Celkové hodnocení porodnice:
Rodila jsem u Apolináře 22.8.2019 dvojčata. Byl to můj druhý porod, takže jsem si myslela, že jsem na všechno připravená.
Co se týče personálu při předporodních vyšetřeních, samotném porodu (rodila jsem nakonec císařem s lokální anestezií), personálu na JIPce i na rizikovém oddělení, kde jsem také chvíli pobyla, můžu jen a jen poděkovat a říct, že jsou to profesionálové s lidským přístupem, a kromě dlouhého čekání na kontroly a ultrazvuky před porodem, se jim nedá nic vytknout, jsou vstřícní a snaží se vyhovět.
Kéž by se to samé dalo říct i o oddělení šestinedělí, tedy konkrétně dětském oddělení na šestinedělí. Potřebovala jsem hodně času na to, aby vychladly emoce a mohla jsem napsat něco objektivního.
To, co mě ještě dlouho trápilo, začalo už na JIPce, kdy jsem musela prosit, aby mi přinesli děti, přestože byly v pořádku a musela jsem si nechat zavolat pediatra, který se divil, že chtějí jeho schválení k tomu, aby mi děti na JIPku přivezli. Nakonec se to vyřešilo a miminka mi přivezli, ale jen na chvíli, cca 5ti minut, o nějakém vyndání ze zavinovačky a přiložení na nahé tělo, kde se dítě krásně zklidní a pak si postupně hledá cestu k prsu,nemohla být řeč. Takhle si tedy „baby friendly“ přístup, který jsem v nemocnici u Apolináře očekávala, nepředstavuju. Přišla jsem o ten krásný okamžik prvního seznámení s miminky, přestože to byl můj druhý císař a v Neratovicích u prvního akutního císaře po 26ti hodinovém porodu to normálně šlo. Moc to nechápu, ale vzhledem k tomu, že už se to nedá vrátit, nebudu nikoho omlouvat, že toho mají hodně, nebo něco podobného. Myslím, že při troše dobré vůle by to šlo, ale nevedu velkou porodnici a druhou stranu a jejich argumenty neznám.
Pak následovalo šestinedělí – nechci hodnotit podle jednoho zaměstnance, ostatní byli v pohodě, ale připadá mi důležité na to upozornit. Měla jsem několik výstupů s jednou starší dětskou sestrou, a to s lidmi vycházím celý život bez problémů. Naše spory skončily až u dětské doktorky, která musela naše rozdílné názory řešit. Nejednalo se o nic s čím bych si normálně neporadila, ale bohužel jsem už dva měsíce nebyla schopná dojít dál než pár kroků, protože jsem měla rozestoupené kyčle, zablokovanou bederní páteř a velmi bolestivé otoky nohou z důvodů dvou skoro tříkilových dětí a to se nebavím o císaři, což také není nic příjemného. Snažila jsem se mít celou dobu děti u sebe. Měla jsem málo mateřského mléka pro oba, jedno mimčo si přes vpáčené bradavky neumělo vzít z prsou, tak jsem ještě odstříkávala. A do toho poslouchat výtky typu, že než jim ten dokrm dám, už to mají studené. Když jsou dvě, snažím se kojit, mezitím se váží před a po, kolik si vypili, než dokrmím a musím si pro dokrm chodit na dětské, což mi s těma nohama fakt trvalo a ohřívačku na pokoji povolenou neměli, načasovat to moc nejde. Ale místo řešení akorát pokaždé chodila a potupně kontrolovala teplotu dokrmů, no ne vždycky se to stihlo v teplotě 37, ale když je venku 30, tak to tak strašně nevychladne.
Na ostatních směnách úplně v pohodě, když viděli, jak se tam belhám do sprchy nebo na záchod, tak se stavili po cestě okolo a dokrm mi přinesli bez problémů. Pak i klidně pro druhé ještě jednou a dalo se v pohodě domluvit za jak dlouho budu cca zase krmit.
Pak byl velký problém, když jsem 2× nestihla zapsat teplotu při přebalování, no občas mě potřebovaly najednou a jsou přednější děti, než záznamy teploty, tak to jsem si taky vyslechla. Byl problém, že nepoužívám krém na opruzeniny, používám, ale měsíčkovou mast a ta je průhledná, musela jsem jí to ukázat a pomalu se obhajovat, že dítě mažu.
Hodně se jí nelíbilo, že nepoužívám jejich sprej na pupečník a vatičku, ale svojí lahvičku s lihem a ušní vatové tyčinky a trvala na tom to dělat tak, jak jsou zvyklí tam a přestala, až když viděla, jak to dělám, a že se dostanu tou tyčinkou až k tomu vznikajícímu stroupku lépe.
Pak se jí nelíbilo, že nepoužívám jejich vlhčené ubrousky, ale perlan s medvídkem na zadečky, což je čistící olejíček s vodou a je to pro novorozeňata nejšetrnější řešení, asi to neznala. A také odsuzovala koupací olej a další věci a trvala na tom, ať to dělám po jejich, dokud jsem jí nevysvětlila, že nedělám nic špatně, jenom trochu jinak. Pak od dveří - co je to za hnědou vodu ve vaničce a proč jsem to nevypustila – to byl čaj, louhuje se 15 minut v horké vodě, malá měla vyrážku a mám jí v tom máčet, než to ustoupí. Tu hudbu okamžitě vypněte, tady musí být klid, měla jsem potichu puštěnou relaxační hudbu, když mimča usínaly, aby je nerušil pláč ostatních dětí, bouchání dveří, šum na chodbě atd. Proč nemají čepičky, protože to sem přes okna pere a jsou v ní upocené. Pak si začala hledat věci v ledničce déle, než jeden den, proč nemám srovnané věci na desce na přebalování do lajny, proč mám na 2cm otevřené okno, že mám zbytečně vysoko nastavenou postel, když jí muselo být jasné, že jinak z ní mám problém vstát, proč mám zásobu čtyř bodýček a čtyř plen a nechodím si pokaždé, co si ublinknou pro nové. Že tam nabíječka, kde byla nemá co dělat a soukromá taška má být ve skříni místo pod postelí, i když se tam na šířku nevešla a měla jsem v ní i vody a tak všechno na dosah. Prostě si na mě těch 5 dní pořádně vyřádila a čím víc jsme měly dohadů, tím to bylo horší. Nakonec když už jsem věděla, že mě už propustí a ona přišla naposledy prudit, dozvěděla jsem se, že to bylo proto, že jsem jim děti moc nedávala, tak musela hlídat, protože je za děti odpovědná, tak jsem jí jen řekla, že odpovědná za svoje děti jsem především já a doma mě čeká ještě rok a půl stará holčička a musela jsem se co nejdřív naučit zvládat dvojčata najednou, protože doma prostor pro učení prostě nebude!
Takže pokud nejste vyloženě splachovací a nehodláte se podřídit všemu co se „tak dělá“ doporučuju pevné nervy a nad maličkostmi mávnout rukou.
