Obsah článku
Skrýt ZobrazitRodiny a rodinné vztahy jsou plné rozličných lidských příběhů. Nikdy nejsou úplně stejné. Ale některá témata se opakují. Co nás tedy ve vztazích trápí nejčastěji? A jak případné vztahové problémy řešit?
1. Aktivita vs. pasivita
Jeden z partnerů je ten aktivnější, přináší nápady a podněty, nevadí mu změny, rád hledá řešení, touží po pohybu, po společnosti, po zážitcích apod. Ten pasivnější partner naopak bývá konzervativní, změny ho spíš děsí, mnohdy doufá, že se problémy vyřeší samy, a volný čas rád tráví doma, v klidu a pohodlí.
Aktivní partner se po čase začne cítit přetížený, vyčerpaný a má pocit, že je na všechno sám. Pasivní partner se naopak cítí pod neustálým tlakem, nestíhá reagovat a často zažívá situaci, kdy je rozhodnuto o něm bez něj.
Jak problém řešit?
„V praxi vidím, že naději mají ty vztahy, kde se partneři od sebe navzájem učí a kde funguje vzájemný respekt. Aktivnější partner pak dokáže trochu zpomalit, být trpělivější a díky tomu dát tomu druhému čas a prostor. A ten pasivnější zase dokáže trochu přidat na tempu, vystoupit ze svojí komfortní zóny a přispět svým dílem k vytváření toho „společného“,“ vysvětluje rozvodová mediátorka Mgr. Eva Vaňková.
2. Přílišná zodpovědnost/nezodpovědnost
Někteří lidé jsou od malička vedeni k velké zodpovědnosti. Přebírají ji i za druhé, snaží se, aby všechno fungovalo správně, aby se něco nezanedbalo a aby nenastaly nějaké nenapravitelné následky. Jiní jsou naopak pohodáři a nad věcí, občas ale natolik, že sklouznou k podceňování situací a zametání problémů pod koberec.
Příliš zodpovědný partner bývá vyčerpaný a nezbývá mu dostatek energie na sebe. A zároveň svého partnera „obtěžuje“ nabízením pomoci a řešení tam, kde o to jeho protějšek nestojí. Druhý partner se pak cítí kontrolovaný a omezovaný, uzavírá se a často se ještě víc utvrzuje v postoji „nechci nic řešit“.
Jak problém řešit?
„Oba partneři přitom vlastně zpracovávají stejné téma – „zodpovědnost“ – jenom každý na jiné straně spektra. A stejně jako v předchozím případě takovým vztahů pomáhá, pokud ten první dokáže ubrat a ten druhý naopak přidat,“ radí Mgr. Eva Vaňková.
3. Nastavení financí
Finance jsou v mnoha vztazích téma, o kterém se na začátku moc nemluví. Nějak se to vyvine a ne vždycky je to nastavení pak opravdu funkční. Když při mediaci počítáme výdaje na domácnost nebo výdaje na děti, většina klientů je překvapená, že je to víc, než čekali. A někdy i víc, než kolik si mohou dovolit.
Muži se často cítí pod tlakem jako živitelé rodin a jako ti, kteří jsou zodpovědní za splácení hypotéky. Ženy se zase mnohdy cítí méněcenné, když po narození dětí přestanou vydělávat a stávají se závislé na výdělku partnera. Časté je i rozdílné vnímání toho, za co peníze vydávat – kdy sobě a druhým dopřát a kdy je potřeba spořit. „Výjimkou nejsou ani vztahy, kde partneři nevědí, kolik ten druhý vydělává a bojí se na to zeptat,“ dodává ještě odbornice.
Jak problém řešit?
„Naopak dobře většinou fungují vztahy, kde oba partneři mají přehled o rodinných příjmech i výdajích a mají společný účet, ze kterého se transparentně platí rodinné výdaje. A současně mají každý i svoje vlastní finance (část svých příjmů), které mohou bez vysvětlování investovat do sebe a svých potřeb, ale třeba i do překvapení a dárků pro ostatní členy rodiny,“ vyjmenovává mediátorka.
4. Neshody ve výchově dětí
Dalším častým problémem jsou spory o výchovu dětí. Některé maminky mají pocit, že jako ženy mají patent na výchovu. A naopak, někteří tatínkové stále ještě trvají na tom, že doma musí všechno šlapat podle nich.
Často je jeden z rodičů ve vztahu k dětem příliš přísný a náročný. A druhý naopak nedůsledný anebo dětem až příliš umetá cestičky. Hodně rodičů se také snaží „dělat to lépe“ než jejich rodiče, ale nevědomky jim pak „ujíždí“ něco jiného.
Jak problém řešit?
I k tomu má Mgr. Vaňková odpověď: „Pomáhá mluvit o tom, jaké modely si rodiče odnesli ze svých původních rodin. A co by si jako děti přáli jinak. V některých složitějších případech pomáhá i ochota navázat na mediaci rodinnou terapií, která může jít víc do hloubky.“
5. Vysoké nároky a pocit nedocenění
Naše společnost je prioritně zaměřená na hledání chyb. Proto i ve vztazích mnohem víc vnímáme to, co se nedaří. A to, co se daří, považujeme za samozřejmost. Když se partneři cítí ve vztahu nedocenění, pomáhá začít si víc všímat, co se povedlo, co jsme zvládli a o co všechno se dokážeme postarat.
Jak problém řešit?
„Skvělé je, když si partneři umí navzájem poděkovat a když umí říct, co je potěšilo. A občas pomáhá snížit laťku v tom, co od sebe i od partnera očekáváme. Dovolit si něco neumět a nevědět. Být sami k sobě i k tomu druhému tolerantní. Prostě nebýt pořád ty skály, co vždycky všechno zvládnou a všechno vydrží,“ říká odbornice.
6. Nedostatek podpory
Covid, válka na Ukrajině a inflace přinesly do většiny rodin velkou dávku stresu. Mnohem častěji se tak objevují situace, kdy má jeden z partnerů pocit, že v téhle těžké době nemá od svého partnera dostatek podpory. Spouštěčem je strach ze ztráty práce a výdělku, nedostatek peněz na běžné potřeby, zhoršení zdraví, starosti o děti rozhozené lockdowny a on-line výukou apod.
Jak problém řešit?
„V takových situacích pomáhá otevřeně mluvit o tom, jakou formu podpory každý z partnerů potřebuje. A pomáhá i ochota pochopit, že ty potřeby se mohou hodně lišit – například jeden partner se potřebuje uzavřít sám do sebe a má tendenci složité časy takzvaně „přečkat“, zatímco druhý partner potřebuje o problémech mluvit a aktivně je řešit,“ vysvětluje Mgr. Eva Vaňková a dodává, že ani taková odlišnost, ale nemusí nutně znamenat, že vztah nefunguje.
„Někdy stačí, když ten aktivnější partner dá tomu uzavřenějšímu čas být sám se sebou a srovnat si věci v hlavě, a když ten uzavřený dokáže svého partnera uklidnit objetím nebo větou „neboj, jsme na to dva“,“ uzavírá odbornice.
Zkušenosti čtenářek eMimino.cz
Jako největší problém ve vztahu vnímám sexuální nesoulad. Poznamenala mě matčina bigotní výchova, se sexem jsem začala pozdě a manžel je můj druhý sexuální partner. Do vztahu jsme vlítli po hlavě, ze začátku to šlo a v poslední době to jde z kopce. Až teď zjišťuju, co vše se dá dělat a hlavně co bych chtěla dělat. A tím pádem zjišťuju, že manžel je fakt špatný milenec, spíme spolu tak 1× měsíčně a je to dost bída. Takže teď nevím, jak dál. Nedokážu si představit se s ním rozejít. Zároveň nevím, jestli ten nedostatek intimních kontaktů vydržím i dál
Mně je neustále zima a muži neustále horko. V zimě to je boj. Ale přežili jsme x topných sezon, tak snad už to spolu doklepeme. Dál nemusím tchána ( protivnej komunista ) a nemůžu mu to rict, jsou na sebe hodně s tátou citově závislí. Kdybych byla uprimna, muže by to hodně mrzelo. Proto jeho společnost nevyhledavam a když už, zatnu zuby a držím.
Pani… mluveni je zaklad, jak spolu muzete bez toho fungovat? asi bych zasla k parovemu terapeutovi, at si to srovnate oba v hlave
Potřebujete se domluvit na tom, že se vám nedaří se domlouvat a že každý toho druhého čtete trošku jinak. Výhodou je že tohle řešení rozdílných poheldů a potřeb je něco, co se dá naučit a docela základní výhodou je, že když se ti nepodaří na začátku vysvětlit muži že tedy v tuhle chvíli to neumíte ani jeden a začneš se učit používat jiná slova a jiné formulace, tak najednou i on bude muset reagovat jinak a v té změně je vaše šance najít cestu k vzájemnému pochopení, že každý myslíte a zpracováváte infromace jinak, a že to že ten druhý má odlišné potřeby není útok na můj majestát a ani výčitka či něčí selhání, ale prostě život.
Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a má za sebou 24 let právní praxe (AK Kavínek a spol., pak AK Winter a spol., pak společník v KMVS, advokátní kancelář, s.r.o.). Je absolventkou mediačního výcviku pořádaného Asociací mediátorů ČR a více jak 10 let se zabývá vzorci lidského chování.
Nyní se zaměřuje na rodinné mediace – udržení a zlepšení partnerského vztahu, řešení sporů při výchově dětí, vztahy mezi rodiči a dětmi, mezigenerační soužití, hledání rozumného řešení při rozchodu nebo rozvodu (péče o děti, výživné, majetkové dohody). Věří, že při rozvodu je důležitý i lidský přístup. Pak je možné rozvést se slušně a rozvod nemusí být pro děti ani pro rodiče trauma.
Mgr. Evu Vaňkovou najdeta také na stránkách