! To byl asi hodně zamilovanej, když tenhle krok podnikl tak rychle… :-) ) Ale do té doby jen ať si ustojí všechny ty hnusný pocity…
Lukáš je takový rytíř na bílém koni, u něj by mě pokračování zajímalo, ale bojím se, jakou nálož by dostal :-).
Z Bada bychom si možná měli vzít příklad, že užívat si procházky a nečekaných pamlsků je vlastně ta nejlepší životní strategie ;).
No a „Mrše“ držím palce. Padlo to tu mnohokrát, ale čas je fakt nejlepší lékař. A pokud na sobě pracuje a všechno si uvědomuje, tak má startovní pozici mnohem lepší než jiní, co se v tom třeba taky plácají…

Jinak pozor: sněhová vločka nikdy úplně nezmizí. Roztaje, vpije se do půdy, ale pak se třeba se sluníčkem vypaří, dostane do mraků a spadne později někde jako kapka… Nezmizí, ale je jiná. Ne lepší nebo horší, prostě jen jiná ;-). A hlavně: vločky a kapky vody začínají znovu a znovu, nedají se odradit zlomit okolnostmi a pořád se vrací a zkoušejí to :-).

Díky za Tvoje psaní a přeji - slovy klasika - vše dobré, lepší ba nejlepší :). :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
23.3.20 12:48

@MeloryNox jojo to mě taky :hug: Třeba vědět dám, nebo napíšu o něčem, co mi cvrnkne do nosu.
@PenelopaW Do půl roku, ty kráso :roll: To pro tebe muselo být hrozný :roll: Taky chci být v tomhle jako chlapi :nevim:
Vločky a kapky, to si budu pamatovat :hug: Kačka je mladá, může se z toho rychle oklepat, ještě není úplně zbavená iluzí. O mrchu mám větší obavu do budoucna. :think: I o Lukáše. Ale to,,dno" nikdy netrvá věčně, snad. :andel:
@dagmarkaa @Jahudka82 Díky holky :hug:

  • Upravit
Boxer
6936
23.3.20 21:34

Skvělý :potlesk: moc jsem se těšila a vždy hltala každé slovo, škoda že už je konec. Tet už není co číst :( tak snad tě popadne další inspirace na psaní. Držím pěsti :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
23.3.20 21:41

@Boxer Děkuju moc :hug: :kytka: něco už v hlavě malinko mám, ale asi je to moc velký sousto :roll: Uvidíme.

  • Upravit
mota
411
23.3.20 22:38

Já také moc děkuji. Byla jsem pravidelnou čtenářkou. A přiznávám, že v poslední době jsem jen chodila nakukovat, jestli už nevyšel další „deníček“. Moc díky a doufám, že ještě budeš psát. Přeju Ti vše dobré :andel:

Příspěvek upraven 23.03.20 v 22:38

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
24.3.20 06:42

@mota Děkuju mockrát a tobě taky vše dobré :hug: :kytka:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít